S Ráďou poprvé na sněhu

2. díl: Ke Krmelci a zpět

Zatímco my s Luckou jsme během spánku zažívali útisk a odpočinek trávili na co nejmenší ploše lůžka, Terezka trávila noc zřejmě na fotbalovém hřišti a hrála životní zápas. Alespoň to bylo znát co do počtu obdržených kopanců. Takže když nám přišla Julinka (ta byla z naší rodiny vyspalá nejvíce) ráno popřát hezkého dne a oznámit, že jí kručí v bříšku, odpočatí jsme rozhodně nebyli. Ovšem držet dceru násilně v posteli není náš styl (a navíc to není ani možné). V rámci možností (abychom nevzbudili Martina) jsme se přesunuli do kuchyně a narychlo vytvořili malířský ateliér. Hlad byl překonán touhou po tvoření a holky se jednoznačně shodly na vybarvování omalovánek.

sobota 26.02.2022 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) Anička & Martin / kamarád(i) /
KDY (období a interval) víkend / zima /
PROČ (důvody a účely) sraz, setkání / zábava /

Když procitl i Martin, pustili jsme se zařizování snídaně. Čajem a kávou jsme vybaveni byli, něčím k jídlu také, ale má mysl a chuť se upínala k sousedům disponující krabicí s cukrářskými dobrotami. Lucka se vydala na lov a přinesla vrchovatý talíř. Moje skromná lež, že už si další koblihu nedám, byla okamžitě odhalena a manželka se znovu vypravila pro sladký nášup. Během této cesty drahá polovička zjistila, že v půl deváté je dohodnut odjezd do skiareálu Pařez nedaleko Rokytnice nad Jizerou. Protože naše přípravy na odjezd trvaly déle než ostatním a protože tato parta je více než kamarádská a ohleduplná shledal jsem na parkovišti auto oproštěné od sněhové pokrývky. Stačilo tedy přeparkovat (kvůli malému počtu parkovacích míst jsme měli zaveden určitý "styl" parkování), naložit batoh se sváčou (všechno ostatní jsme si museli půjčit) a zahřát motor. To poslední provedl až na vyzvání mé milované.

Přesun byl otázkou pár minut. Naopak s parkování jsem měl krapet potíže. Zatímco obsluha parkoviště určila jasné místo, kde mám zanechat vozidlo, já jsem si signály staršího muže vyložil odlišně a řadil se do fronty nadvakrát. Ale povedlo se a navigátor moje počínání přešel jen mávnutím ruky a lehkým úsměvem. Lucka se s holkami vydala do lyžařské školky. Bohužel nebyly úspěšné a soukromou hodinu nedohodly. Nejbližší volný termín instruktora byl totiž až v poledne. Obávali jsme se, že po třech hodinách budou holky promočené od dovádění ve sněhu a o koncentraci nebude moci být vůbec řeč. Z tohoto faktu nebyly smutné nejen naše dcerky, ale i Karlova Lucka, která se těšila na společné plužení pod jednou lektorskou taktovkou. Martin s Radkem bez mrknutí oka vzali role učitelů (našich cácorek) na svá bedra (doslova). V půjčovně jsme je vybavili výstrojí a předali je do odborných rukou. Sami jsme si s Luckou vlezli k vleku a pozorovali, jak jim to jde.

V prvním kole předával Martin lyžařské znalosti Terezce a Radek Julince. Již z prvního sjezdu bylo jasné, pro koho je tento úkol náročnější. Zatímco Martin k nám nasměřoval Terezku s chválou na rtech, Radek mezi nás dorazil fyzicky i duševně naprosto vyčerpán. Julí vsadila vše na jednu kartu. Na jistotu, že jí Radek nenechá rozbít si čumák ani spadnout. Julinka tak lyžovala bez sebemenšího zapojení svých sil a pro Radka to byl výkon podobný vykládce vagonu písku (mokrého smíchaného s uranovou rudou). Po dalším sjezdu si to kluci vyměnili a potvrdilo se to, co jsme všichni víceméně věděli. Že to lektorem není. Martin totiž přijel stejně urvanej, jako před tím Radek. Když dorazila Zdenka s Qajou, nahradil jsem vlek já. Náročné vytažení Julinky ale nebylo zdaleka to nejnáročnější, co mě čekalo. Poté, co jsem srovnal dcerce lyže a ukázal jí, jakým směrem má jet a kde má zastavit, se bezhlavě pustila z kopce a ladně zatočila ještě více po svahu. Nabírala rychlost a jela šupem. Můj zprvu klus se po chvilce proměnil v běh a následně ve sprint. Karambolu s lidmi jsem zamezil jen zoufalým skokem po nohách a připsal si svůj první úspěšný "take down". Samozřejmě jsem z dceřiných úst vyslechl výtku nad pokaženou a nedokončenou jízdou.

