Lipno není zrovna u Prahy a tak nám cesta, s několika zastávkami na tankování, čůrání a vyndání hračky trvala zhruba tři hodiny. Provoz nám vyše vstříc všude, kromě okolí Orlíku. Tam se z nějakého záhadného důvodu vytvořila zácpa, následně znenadání zmizelá. I přes tak dlouhé cestování nepropukala na zadních sedadlech žádná nervozita a panika. Obě holky se prospaly a pak se dožadovaly naší pozornosti. Není nic důležitějšího než obdržet okamžitou zpětnou vazbu na spadlou figurku bez ohledu na fakt, jestli řidič pošle auto do pangejtu. Když se smráklo, což na konci října přichází velmi časně, museli jsme alespoň jet s rozsvícenou zadní lampičkou, aby Julinka viděla ven. Všechny zákruty, potencionální skákající zvěř a komplikované křižovatky jsme přečkali a v Hůrce (malé vísce před Horní Planou) se telefonicky spojili (tedy náš navigátor) s organizátorem.

I přes malou rychlost jsem ještě v půlce Hůrky netušil kudy směřovat kola vozu. Nakonec informace pronikla na povrch. Stále po hlavní, kostel minout zleva a hned za ním zatočit vlevo, do kopce a první odbočka vlevo. S očima bedlivě upjatýma do tmy jsme následovali instrukce. A dopadlo to trochu jinak, než bychom si přáli. První vlevo směřovala na hřbitov a já se ocitl ve slepé silnici. Jestli něco miluji víc než couvání, pak je to couvání za tmy. Naštěstí mnou prováděný manévr dopadl dobře, Lucka se znovu spojila s Martinem a my se dozvěděli, že první odbočka je vlastně druhou. Následný pokus se zdařil, my objevili blikající světýlko a auto zaparkovali jako další do řady známých aut. Byli jsme na místě.

Vybalovací rituál je pro mne vždy ve znamení zmatků a velké dávky zmatenosti. Jendoho zapomenu pozdravit, někoho přehlédnu úplně. Nebylo tomu jinak i dnes. Naštěstí se Martin ani Vojta, kteří nám pomáhali se zavazadly, nad tím nepozastavili. Vylosovali jsme si apartmán číslo dvě a k tomu koupelnu číslo čtyři. Asi abychom to měli trochu zábavnější. Rychle jsme rozhrabali to nejdůležitější, převlékli se a s náručí plnou hraček vyrazili do společenské místnosti (dříve garáže) za ostatními. Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl obložen z obou stran lavicemi, nalevo kuchyňská linka na níž zela pípa a zbytek volného prostoru zabíraly koleje dřevěného vláčku. Holkám jsme nemuseli nic vysvětlovat. Okamžitě zasedli k Vojtíškovi a pustily se do hraní. Vznikl tedy čas, abychom se s přítomnými přivítali. Na místě byl i Jirka, kterého jsem ve tmě nepoznal a pokorně ho pozdravil (a rovnou ho tak rozesmál). Chvilku po nás dorazil i Pepa. Na poslední členy, Lukášovu rodinu, jsme si museli počkat. Ti totiž ohlásili svůj příjezd až kolem dvaadvacáté hodiny.

Netrvalo to ale zase tak dlouho, jak jsem si myslel. Večeře, kterou jsme holkám přerušili hraní, pak koupání, příprava na spánek a čtení pohádky. Lucka byla tak hodná (na mě), že se dobrovolně zhostila role hlídačky klidného dětského spánku a zůstala s nimi. Já se mohl dál věnovat zábavě a zastupovat, s pivem v ruce, náš rod. Chvilku potom, co jsem znovu zasedl ke společnému stolu, dorazilo poslední vozidlo a z něj vyskákali naši přátelé. Byli jsme kompletní. Mé obavy z toho, že se půjde brzo spát se ukázaly lichými a zhasínali jsme až po půlnoci. Samozřejmě jsem většinu času trávil povídáním s Lukášem. Nikdo tak neměl obavy, že se odprostíme šaškáren. Velmi zlehka jsem zaslechl plán na následující den. Oddtajněny mi byly pojmy jako vlak, čtvrt na deset a les. Víc moje rozjařená duše a porušený sluch nepobraly. Když se uklízelo nádobí, zhasínalo a odcházelo do chatek, já jsem ještě následoval Domču, Davídka a Káťu s Lukášem do jejich příbytku. Spánek byl sice potřeba, ale časová prodleva mezi setkáními a spousta vět, které jsme museli vyslovit, mluvily proti.

