Slunce svítilo, na nebi nebylo po mraku ani známky, byl prostě den jako vymalovaný. Zaparkovali jsme u náměstí a začali se formovat. Někteří si s výstrojí vystačili sami, někdo si musel dopravní prostředek zapůjčit. Netrvalo ale dlouho a mobilní skupina vyrazila. V čele byl Martin, Alenka a Sofie na kolečkových bruslích. Následovali je Hanička s Pepou na koloběžkách a Bětka na bruslích, za nimi vyjeli Naďa s Vojtou taky na inlinech, Vojtík na koloběžce a Verunka v kočárku. Útvar uzavírali Lukáš s Davídkem, taktéž v botech s kolečky. Káťa se s Domískem, kterému bylo špatně, vydali rovnou k cílovému bodu. Nakonec jsme se vydali my, Anička, Lucka, naše holky s jedním jednostopým nástrojem a já.
Julinka se zápalem drandila, Terezka lítala za ní a my s Luckou jsme je korigovali, aby nechodily do protisměru. Anička se nacházela v roli rozhodčích. Chvilku usměrňovala nás, chvilku holky. Ovšem nepřekážet na úzké silničce, kde se v obou směrech prohání kola a bruslaři, bylo velmi obtížné. Proto jsem byl celkem vděčný, když Julinka prohlásila, že už nemůže a my obrátili a vraceli se na začátek. Terezka se svezla jen krátce. Moc jí zatím tento pohyb neláká. Napojili jsme se na chodník, to jsem už odrážedlo nesl a vystoupali k restauraci. Bylo tomu tak, už zase byl čas oběda. Protože byla Anička neustále ve spojení s Martinem, věděla, že stačí jen pár minut čekat a trojlístek bruslařů se připojí k nám. A skutečně tomu tak bylo.
Po krátkém odskoku k autům, aby si mohl Martin obout něco rozumného na nohy, jsme zavítali do Restaurantu Markus. Uspokojili jsme základní potřebu (někteří více) a vydali se k autům. Rozhodli jsme se, že nezakončíme dnešní den už tady, ale vydáme se do Horní Plané, vybavíme se nejdůležitější pomůckou na houbolov (košíkem), suchou nohou se necháme dopravit na druhou stranu vodní nádrže (totiž přívozem) a pustíme se do lesa. Auta jsme nechali na parkovišti "nejdřív zaplať, pak se postav" a odkráčeli k molu. Jízda lodičkou holky nezabavila tak, jak jsme se domnívali, převážená auta byla silnějším lákadlem.
Dostali jsme se tak do Bližší Lhoty. Anička, Alenka i Martin nám vyprávěli o zdejším kraji příběhy svého mládí i události nedávno minulé. Díky tomu jsme tak mohli zapomenout na stoupák, který se před námi vinul. Asfaltka byla sice jako nová, ale pořád nahoru. Někde mezi Lhotským vrchem a Šešovcem jsme opustili komunikaci a zmizeli v hustém hvozdu. Prvních několik desítek metrů, kdy jsme chodili pohromadě, se nám ukázaly jen "nepapací houbičky". Pak se houbařský tým rozdělil na několik skupinek a košík se začal plnit. Já, ať jsem koukal do korun stromů jak jsem chtěl, žádnou houbu jsem nenašel. Zato Sofie s Martinem hráli prim. Nakonec i ostatním se zadařilo přispět do košíčku, tedy kromě mě. Já jsem se věnoval strašení dcer a pořizování rozmazaných snímků. Naplněnost proutěné nádoby byla nakonec celkem uspokojivá a čas zbyl i pro stavění domečku pro skřítky.
Klesli jsme dolů, zhruba dvacet minut si počkali na moderního Chárona a cesta domů pak byla otázkou chvilky. Byli jsme poslední, kdo chyběli. Ostatní kamarádi se už zotavovali z projížďky. My s Luckou zabezpečili hladký chod rodinného života (převlékli jsme holky a nacpali jim hračky) a já přijal pozvání na kafe ke Káťě a Lukášovi. Nad horkým kofeinovým nápojem jsem se dozvěděl podrobnosti o jejich části dne a že dnešní běhání se nebude určitě konat. Měli totiž v nohách daleko větší trasu než my. Pak jsme se společně odebrali do společenské místnosti mezi ostatní.
Poklidnou a kulturní zábavu jsme s Lukášem na pár minut vytrhli z pravidel a míru střelenosti povýšili na další level. O detailech bych ale radši pomlčel :). Jelikož jsem se ocitl vprostřed filozofických úvah a lítého finančního boje, usadil jsem svůj zadek vedle manželky. Krom návratu k společensky přijatelné zábavy to mělo ještě tu výhodu, že se na téhle straně stolu nalézaly dobroty a chroupací pochutiny. Ještě v trojici s Aničkou jsme plánovali další sportovní rozvoj holek a jejich přípravu na budoucí, hlavně pak pubertální život. Protože se jednalo o poslední večer a druhý den nás čekala dlouhá cesta domů, společnost se rozpustila o trochu dříve. I když já s Káťou ještě chvíli rozjímal nad budoucností mládeží.
Bohužel loučení se odehrálo trochu jinak, než jsme si s Luckou představovali. Terezka se vzbudila v tak strašném stavu (už dlouho jí sužuje kašel) a v slzách, že jsme radši odpískali jakýkoliv výlet a jiné možné společné aktivity, rychle sbalili a po ukvapeném rozloučení jeli rovnou domů. Naštěstí dlouhý spánek a následné schoulení se do peřin vrátilo Terezku do normálu.
Mnohokrát děkuji všem za báječný prodloužený víkend. Bál jsem se, jak to všechno dopadne, protože jsem se na tohle setkání opravdu těšil a poslední dobou mé těšení nevěstí nic dobrého. I když stejné dojmy měla i Lucka (jak obavy tak následnou spokojenost) a nevyplnilo se nám to, moc jsme si to s Vámi užili. Doufáme, že se brzo zase uvidíme. Minimálně ve stejném složení, jako teď.
