Ve čtyři jsem se zvedl ze židle (dorazil z práce domů), přivítal se s holkama, převlékl se a společnými silami jsme nanosili bagáž do auta. A vyjeli. Na desátém kilometru začaly zlehka auta zpomalovat, někteří vyzývali všemi blikajícími blinkry k ostražitosti a rychlost klesla až k nule. Po pěti minutách pobytu v koloně se kolem nás prohnala sanitka a následně i hasiči. Po uplynutí stejně dlouhé doby vykoktal hlas z telefonu, že před námi je hlášeno nebezpečí (ať žije online). Ukázněnost řidičů byla, až na jednoho vola, který se prohnal připravenou uličkou, naprosto výjimečná. I řidič hasičů krotící několikanápravový kolos nemusel sundat nohu z plynu. Postupným popojížděním jsme se přehouply za nehezkou dopravní nehodu a mohli nepřetržitě pokračovat za sněhem. Zdržení jsme měli asi dvacetiminutové, ale na to, jak to zprvu vypadalo, naprosto zanedbatelné.
Když nám k cíli zbývala asi hodina, začaly se holky nudit a svou otrávenost z toho, že stále nevidí sníh, dávaly hlasitě najevo. Z chmurné nálady je vysvobodilo až hádání "kdo jsi". Neuzavřeli jsme ani druhé kolo hádání, když strany silnice začala místo šedé lemovat bílá. Nejen sníh značil, že jsme se ocitli na horách. Zákrut a stoupání také citelně přibylo. Díky Lucce jsme chatu U Marušky v Horní Rokytnici našli bezchybně. Otevřít a přivítat nás byla Zdenka, protože ostatní členové výpravy se oddávali kulturnímu programu Sjezdu Pašeráků.
Naším domovem se staly dvě místnosti vybavené dvojicí dvoulůžek a jednou samostatnou postelí a dětskou postýlkou (ta byla později hojně využívána jako věšák), kuchyňskou linkou a jídelním stolem. Pustili jsme se do vybalování. Jak jinak, nejdříve z tašek nešly potraviny, anebo domácí obuv. Ale omalovánky, aby mohly dcery zasednout ke stolu a tvořit (neplést se pod nohy). Nejnutnější jsme vyndali, ostatní nechali v taškách a ty umístili do koutů. Protože většina potravin našla své místo, nebyl problém vytvořit cácorkám večeři. Ty se o ní hlásily a odložení pastelek proběhlo ve vteřině.
Když se z chodby a vedlejších dveří začaly ozývat hlasy, bylo nám jasné, že přijeli naši přátelé. Nahrnuli jsme se tedy do vedlejšího pokoje a bouřlivě se přivítali. Kromě úsměvů a nabízených rukou jsem dostal rovnou od Aničky šneka (pečeného) do pusy. Prý abych náhodou nezchudl. Radek se vytasil s krabicí koblížek a kremrolí. V tom šrumci jsme se sami představili Karlovi a jeho dceři Lucce. Společným a dlouhodobým kamarádům Aničky, Martina a Radka. Chvilku jsme si povídali, většinu z toho se hlasitě smáli a protože čas jednoznačně hovořil o neúnosném překročení termínu (bylo před devátou večerní) koupání a odchodu na kutě (pro naše holky), opustili jsme společnost a plnili rodičovské povinnosti. Sprchování a zalezení do postýlek bylo dílem okamžiku. Vzhledem k tomu, že se Julinka rozhodla nocovat na samostatné posteli (vůbec poprvé na velké), vznikl problém, jak si sednout. Obě posluchačky se totiž dožadovaly nakukováním do knihy, aby mohly studovat doprovodný obrazový materiál (obrázky). Na začátku neřešitelný problém, na který jedna reagovala nafouknutím se (Julinka) se vytratil ukazováním kreseb nejdříve jedná, pak druhé. Spánek přemohl Julí po dvou pohádkách, Terezka sice vydržela všechny čtyři, ale po mém odchodu byl naprostý klid.
Já jsem se vrátil k ostatním a brzy se připojil k večerní dospělácké zábavě. S Karlem jsme se nemuseli zdlouhavě seznamovat. Byl stejný pohodář, jako ostatní. Do jedenácté večerní jsem kromě občerstvení stihl položit jednoho kozlíka a dva panáčky lepší pálenky. I nás nakonec přepadla únava a společnost jsme rozpustili. Koneckonců zítra nás čeká brzké ranní vstávání a celodenní pobyt na čerstvém vzduchu. Upravili jsme rozprsklou Terezku (Julinka se za celou dobu ani nepohla) a rychle zaujali spací pozice, než nás nejmladší člen rodiny zase vytlačí.