Do postele jsem se zahrabal poté, co jsem lehce posunul roztahujíc se Terezku a vytvořil si krásných padesát centimetrů plochy. Zavřel oči a přál si, aby noc byla více než klidná a holky vstávaly co nejpozději.

Nasnídali jsme se, oblékli do domácího a pídili se po aktuálních instrukcích. Lucka nakonec zjistila, že zhruba v deset hodin odjíždí z místního vlakového nádraží spoj do Stožce. Abychom jej stihli, sejdeme se v 9:15 na parkovišti. Toto rozhodnutí trvalo pouze do té doby, než přišla aktualizace. Na parkovišti se sejdeme o chvilku dříve (blíže nespecifikováno). Všichni jsou už totiž připravení a každá minuta k dobru na cestu se hodí. Tak jsme vyrazili dříve. Jen škoda, že nikdo neposlouchal Lukáše (anebo nebyl slyšet), který z elektronických zdrojů zjistil zpoždění vlaku.

Na obloze byla rozprostřená azurová barva a i když v údolí ležela mlha, všechno nasvědčovalo tomu, že bude nádherný den. I teplota se držela na konec října celkem vysoko. Se svačinami v batůžkách, dětmi, dobrou náladou a někdo bez bund (stydím se Haničko) jsme celkem krkolomnou stezkou sešli kolem náměstí až k nádraží. S lehkou časovou rezervou jsme stanuli na parkovišti a vyčkávali příjezdu vlaku. Hlomoz a radostné povykování dětí přerušil hlas z amplionu ohlašující zpoždění. Zatímco se většina divila, Lukáš souhlasně pokyvoval. Na plácku můžeme trávit blbnutím ještě dalších dvacet minut. Dospělí se bavili, děti pobíhaly a my s Lukášem dělali kraviny (jak je nám blízké). Vlaku jsme se nakonec dočkali, stejně jako mraky jiných lidí, kteří se chvilku před příjezdem třívagónového dopravního prostředku ocitli na nástupišti. Vměstnat se dovnitř byl úkol celkem náročný.

Zobrazovat cestujícím na malé obrazovce informace o cílové stanici a následujících zastávkách, včetně času příjezdu, je skutečně skvělý nápad. Ovšem bylo by moc hezké, kdyby uváděná trasa odpovídala té po které jsme jeli. Když Káťa ohlásila, že pojedeme asi čtyři stanice a ostatní členové zaostřili, něco tam nehrálo. Pán sedící nedaleko nás ohlásil, že se digitálním řádem nemáme vůbec nechat mýlit. Naštěstí byla dvě místa volná, takže naše holky a Lukášovic kluci netancovali v uličkách, ale pozorovali cestu ze sedadel. Průvodčího jsme dlouho neviděli. Ani na čtvrté, ani na páté zastávce. Pak, kousek od Stožce, se k nám prodral pán v modré uniformě a zkasíroval nás.

První kroky vedly do restaurace. Nejen mě (což bylo velmi zajímavé), ale i ostatní, jako děti, trápilo prázdné bříško. Naštěstí víska, ve které jsme se právě nacházeli, nám nabídla pohostinství v podobě velmi pěkného podniku. Martin, který tušil hrozící nebezpečí obsazenosti žídlí a stolů, se vydal zabrat místa. A udělal velmi dobře. Chvilku po našem usazení se do podniku začaly proudit davy a několikrát jsme museli obhajovat své pozice. Kuchyně a obsluha byla velmi rychlá, takže než stačily holky objevit herní koutek, měl jsem na stole polévku. A za chvíli už se nám na stole objevily i kouřící talíře. Holky dostaly smažák a my s Luckou si dali zvěřinu. Pošmákli jsme si.

Na dlouhé vysedávání, kafíčkování a odpočinek nebyl čas. Cesta před námi byla dlouhá a trnitá a času nebylo nazbyt. Rozhodli jsme se tedy obětovat poobědový standard ve jménu včasného návratu domů. Vlak totiž jezdil každou hodinu a nikomu se nechtělo čekat šedesát minut u kolejí proto, že nám předchozí vlak ujel před nosem. Takže jsme do toho šlápli. Vlastně jen někdo. Hluboko za námi jsme zanechali Martina, který platil a Lukáše, který šel pořídit klukům turistickou známku a prodavač byl nejspíš pohybově indisponován. Lehce oslabeni jsme se pustili po polňačce směřující do lesa. Káťa, kolem které se neustále vyskytovaly děti, vymyslela hru na schovávanou. V nahodilých intervalech začala odpočítávat (od deseti do jedné). Úkolem mladších poutníků bylo se v krátkém časovém okně schovat tak, aby je Káťa v nule neodhalila. Bylo to velmi zábavné. Pro někoho. Například Julinka hru asi úplně nepochopila a prodírala se hustými křovisky pořád. A kryt hledala co nejdál od nás.

