Nasnídali jsme se, oblékli do domácího a pídili se po aktuálních instrukcích. Lucka nakonec zjistila, že zhruba v deset hodin odjíždí z místního vlakového nádraží spoj do Stožce. Abychom jej stihli, sejdeme se v 9:15 na parkovišti. Toto rozhodnutí trvalo pouze do té doby, než přišla aktualizace. Na parkovišti se sejdeme o chvilku dříve (blíže nespecifikováno). Všichni jsou už totiž připravení a každá minuta k dobru na cestu se hodí. Tak jsme vyrazili dříve. Jen škoda, že nikdo neposlouchal Lukáše (anebo nebyl slyšet), který z elektronických zdrojů zjistil zpoždění vlaku.
Na obloze byla rozprostřená azurová barva a i když v údolí ležela mlha, všechno nasvědčovalo tomu, že bude nádherný den. I teplota se držela na konec října celkem vysoko. Se svačinami v batůžkách, dětmi, dobrou náladou a někdo bez bund (stydím se Haničko) jsme celkem krkolomnou stezkou sešli kolem náměstí až k nádraží. S lehkou časovou rezervou jsme stanuli na parkovišti a vyčkávali příjezdu vlaku. Hlomoz a radostné povykování dětí přerušil hlas z amplionu ohlašující zpoždění. Zatímco se většina divila, Lukáš souhlasně pokyvoval. Na plácku můžeme trávit blbnutím ještě dalších dvacet minut. Dospělí se bavili, děti pobíhaly a my s Lukášem dělali kraviny (jak je nám blízké). Vlaku jsme se nakonec dočkali, stejně jako mraky jiných lidí, kteří se chvilku před příjezdem třívagónového dopravního prostředku ocitli na nástupišti. Vměstnat se dovnitř byl úkol celkem náročný.
Zobrazovat cestujícím na malé obrazovce informace o cílové stanici a následujících zastávkách, včetně času příjezdu, je skutečně skvělý nápad. Ovšem bylo by moc hezké, kdyby uváděná trasa odpovídala té po které jsme jeli. Když Káťa ohlásila, že pojedeme asi čtyři stanice a ostatní členové zaostřili, něco tam nehrálo. Pán sedící nedaleko nás ohlásil, že se digitálním řádem nemáme vůbec nechat mýlit. Naštěstí byla dvě místa volná, takže naše holky a Lukášovic kluci netancovali v uličkách, ale pozorovali cestu ze sedadel. Průvodčího jsme dlouho neviděli. Ani na čtvrté, ani na páté zastávce. Pak, kousek od Stožce, se k nám prodral pán v modré uniformě a zkasíroval nás.
První kroky vedly do restaurace. Nejen mě (což bylo velmi zajímavé), ale i ostatní, jako děti, trápilo prázdné bříško. Naštěstí víska, ve které jsme se právě nacházeli, nám nabídla pohostinství v podobě velmi pěkného podniku. Martin, který tušil hrozící nebezpečí obsazenosti žídlí a stolů, se vydal zabrat místa. A udělal velmi dobře. Chvilku po našem usazení se do podniku začaly proudit davy a několikrát jsme museli obhajovat své pozice. Kuchyně a obsluha byla velmi rychlá, takže než stačily holky objevit herní koutek, měl jsem na stole polévku. A za chvíli už se nám na stole objevily i kouřící talíře. Holky dostaly smažák a my s Luckou si dali zvěřinu. Pošmákli jsme si.
