Po přesné trase jsem se nepídil, ale pro jistotu se zeptal Lucky, místní rodačky, jestli by mi mohla říci, jaký terén můžu očekávat. Manželka odpověděla, že mezi královským hradem a Berounem vede podél Berounky nádherná cyklostezka. Odvodil jsem si tedy, že trasa bude nenáročná, velmi málo zvlněná, spíše rovná. Do batůžku jsem si zabalil hlavně zimní doplňky, něco na svačinu, termosku teplého čaje a místo si našel i stativ s foťákem. Osvětlený a sněhem pokrytý Karlštejn za hluboké noci, to jsem si nemohl nechat ujít. Po deváté hodině jsem se nazul do zimních kanad, rozloučil se s ženou a vyrazil do tmy. Tedy dveře jsem zabouchl až poté, co jsem si třikrát zkontroloval klíče v batohu a hlavně čas. Nechtěl jsem zase někde postávat hodinu.
Na první nástupišti jsem potkal Radka se Zdeňkem. I když mě velitel ujišťoval, že skupina nemá být pouze trojčlenná, nikdy jiný se zatím nedostavil. V momentě, kdy pan průvodčí netrpělivě přešlapoval s plácačkou v ruce použil Radek telefon a zavolal Michalovi. Ten ho ujistil, že zbytek skupiny, tedy Míra, Dan a Jana je nastoupen k noční výpravě v plné síle - u pokladen nádraží. Díky rychlé a stručné komunikaci jsme nastupovali společně, chvilku před tím, než se zavřely dveře vagonu a vlak se dal do pohybu. Pustili jsme se do debat, kdo si nese jakou výbavu a jak je vystrojen. Při pohledu na čtyřicetilitrové krosny ostatních jsem znejistěl a dumal, co mi bude na sněhem pokrytých pláních chybět. První veselá scéna se odehrála při štíplístkově kontrole. Zajistili jsme totiž, že zatímco pět z nás jede do zastávky Karlštejn, Míra si to frčí na Křivoklát. Západ a jihozápad od Prahy není na jízdném tolik znát, jako dvojnásobná cena za dvojnásobnou vzdálenost. Stane se.
Na potemnělém a zimou sužovaném nástupišti jsme se ocitli zhruba po čtyřiceti minutách jízdy. Radek krátce pohlédl do mapy a určil směr postupu. Do tmy. Vesele a energicky jsme si vyšlapovali po asfaltce, překročili Berounku a minuly krásné domečky podhradí. Ze silnice jsme přelezli na červenou turistickou a strmou stezku. Ta se klikatila kolem hradu a já zjistil, že se trmácím s fotopřístrojem naprosto zbytečně. Někdo patrně vykopl šňůru od venkovního osvětlení a hradní zdi byly černé. I přes to jsem se pokusil pořídit umělecký snímek a skupinu zhruba na půl hodiny zdržel. Moje snažení však nepřineslo nic uspokojivého, takže jsem si nádobíčko zase sbalil a ohlásil, že můžeme pokračovat v pochodu. Obešli jsme hrad a nechali se vést svatojakubskou cestou. I když měsíc naše kroky neosvěcoval, obloha byla vymetená a krásně se šlapalo. Radek občasným světluškám za jejich nekázeň vyčinil. Cílem této výpravy je ověřit naše orientační schopnosti a zlepšit se v topografii a fyzické kondici. Utužování posledního jmenovaného přišlo ve chvíli, kdy jsme opustili silnici a začaly se drápat do prudkého svahu, který nevypadal ani při velmi blízkém ohledání jako turistická trasa. Funěl jsem, ručkoval z větve na větev a doufal, že mi nepodjedou nohy a já neskončím neznámo kde.
Naštěstí tohle velmi nakloněné putování netrvalo dlouho a my jsme se zanedlouho ocitli na zasněženém poli. Tam nám Michal poprvé ukázal skvost, kterým se vybavil. Každý z nás dostal možnost si noktovizorem prohlédnout noční krajinu, pobíhající, hodující a někdy i ... (přesně to) zvěř. Neobvyklé záběry byly fascinující a bylo mi jasné, proč nemůže tento přístroj Michalovi, stejně jako žádnému mladému svišti, chybět ve výbavě. Po rozlehlých a rovných pláních jsme se však nepohybovali příliš často a já zjistil, že bylo velkým omylem těšit se na cyklostezku. Stoupání bylo brzy následováno klesáním a po několika krocích v údolí přišlo na řadu zase stoupání. Profil trasy tak vypadal jako dobře nabroušená pila.
Přes Svatého Jana pod Skalou jsme se krásnými stezkami dostali až k Berounskému nádraží. Procházka byla nádherná a i přes svou náročnost přinesla samá pozitiva. Na vlak do Prahy jsme si chvilku počkali, ale bylo to v teple a mohli jsme dát odpočinout nohám. Jakmile jsem se usadil na sedadlo vagonu, upadl jsem do spánku a z cesty si nic nepamatuji. Nebýt ostatních, kteří mě vzbudili, dojel bych asi na východní hranice. S některými jsme se rozloučili na Smíchově, s ostatními na hlaváku. Doma jsem našel své holky bdící a i když jsem měl za to, že to alespoň do poobědové pauze doklepu, Lucka mě poslala hned do postele a nechala odpočinout. Z postele mě pak vyhnal hlad krátce před obědem. A Lucka když mě spatřila jen prohodila: "mě to bylo jasné, že se potřebuješ vyspat".
Děkuji všem organizátorům za skvěle navržený výlet. Děkuji všem zúčastněným za společnost a speciální poděkování patří Michalovi, že s sebou netahal nosítka :D.