V lese zábava pokračovala. Mládežníci se sice neschovávali, ale do kurzu se dostaly klacky, šišky, škarpy a mraveniště. Nedaleko odbočky ke Stožecké kapli Panny Marie se k nám znovu přidal Lukáš. Společná cesta trvala jen chvilku. Protože fyzická i časová náročnost výstupu k dřevěnému domečku byla velká, děcka, kočárky a jejich plnoletý doprovod pokračoval dál k Černému Kříži. Ti silnější, bláznivější a nesvéprávní se vydali na obhlídku památky. Své rozhodnutí přidat se k druhé skupině (tedy výpravy do vrcholu) jsem po chvilce litoval. Kamenitá a stoupající cesta byla nekonečná. Ale na druhou stranu jsem si příjemně zatopil po tričkem. U chatičky jsme udělali několik skupinovek, lehce si odfrkli a vydali se zpět.

Odjezd vlaku a naše aktuální poloha začaly být trochu v nepoměru. Tempo jsme museli trochu zvýšit a loudající jedince tu a tam korigovat výtkou, anebo švihnutím proutku. I když nás Lukáš bez zaváhání navigoval, nádražní halu jsme málem minuli (ne jeho vinou). Na trávnaté ploše nádraží jsme se sešli všichni a protože do odjezdu zbývalo pár minut, někteří posvačili. Třeba naše holky a já. Příčinu příjemné únavy jsme odečetli z chytrých hodinek a telefonů. Každé zařízení sice ukazovalo jinou hodnotu, ale v průměru našlapaly naše nožky šestnáct kilometrů. Kromě Verunčiných, protože ta se celou dobu nesla, či vozila. Vlak nebyl naštěstí tak obsazen jako při cestě první a tak jsme mohli zabrat sedací místa všichni. Dalším příjemným zjištěním byla cena, která byla nižší zhruba o deset korun. Fakt, že je to cestováním z bližší zastávky se mi odkryl, až když jsem se málem pohádal s průvodčím, že si mají udělat pořádek v ceníku.

Kromě Vojtíška, který usnul Martinovi v náručí, nezmohl spánek nikoho. Možná to bylo tím, že jsme se nemohli dočkat odměny v podobě návštěvy cukrárny v Horní Plané. Útočistě a dokonalý přísun sladkého i kofeinového jsme nalezli v kavárně U Tří Koček. Je pravdou, že plný pult cukrovinek, dortíků a dezertů vypadal po našem objednání trochu chudě, ale kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Holky, tak jak Lucka předpověděla, z višňového dortíku vydloubaly jen krém (protože byl fialovej) a piškot nechaly tatínkovi (hodné holky). Pak jsme se společně přesunuli do dětského koutku, kde jsme rozhrabali kostky, panence výbavičku a počmárali tabulku. K dalším lumpárnám již nedošlo. Nehrající si členové se začali zvedat a chystat se k poslednímu výšlapu.

Zatímco ostatní čekal odpočinek, já jsem bláhově v dobrém rozmaru přislíbil Kátě klusající doprovod. Chlapi, s půllitrem dobrého piva v ruce, připravující maso na grilování mě sice vyzývali, abych šel dělat něco kloudného, ale já nepodlehl, svému slibu dostál a udělal po té náloži sladkostí něco pro své srdce (připravoval ho na infarkt). Káťa veřejně pronesla představu, kudy poběžíme. Nejprve jsme se měli přesunout vozidlem na parkoviště nedaleko cyklostezky. To nám ale rozmluvil Martin, že je to zbytečné plýtvání palivem, protože se tam dostaneme i po svých. Uposlechli jsme a vyběhli, samozřejmě po startu měřících aplikací, vytýčeným směrem.

