Striktně jsem se držel časového plánu. Půl hodiny před osmou ranní jsem stanul před budovou firmy a vyčkával příjezdu autobusu. Někteří mě známí zaměstnanci již na chodníku čekali, jiní dorazili později, anebo se vynořili ze vstupních dveří s tím, že byli ještě něco kontrolovat. Zhruba sedm minut před plánovaným odjezdem zablokoval úzkou ulici bílý autobus a řidič, který z něj vystoupil, pootvíral zavazadlové prostory. Mohli jsme nastupovat. Náš tým, kromě vedoucího (ten jel jiným dopravním prostředkem), byl přítomen v plném počtu. Vlezli jsme do autobusu, sedli si blízko sebe a čekali na plné obsazení busu. Vnitřek se plnil pomalu, ale nepřetržitě. V osm hodin proběhla kontrola seznamu a vedoucí zájezdu zavelela k odjezdu. Ještě před tím, než kola uvedl pan řidič do pohybu, se v rukou cestujících objevily lahve. Víceprocentního alkoholu. Nastala smršť.

I když jsem si to nestanovil za úkol, zběžně jsem napočítal sedm lahví kořalky. Různých značek, různých barev, různých procent. Já podlehnout alkoholové výzvě nechtěl a sklo přeposílal bez újmy dál. Sice pár kolegů komentovalo můj čin jako zbabělý, ale pro mě bylo důležité zachovat si zbytky vážnosti a lidskosti. Koneckonců nejsem nejmladší a takovýmto pitkám již dlouho neholduji. Dobrá nálada nestoupala. