S Ráďou poprvé na sněhu

1. díl: Sněhu kam se podíváš

Během rozvrhování všech dnů dovolené nám nezbylo na týdenní horský pobyt. Ne, že bychom operovali menším počtem placeného volna nežli ostatní pracující, ale plánovaných akcí a nutného zaopatřování dcer během prázdnin bylo přehršel. Tak bylo potřeba někde ubrat. Nad smutkem, že se neuvidíme na tradičním setkání s Káťou a kluky, nakonec zasvítila malá hvězdička naděje, že se na haldy sněhu přeci jen podíváme. Anička s Martinem nás vytáhli do Jizerských hor. Že se přidá ještě Radek z vody bylo příjemné překvapení. V pátek, když já jsem ještě pracoval, připravila Lucka zavazadla a do nich vše potřebné. Když jsem překvapeně vyvalil oči na chodbu zabarikádovanou šesti taškami, komentovala to, že je vlastně jedno, jestli jedeme na víkend, anebo na týden. Rozdíl je jen o pár triček, fuseklí a spodního prádla. A to se někam vměstná. Zbytek je společný nezávisle na počtu dní.

pátek 25.02.2022 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) Anička & Martin / kamarád(i) /
KDY (období a interval) víkend / zima /
PROČ (důvody a účely) sraz, setkání / zábava /

Ve čtyři jsem se zvedl ze židle (dorazil z práce domů), přivítal se s holkama, převlékl se a společnými silami jsme nanosili bagáž do auta. A vyjeli. Na desátém kilometru začaly zlehka auta zpomalovat, někteří vyzývali všemi blikajícími blinkry k ostražitosti a rychlost klesla až k nule. Po pěti minutách pobytu v koloně se kolem nás prohnala sanitka a následně i hasiči. Po uplynutí stejně dlouhé doby vykoktal hlas z telefonu, že před námi je hlášeno nebezpečí (ať žije online). Ukázněnost řidičů byla, až na jednoho vola, který se prohnal připravenou uličkou, naprosto výjimečná. I řidič hasičů krotící několikanápravový kolos nemusel sundat nohu z plynu. Postupným popojížděním jsme se přehouply za nehezkou dopravní nehodu a mohli nepřetržitě pokračovat za sněhem. Zdržení jsme měli asi dvacetiminutové, ale na to, jak to zprvu vypadalo, naprosto zanedbatelné.

Když nám k cíli zbývala asi hodina, začaly se holky nudit a svou otrávenost z toho, že stále nevidí sníh, dávaly hlasitě najevo. Z chmurné nálady je vysvobodilo až hádání "kdo jsi". Neuzavřeli jsme ani druhé kolo hádání, když strany silnice začala místo šedé lemovat bílá. Nejen sníh značil, že jsme se ocitli na horách. Zákrut a stoupání také citelně přibylo. Díky Lucce jsme chatu U Marušky v Horní Rokytnici našli bezchybně. Otevřít a přivítat nás byla Zdenka, protože ostatní členové výpravy se oddávali kulturnímu programu Sjezdu Pašeráků.

Naším domovem se staly dvě místnosti vybavené dvojicí dvoulůžek a jednou samostatnou postelí a dětskou postýlkou (ta byla později hojně využívána jako věšák), kuchyňskou linkou a jídelním stolem. Pustili jsme se do vybalování. Jak jinak, nejdříve z tašek nešly potraviny, anebo domácí obuv. Ale omalovánky, aby mohly dcery zasednout ke stolu a tvořit (neplést se pod nohy). Nejnutnější jsme vyndali, ostatní nechali v taškách a ty umístili do koutů. Protože většina potravin našla své místo, nebyl problém vytvořit cácorkám večeři. Ty se o ní hlásily a odložení pastelek proběhlo ve vteřině.