Klus neměl dlouhého trvání. Poté, co jsme proběhli na zápraží jedné z chat a skončili na zahradě, narazili jsme na plot. Majitelé, kteří vysedávali za krásné podzimní noci na terase nechápali. Ale než jsme byli jakkoliv tázáni, zmizeli jsme. Posunuli jsme se tedy o cestu níže a tentokrát se zastavili u řetězu zamezujícího vstup do lesa. To už jsem trochu lamentoval. Vrátili jsme se tedy na úplný start, proběhli kolem grilujícího Martina a pustili se do centra po asfaltu. Káťa nasadila mě vyhovující tempo, takže jsem sice funěl a potil se, ale alespoň jsem nezaostával. Ve světle lamp a jednoho kmitajícího se světýlka (čelovky) jsme seběhli až k parkovišti a poté k vodě a odtud se napojili na cyklostezku (hurá). Podél trati jsme běželi k nejbližšímu železničnímu přejezdu a od něj zase zpět. Ani mě, ani Kátě se stoupák, který nás čekal, nelíbil. A tak jsme přešli do chůze. Samozřejmě jsme nemohli přijít v klidu až k chatě a tak jsem lstivě posledních padesát metrů zase uvedly nohy do běhu. Bylo to príma a já měl na pivko ještě větší chuť.

Abych vychladl a doplnil tekutiny, zhroutil jsem se u Martina a vyslechl vyprávění z posledního dělostřeleckého cvičení. Málo komu se totiž poštěstí poslat devastující dávku na osmnáct kilometrů. Pak se k nám přidal ještě Jirka a probírali jsme historii i budoucnost našich domácích jednotek AZ. Zakecal jsem se tak moc, že jsem zapomněl své rodičovské povinnosti. Utíkal jsem tedy na pomoc Lucce, připravili holkám ještě něco malého k snědku, vykoupali je a uložili do postelí. Nerad bych se mýlil, ale bylo to nejkratší uspávání po dlouhé době. Otevřel jsem knihu (pohádky o čertech), začal číst a zhruba v polovině stránky se od obou holčiček ozývalo spokojené odfukování, jemně přecházející v chrupání. Měly toho chudinky moc.

Aby si i moje manželka užila večerní zábavu, nechali jsme holky spát a dohodli se na pravidelných obchůzkách. Došli jsme do společenské místnosti, kde už vládly společenské hry, vonělo grilované maso a vedly se různorodé diskuze a posadili se. Já svou milovanou zase zbaběle opustil a připojil se k Lukášovi. Dostal jsem na talíři nálož masa, k tomu si načepoval pivní mok a pustil se do toho. Nastalo dvacet minut mlaskání a libování si. Pak jsme si chvilku povídali s Káťou, Lukášem a jedním koncem stolu, posléze jsem se přesunul na druhý konec, vyloudil kytaru a donutil struny k vydávání zvuků. Martin se přidal, takže jsem do zpěvníku nečučel sám, navíc někdy pokryl moje neharmonické překlepy. Přehráli jsme téměř celý zpěvník (samozřejmě jen to, co jsme byli schopni přehrát), některé muzikální výjevy i několikrát za sebou. Doufám, že to nemělo spojitost s naším snažením, ale postupně se odloučili skoro všichni. Vlastně úplně všichni, protože jsme s Martinem zůstali poslední a zamykali (nezamykali).

Znovu jsem se do postele loudil po tmě, co nejtišeji. Tentokrát jsem ale místo ženy nahmatal v posteli roztahujíc se Julinku, takže jsem usínal na pravém rameni, lehce vykloněn.

Slunce svítilo, na nebi nebylo po mraku ani známky, byl prostě den jako vymalovaný. Zaparkovali jsme u náměstí a začali se formovat. Někteří si s výstrojí vystačili sami, někdo si musel dopravní prostředek zapůjčit. Netrvalo ale dlouho a mobilní skupina vyrazila. V čele byl Martin, Alenka a Sofie na kolečkových bruslích. Následovali je Hanička s Pepou na koloběžkách a Bětka na bruslích, za nimi vyjeli Naďa s Vojtou taky na inlinech, Vojtík na koloběžce a Verunka v kočárku. Útvar uzavírali Lukáš s Davídkem, taktéž v botech s kolečky. Káťa se s Domískem, kterému bylo špatně, vydali rovnou k cílovému bodu. Nakonec jsme se vydali my, Anička, Lucka, naše holky s jedním jednostopým nástrojem a já.

Julinka se zápalem drandila, Terezka lítala za ní a my s Luckou jsme je korigovali, aby nechodily do protisměru. Anička se nacházela v roli rozhodčích. Chvilku usměrňovala nás, chvilku holky. Ovšem nepřekážet na úzké silničce, kde se v obou směrech prohání kola a bruslaři, bylo velmi obtížné. Proto jsem byl celkem vděčný, když Julinka prohlásila, že už nemůže a my obrátili a vraceli se na začátek. Terezka se svezla jen krátce. Moc jí zatím tento pohyb neláká. Napojili jsme se na chodník, to jsem už odrážedlo nesl a vystoupali k restauraci. Bylo tomu tak, už zase byl čas oběda. Protože byla Anička neustále ve spojení s Martinem, věděla, že stačí jen pár minut čekat a trojlístek bruslařů se připojí k nám. A skutečně tomu tak bylo.