Druhá jízda se opakovala ve stejném režimu a třetí se naštěstí nekonala. Vystřídal jsem tedy Lucku a sjezdy podnikal s Terezkou. U ní byl problém přesně opačný. Terezka se rozhodla, z nějakého mě neznámého důvodu, jezdit do kopce. Když jsem jí postavil kolmo ke sjezdovce, levým bokem po svahu, první pohyb, který učinily její lyžičky, bylo nasměrovat špičky doprava. A pak se začala vrtět a vykonávat jakési trhavé pohyby, zřejmě k zapříčinění rozjezdu. Bylo to prostě veselé. Kupovat další body na vlek nemělo smysl i když nám Terezka chvilku tvrdila opak.

Přesunuli jsme se ke Krmelci (což je oficiální název místního bufetu) a probírali se nabídkou jídel. Smažené, smažené a smažené. Na nic z toho jsem neměl chuť a tak jsem objednávku sabotoval a pustil se s holkami do stavění sněhuláku. Uváleli jsme krásné a celkem velké koule, poskládali je na sebe a vytvořili jakousi postavičku. K sněhulákovi to mělo daleko, ale fantazie pomohla. Když se holky pustily do náročných úprav, jejichž výsledkem nevím, co mělo být, přesunul jsem se pod střechu Krmelce a zjistil, že si z party nikdo k jídlu nic neobjednal a na oběd se vydáme do restaurace. Jediný, koho tahle informace nepotěšila byly naše slečny. Zamezili jsme jim totiž rozvíjet jejich sochařský, právě objevený, talent.

Poté, co jsme vstoupili do restaurace Tučkin jsme navýšili počet zákazníků zhruba trojnásobně. Lehce překvapený, ale víceméně vyděšený číšník nás uklidil do sklepa, kde se nacházely dva stoly, které jediné byly schopny pojmout celou naší skupinu. Usadili jsme se a udělali si pohodlí. Tedy kromě Karlovi Lucky, na kterou se z každé strany nalepila jedna z našich dcer. Mě z jídelního lístku nejvíce oslovila pizza. A i když někteří si dali hotovky, já měl talíř před sebou jako první. Vlastně pominuli mírně zapomenuté polévky. Když jsem zahlédl další přinášené porce, s Luckou jsme se zděsili. Přetékající dva talíře servírované před Julinku a Terezku byly jasným důkazem toho, že já i Lucka budeme z restaurace odcházet přežráni. Ostatním však připadal tento fakt velmi zábavný.

O několik desítek minut později a dvě knoflíkové dírky širší jsme po zaplacení opustili restauraci a vrátili se do chalupy. Z původně zamýšleného výletu k vodopádům sešlo. Čas pokročil, všichni se těšili na kafíčko a od šesti pro lyžaře začínala večerní sjezdová zábava. Navíc jsme s Aničkou, Radkem a Martinem dojeli doplnit některé potraviny (na večer). Turistickou atrakci jsme tudíž přesunuli na neděli. Protože Qaja zcela neodbytně upozorňovala Zdenku, že by ráda šla ven, přidali jsme se k nim s cílem najít holkám ten pravý kopec na pořádnou bobovačku. Jenže ouha. I když z dálky vypadaly svahy strmé, při bližším ohledání byly vlastně jen málo nakloněné a moc to nejezdilo. Holky zklamané ale rozhodně nebyly. Lopaty, na kterých se měly původně klouzat využily jako nástroj k hrabání sněhu a na bílé pláni si vyráběly jednu díru vedle druhé. Jejich červené tvářičky a radostné úsměvy byly jasným důkazem toho, že promočené boty a mokré nohavice nejsou tak podstatné, abychom museli jít pryč. Qaja si sníh také užívala, stejně jako Zdenka, kterou tahala za sebou.

V pokoji jsme z holek svlékli všechno, co bylo mokré či navlhlé. Nezbylo na nich vůbec nic. Vykoupaly se a na chvilku jsme je zahnali do postelí, aby se zahřály. Mezi tím jsme jim připravili večeři. Tu zhltly, jako by rok nejedly a pak si šly o dvě patra níže hrát do společenské místnosti (i já jsem tam později chvilku pobyl). My jsme se přesunuli k Aničce a Zdence s Qajou a klábosili jsme. Já se sklenkou výborné medoviny v ruce. V půl osmé jsme dcerky zahnaly pod peřiny a ty během chvilky, u pohádky, padly do světa snů. A ve vedlejším pokoji k tomu neměla jedna dvounohá a jedna čtyřnohá slečna daleko.

