Lipno není zrovna u Prahy a tak nám cesta, s několika zastávkami na tankování, čůrání a vyndání hračky trvala zhruba tři hodiny. Provoz nám vyše vstříc všude, kromě okolí Orlíku. Tam se z nějakého záhadného důvodu vytvořila zácpa, následně znenadání zmizelá. I přes tak dlouhé cestování nepropukala na zadních sedadlech žádná nervozita a panika. Obě holky se prospaly a pak se dožadovaly naší pozornosti. Není nic důležitějšího než obdržet okamžitou zpětnou vazbu na spadlou figurku bez ohledu na fakt, jestli řidič pošle auto do pangejtu. Když se smráklo, což na konci října přichází velmi časně, museli jsme alespoň jet s rozsvícenou zadní lampičkou, aby Julinka viděla ven. Všechny zákruty, potencionální skákající zvěř a komplikované křižovatky jsme přečkali a v Hůrce (malé vísce před Horní Planou) se telefonicky spojili (tedy náš navigátor) s organizátorem.
I přes malou rychlost jsem ještě v půlce Hůrky netušil kudy směřovat kola vozu. Nakonec informace pronikla na povrch. Stále po hlavní, kostel minout zleva a hned za ním zatočit vlevo, do kopce a první odbočka vlevo. S očima bedlivě upjatýma do tmy jsme následovali instrukce. A dopadlo to trochu jinak, než bychom si přáli. První vlevo směřovala na hřbitov a já se ocitl ve slepé silnici. Jestli něco miluji víc než couvání, pak je to couvání za tmy. Naštěstí mnou prováděný manévr dopadl dobře, Lucka se znovu spojila s Martinem a my se dozvěděli, že první odbočka je vlastně druhou. Následný pokus se zdařil, my objevili blikající světýlko a auto zaparkovali jako další do řady známých aut. Byli jsme na místě.
Vybalovací rituál je pro mne vždy ve znamení zmatků a velké dávky zmatenosti. Jendoho zapomenu pozdravit, někoho přehlédnu úplně. Nebylo tomu jinak i dnes. Naštěstí se Martin ani Vojta, kteří nám pomáhali se zavazadly, nad tím nepozastavili. Vylosovali jsme si apartmán číslo dvě a k tomu koupelnu číslo čtyři. Asi abychom to měli trochu zábavnější. Rychle jsme rozhrabali to nejdůležitější, převlékli se a s náručí plnou hraček vyrazili do společenské místnosti (dříve garáže) za ostatními. Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl obložen z obou stran lavicemi, nalevo kuchyňská linka na níž zela pípa a zbytek volného prostoru zabíraly koleje dřevěného vláčku. Holkám jsme nemuseli nic vysvětlovat. Okamžitě zasedli k Vojtíškovi a pustily se do hraní. Vznikl tedy čas, abychom se s přítomnými přivítali. Na místě byl i Jirka, kterého jsem ve tmě nepoznal a pokorně ho pozdravil (a rovnou ho tak rozesmál). Chvilku po nás dorazil i Pepa. Na poslední členy, Lukášovu rodinu, jsme si museli počkat. Ti totiž ohlásili svůj příjezd až kolem dvaadvacáté hodiny.
Netrvalo to ale zase tak dlouho, jak jsem si myslel. Večeře, kterou jsme holkám přerušili hraní, pak koupání, příprava na spánek a čtení pohádky. Lucka byla tak hodná (na mě), že se dobrovolně zhostila role hlídačky klidného dětského spánku a zůstala s nimi. Já se mohl dál věnovat zábavě a zastupovat, s pivem v ruce, náš rod. Chvilku potom, co jsem znovu zasedl ke společnému stolu, dorazilo poslední vozidlo a z něj vyskákali naši přátelé. Byli jsme kompletní. Mé obavy z toho, že se půjde brzo spát se ukázaly lichými a zhasínali jsme až po půlnoci. Samozřejmě jsem většinu času trávil povídáním s Lukášem. Nikdo tak neměl obavy, že se odprostíme šaškáren. Velmi zlehka jsem zaslechl plán na následující den. Oddtajněny mi byly pojmy jako vlak, čtvrt na deset a les. Víc moje rozjařená duše a porušený sluch nepobraly. Když se uklízelo nádobí, zhasínalo a odcházelo do chatek, já jsem ještě následoval Domču, Davídka a Káťu s Lukášem do jejich příbytku. Spánek byl sice potřeba, ale časová prodleva mezi setkáními a spousta vět, které jsme museli vyslovit, mluvily proti.
Do postele jsem se zahrabal poté, co jsem lehce posunul roztahujíc se Terezku a vytvořil si krásných padesát centimetrů plochy. Zavřel oči a přál si, aby noc byla více než klidná a holky vstávaly co nejpozději.