Když se z chodby a vedlejších dveří začaly ozývat hlasy, bylo nám jasné, že přijeli naši přátelé. Nahrnuli jsme se tedy do vedlejšího pokoje a bouřlivě se přivítali. Kromě úsměvů a nabízených rukou jsem dostal rovnou od Aničky šneka (pečeného) do pusy. Prý abych náhodou nezchudl. Radek se vytasil s krabicí koblížek a kremrolí. V tom šrumci jsme se sami představili Karlovi a jeho dceři Lucce. Společným a dlouhodobým kamarádům Aničky, Martina a Radka. Chvilku jsme si povídali, většinu z toho se hlasitě smáli a protože čas jednoznačně hovořil o neúnosném překročení termínu (bylo před devátou večerní) koupání a odchodu na kutě (pro naše holky), opustili jsme společnost a plnili rodičovské povinnosti. Sprchování a zalezení do postýlek bylo dílem okamžiku. Vzhledem k tomu, že se Julinka rozhodla nocovat na samostatné posteli (vůbec poprvé na velké), vznikl problém, jak si sednout. Obě posluchačky se totiž dožadovaly nakukováním do knihy, aby mohly studovat doprovodný obrazový materiál (obrázky). Na začátku neřešitelný problém, na který jedna reagovala nafouknutím se (Julinka) se vytratil ukazováním kreseb nejdříve jedná, pak druhé. Spánek přemohl Julí po dvou pohádkách, Terezka sice vydržela všechny čtyři, ale po mém odchodu byl naprostý klid.

Já jsem se vrátil k ostatním a brzy se připojil k večerní dospělácké zábavě. S Karlem jsme se nemuseli zdlouhavě seznamovat. Byl stejný pohodář, jako ostatní. Do jedenácté večerní jsem kromě občerstvení stihl položit jednoho kozlíka a dva panáčky lepší pálenky. I nás nakonec přepadla únava a společnost jsme rozpustili. Koneckonců zítra nás čeká brzké ranní vstávání a celodenní pobyt na čerstvém vzduchu. Upravili jsme rozprsklou Terezku (Julinka se za celou dobu ani nepohla) a rychle zaujali spací pozice, než nás nejmladší člen rodiny zase vytlačí.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 23.03.2022 14:25:22

vynikající

Lucík hodnotil(a) 03.03.2022 22:52:39

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 03.03.2022 22:52:50

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 03.03.2022 22:53

Už se těším na další článek. Byl to super víkend, tak bude hezky vzpomínka.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Sněhu kam se podíváš

Během rozvrhování všech dnů dovolené nám nezbylo na týdenní horský pobyt. Ne, že bychom operovali menším počtem placeného volna nežli ostatní pracující, ale plánovaných akcí a nutného zaopatřování dcer během prázdnin bylo přehršel. Tak bylo potřeba někde ubrat. Nad smutkem, že se neuvidíme na tradičním setkání s Káťou a kluky, nakonec zasvítila malá hvězdička naděje, že se na haldy sněhu přeci jen podíváme. Anička s Martinem nás vytáhli do Jizerských hor. Že se přidá ještě Radek z vody bylo příjemné překvapení. V pátek, když já jsem ještě pracoval, připravila Lucka zavazadla a do nich vše potřebné. Když jsem překvapeně vyvalil oči na chodbu zabarikádovanou šesti taškami, komentovala to, že je vlastně jedno, jestli jedeme na víkend, anebo na týden. Rozdíl je jen o pár triček, fuseklí a spodního prádla. A to se někam vměstná. Zbytek je společný nezávisle na počtu dní.

2. díl: Ke Krmelci a zpět

Zatímco my s Luckou jsme během spánku zažívali útisk a odpočinek trávili na co nejmenší ploše lůžka, Terezka trávila noc zřejmě na fotbalovém hřišti a hrála životní zápas. Alespoň to bylo znát co do počtu obdržených kopanců. Takže když nám přišla Julinka (ta byla z naší rodiny vyspalá nejvíce) ráno popřát hezkého dne a oznámit, že jí kručí v bříšku, odpočatí jsme rozhodně nebyli. Ovšem držet dceru násilně v posteli není náš styl (a navíc to není ani možné). V rámci možností (abychom nevzbudili Martina) jsme se přesunuli do kuchyně a narychlo vytvořili malířský ateliér. Hlad byl překonán touhou po tvoření a holky se jednoznačně shodly na vybarvování omalovánek.

3. díl: Jak jsme chodili po skle

Jestli jsem se v noci převracel a měl neklidné spaní, Terezka za to nemohla. Jako temná mračna se nade mnou vznášely představy, v níž jsem neustále atakován paní domácí s mopem, bez jakékoliv možnosti prchnout. Naštěstí se sny nepřenesly do reality. Vstali jsme totiž s dostatečnou rezervou a díky tomu stihli všechno sbalit a přichystat k odjezdu. I snídani jsme si v klidu vychutnali. Po deváté hodině po nás nezbyl ani poletující smítko prachu.