Protože Martin, coby vedoucí zájezdu byl stále na sjezdovce, byl mi svěřen úkol předat finanční obnos paní domácí. Svého úkolu jsem se zhostil samozřejmě svědomitě a jakmile Martin zavolal, že madam je v domě, utíkal jsem dolů. V přízemí jsem se potkal s osobou, která mi připadala jako někdo, kdo si přišel pro peníze. Hezky jsem pozdravil a ruličku bankovek jí vtiskl do dlaně. Paní si to velmi pečlivě spočítala a položila mi záludnou otázku. Kdy hodláme zítra odjet. Spustila se konverzace zprvu zábavná, později pro mě dosti otravná. Odpověděl jsem, že partě nevelím a netuším. Ženština na to, že by potřebovala abychom v devět opustili pokoje, protože má nasmlouvaný úklid (a prý to řekla Martinovi). Prohlásil jsem, že pokud byla takováto domluva, Martin jí určitě dodrží. Dáma pokračovala v polemizování. Jak bychom mohli opustit v devět pokoje, když jí Martin po telefonu oznámil, že hodlá navštívit ještě o nedělním dopoledni sjezdovku (to už mě paní začala trochu srát). Přednesl jsem jí možnost, že třeba půjde lyžovat až poté, co bude všechno zabaleno. Paní domácí mi sdělila, že pokud bude potřeba, může úklid přesunout až na desátou. Taková nekonečná smyčka. Být na schodech, asi bych se po nich vrhnul. Nakonec to dobře dopadlo a její milost pochopila, že už mě nebaví pokračovat v tomto dialogu. Navzájem jsme si popřáli příjemného večera a rozešli se.

Nahoře, u holek jsem se samozřejmě musel z otřesného zážitku vyzpovídat. A na uklidnění obdržel další plnou sklínku medoviny. Další mi Anička nalila, když jsem vyprávěl celý příběh podruhé - Martinovi. Noční lyžaři se vrátili spokojení a naštěstí jejich únava nebyla tak silná, aby se nemohlo pokračovat ve společenské zábavě. Krom dalšího dobrého pití se na stole objevili i mraky dobrot. Z večera se stala hostina. Ta nám vydržela až do půlnoci. To už jsme se přeci jen rozešli. Ne snad proto, abychom byli svěží na cestu zpátky, anebo (někteří) lyžování. Ale abychom nebyli probuzeni, anebo potupně vyhnáni smetákem.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 23.03.2022 14:33:40

vynikající

Lucík hodnotil(a) 16.03.2022 21:56:13

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

89.102.7.70 hodnotil(a) 16.03.2022 21:56:30

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Sněhu kam se podíváš

Během rozvrhování všech dnů dovolené nám nezbylo na týdenní horský pobyt. Ne, že bychom operovali menším počtem placeného volna nežli ostatní pracující, ale plánovaných akcí a nutného zaopatřování dcer během prázdnin bylo přehršel. Tak bylo potřeba někde ubrat. Nad smutkem, že se neuvidíme na tradičním setkání s Káťou a kluky, nakonec zasvítila malá hvězdička naděje, že se na haldy sněhu přeci jen podíváme. Anička s Martinem nás vytáhli do Jizerských hor. Že se přidá ještě Radek z vody bylo příjemné překvapení. V pátek, když já jsem ještě pracoval, připravila Lucka zavazadla a do nich vše potřebné. Když jsem překvapeně vyvalil oči na chodbu zabarikádovanou šesti taškami, komentovala to, že je vlastně jedno, jestli jedeme na víkend, anebo na týden. Rozdíl je jen o pár triček, fuseklí a spodního prádla. A to se někam vměstná. Zbytek je společný nezávisle na počtu dní.

2. díl: Ke Krmelci a zpět

Zatímco my s Luckou jsme během spánku zažívali útisk a odpočinek trávili na co nejmenší ploše lůžka, Terezka trávila noc zřejmě na fotbalovém hřišti a hrála životní zápas. Alespoň to bylo znát co do počtu obdržených kopanců. Takže když nám přišla Julinka (ta byla z naší rodiny vyspalá nejvíce) ráno popřát hezkého dne a oznámit, že jí kručí v bříšku, odpočatí jsme rozhodně nebyli. Ovšem držet dceru násilně v posteli není náš styl (a navíc to není ani možné). V rámci možností (abychom nevzbudili Martina) jsme se přesunuli do kuchyně a narychlo vytvořili malířský ateliér. Hlad byl překonán touhou po tvoření a holky se jednoznačně shodly na vybarvování omalovánek.

3. díl: Jak jsme chodili po skle

Jestli jsem se v noci převracel a měl neklidné spaní, Terezka za to nemohla. Jako temná mračna se nade mnou vznášely představy, v níž jsem neustále atakován paní domácí s mopem, bez jakékoliv možnosti prchnout. Naštěstí se sny nepřenesly do reality. Vstali jsme totiž s dostatečnou rezervou a díky tomu stihli všechno sbalit a přichystat k odjezdu. I snídani jsme si v klidu vychutnali. Po deváté hodině po nás nezbyl ani poletující smítko prachu.