Po krátkém odskoku k autům, aby si mohl Martin obout něco rozumného na nohy, jsme zavítali do Restaurantu Markus. Uspokojili jsme základní potřebu (někteří více) a vydali se k autům. Rozhodli jsme se, že nezakončíme dnešní den už tady, ale vydáme se do Horní Plané, vybavíme se nejdůležitější pomůckou na houbolov (košíkem), suchou nohou se necháme dopravit na druhou stranu vodní nádrže (totiž přívozem) a pustíme se do lesa. Auta jsme nechali na parkovišti "nejdřív zaplať, pak se postav" a odkráčeli k molu. Jízda lodičkou holky nezabavila tak, jak jsme se domnívali, převážená auta byla silnějším lákadlem.

Dostali jsme se tak do Bližší Lhoty. Anička, Alenka i Martin nám vyprávěli o zdejším kraji příběhy svého mládí i události nedávno minulé. Díky tomu jsme tak mohli zapomenout na stoupák, který se před námi vinul. Asfaltka byla sice jako nová, ale pořád nahoru. Někde mezi Lhotským vrchem a Šešovcem jsme opustili komunikaci a zmizeli v hustém hvozdu. Prvních několik desítek metrů, kdy jsme chodili pohromadě, se nám ukázaly jen "nepapací houbičky". Pak se houbařský tým rozdělil na několik skupinek a košík se začal plnit. Já, ať jsem koukal do korun stromů jak jsem chtěl, žádnou houbu jsem nenašel. Zato Sofie s Martinem hráli prim. Nakonec i ostatním se zadařilo přispět do košíčku, tedy kromě mě. Já jsem se věnoval strašení dcer a pořizování rozmazaných snímků. Naplněnost proutěné nádoby byla nakonec celkem uspokojivá a čas zbyl i pro stavění domečku pro skřítky.

Klesli jsme dolů, zhruba dvacet minut si počkali na moderního Chárona a cesta domů pak byla otázkou chvilky. Byli jsme poslední, kdo chyběli. Ostatní kamarádi se už zotavovali z projížďky. My s Luckou zabezpečili hladký chod rodinného života (převlékli jsme holky a nacpali jim hračky) a já přijal pozvání na kafe ke Káťě a Lukášovi. Nad horkým kofeinovým nápojem jsem se dozvěděl podrobnosti o jejich části dne a že dnešní běhání se nebude určitě konat. Měli totiž v nohách daleko větší trasu než my. Pak jsme se společně odebrali do společenské místnosti mezi ostatní.

Poklidnou a kulturní zábavu jsme s Lukášem na pár minut vytrhli z pravidel a míru střelenosti povýšili na další level. O detailech bych ale radši pomlčel :). Jelikož jsem se ocitl vprostřed filozofických úvah a lítého finančního boje, usadil jsem svůj zadek vedle manželky. Krom návratu k společensky přijatelné zábavy to mělo ještě tu výhodu, že se na téhle straně stolu nalézaly dobroty a chroupací pochutiny. Ještě v trojici s Aničkou jsme plánovali další sportovní rozvoj holek a jejich přípravu na budoucí, hlavně pak pubertální život. Protože se jednalo o poslední večer a druhý den nás čekala dlouhá cesta domů, společnost se rozpustila o trochu dříve. I když já s Káťou ještě chvíli rozjímal nad budoucností mládeží.

Bohužel loučení se odehrálo trochu jinak, než jsme si s Luckou představovali. Terezka se vzbudila v tak strašném stavu (už dlouho jí sužuje kašel) a v slzách, že jsme radši odpískali jakýkoliv výlet a jiné možné společné aktivity, rychle sbalili a po ukvapeném rozloučení jeli rovnou domů. Naštěstí dlouhý spánek a následné schoulení se do peřin vrátilo Terezku do normálu.

Mnohokrát děkuji všem za báječný prodloužený víkend. Bál jsem se, jak to všechno dopadne, protože jsem se na tohle setkání opravdu těšil a poslední dobou mé těšení nevěstí nic dobrého. I když stejné dojmy měla i Lucka (jak obavy tak následnou spokojenost) a nevyplnilo se nám to, moc jsme si to s Vámi užili. Doufáme, že se brzo zase uvidíme. Minimálně ve stejném složení, jako teď.