Na dlouhé vysedávání, kafíčkování a odpočinek nebyl čas. Cesta před námi byla dlouhá a trnitá a času nebylo nazbyt. Rozhodli jsme se tedy obětovat poobědový standard ve jménu včasného návratu domů. Vlak totiž jezdil každou hodinu a nikomu se nechtělo čekat šedesát minut u kolejí proto, že nám předchozí vlak ujel před nosem. Takže jsme do toho šlápli. Vlastně jen někdo. Hluboko za námi jsme zanechali Martina, který platil a Lukáše, který šel pořídit klukům turistickou známku a prodavač byl nejspíš pohybově indisponován. Lehce oslabeni jsme se pustili po polňačce směřující do lesa. Káťa, kolem které se neustále vyskytovaly děti, vymyslela hru na schovávanou. V nahodilých intervalech začala odpočítávat (od deseti do jedné). Úkolem mladších poutníků bylo se v krátkém časovém okně schovat tak, aby je Káťa v nule neodhalila. Bylo to velmi zábavné. Pro někoho. Například Julinka hru asi úplně nepochopila a prodírala se hustými křovisky pořád. A kryt hledala co nejdál od nás.
V lese zábava pokračovala. Mládežníci se sice neschovávali, ale do kurzu se dostaly klacky, šišky, škarpy a mraveniště. Nedaleko odbočky ke Stožecké kapli Panny Marie se k nám znovu přidal Lukáš. Společná cesta trvala jen chvilku. Protože fyzická i časová náročnost výstupu k dřevěnému domečku byla velká, děcka, kočárky a jejich plnoletý doprovod pokračoval dál k Černému Kříži. Ti silnější, bláznivější a nesvéprávní se vydali na obhlídku památky. Své rozhodnutí přidat se k druhé skupině (tedy výpravy do vrcholu) jsem po chvilce litoval. Kamenitá a stoupající cesta byla nekonečná. Ale na druhou stranu jsem si příjemně zatopil po tričkem. U chatičky jsme udělali několik skupinovek, lehce si odfrkli a vydali se zpět.
Odjezd vlaku a naše aktuální poloha začaly být trochu v nepoměru. Tempo jsme museli trochu zvýšit a loudající jedince tu a tam korigovat výtkou, anebo švihnutím proutku. I když nás Lukáš bez zaváhání navigoval, nádražní halu jsme málem minuli (ne jeho vinou). Na trávnaté ploše nádraží jsme se sešli všichni a protože do odjezdu zbývalo pár minut, někteří posvačili. Třeba naše holky a já. Příčinu příjemné únavy jsme odečetli z chytrých hodinek a telefonů. Každé zařízení sice ukazovalo jinou hodnotu, ale v průměru našlapaly naše nožky šestnáct kilometrů. Kromě Verunčiných, protože ta se celou dobu nesla, či vozila. Vlak nebyl naštěstí tak obsazen jako při cestě první a tak jsme mohli zabrat sedací místa všichni. Dalším příjemným zjištěním byla cena, která byla nižší zhruba o deset korun. Fakt, že je to cestováním z bližší zastávky se mi odkryl, až když jsem se málem pohádal s průvodčím, že si mají udělat pořádek v ceníku.
Kromě Vojtíška, který usnul Martinovi v náručí, nezmohl spánek nikoho. Možná to bylo tím, že jsme se nemohli dočkat odměny v podobě návštěvy cukrárny v Horní Plané. Útočistě a dokonalý přísun sladkého i kofeinového jsme nalezli v kavárně U Tří Koček. Je pravdou, že plný pult cukrovinek, dortíků a dezertů vypadal po našem objednání trochu chudě, ale kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Holky, tak jak Lucka předpověděla, z višňového dortíku vydloubaly jen krém (protože byl fialovej) a piškot nechaly tatínkovi (hodné holky). Pak jsme se společně přesunuli do dětského koutku, kde jsme rozhrabali kostky, panence výbavičku a počmárali tabulku. K dalším lumpárnám již nedošlo. Nehrající si členové se začali zvedat a chystat se k poslednímu výšlapu.
Zatímco ostatní čekal odpočinek, já jsem bláhově v dobrém rozmaru přislíbil Kátě klusající doprovod. Chlapi, s půllitrem dobrého piva v ruce, připravující maso na grilování mě sice vyzývali, abych šel dělat něco kloudného, ale já nepodlehl, svému slibu dostál a udělal po té náloži sladkostí něco pro své srdce (připravoval ho na infarkt). Káťa veřejně pronesla představu, kudy poběžíme. Nejprve jsme se měli přesunout vozidlem na parkoviště nedaleko cyklostezky. To nám ale rozmluvil Martin, že je to zbytečné plýtvání palivem, protože se tam dostaneme i po svých. Uposlechli jsme a vyběhli, samozřejmě po startu měřících aplikací, vytýčeným směrem.
Klus neměl dlouhého trvání. Poté, co jsme proběhli na zápraží jedné z chat a skončili na zahradě, narazili jsme na plot. Majitelé, kteří vysedávali za krásné podzimní noci na terase nechápali. Ale než jsme byli jakkoliv tázáni, zmizeli jsme. Posunuli jsme se tedy o cestu níže a tentokrát se zastavili u řetězu zamezujícího vstup do lesa. To už jsem trochu lamentoval. Vrátili jsme se tedy na úplný start, proběhli kolem grilujícího Martina a pustili se do centra po asfaltu. Káťa nasadila mě vyhovující tempo, takže jsem sice funěl a potil se, ale alespoň jsem nezaostával. Ve světle lamp a jednoho kmitajícího se světýlka (čelovky) jsme seběhli až k parkovišti a poté k vodě a odtud se napojili na cyklostezku (hurá). Podél trati jsme běželi k nejbližšímu železničnímu přejezdu a od něj zase zpět. Ani mě, ani Kátě se stoupák, který nás čekal, nelíbil. A tak jsme přešli do chůze. Samozřejmě jsme nemohli přijít v klidu až k chatě a tak jsem lstivě posledních padesát metrů zase uvedly nohy do běhu. Bylo to príma a já měl na pivko ještě větší chuť.
Abych vychladl a doplnil tekutiny, zhroutil jsem se u Martina a vyslechl vyprávění z posledního dělostřeleckého cvičení. Málo komu se totiž poštěstí poslat devastující dávku na osmnáct kilometrů. Pak se k nám přidal ještě Jirka a probírali jsme historii i budoucnost našich domácích jednotek AZ. Zakecal jsem se tak moc, že jsem zapomněl své rodičovské povinnosti. Utíkal jsem tedy na pomoc Lucce, připravili holkám ještě něco malého k snědku, vykoupali je a uložili do postelí. Nerad bych se mýlil, ale bylo to nejkratší uspávání po dlouhé době. Otevřel jsem knihu (pohádky o čertech), začal číst a zhruba v polovině stránky se od obou holčiček ozývalo spokojené odfukování, jemně přecházející v chrupání. Měly toho chudinky moc.
Aby si i moje manželka užila večerní zábavu, nechali jsme holky spát a dohodli se na pravidelných obchůzkách. Došli jsme do společenské místnosti, kde už vládly společenské hry, vonělo grilované maso a vedly se různorodé diskuze a posadili se. Já svou milovanou zase zbaběle opustil a připojil se k Lukášovi. Dostal jsem na talíři nálož masa, k tomu si načepoval pivní mok a pustil se do toho. Nastalo dvacet minut mlaskání a libování si. Pak jsme si chvilku povídali s Káťou, Lukášem a jedním koncem stolu, posléze jsem se přesunul na druhý konec, vyloudil kytaru a donutil struny k vydávání zvuků. Martin se přidal, takže jsem do zpěvníku nečučel sám, navíc někdy pokryl moje neharmonické překlepy. Přehráli jsme téměř celý zpěvník (samozřejmě jen to, co jsme byli schopni přehrát), některé muzikální výjevy i několikrát za sebou. Doufám, že to nemělo spojitost s naším snažením, ale postupně se odloučili skoro všichni. Vlastně úplně všichni, protože jsme s Martinem zůstali poslední a zamykali (nezamykali).
Znovu jsem se do postele loudil po tmě, co nejtišeji. Tentokrát jsem ale místo ženy nahmatal v posteli roztahujíc se Julinku, takže jsem usínal na pravém rameni, lehce vykloněn.
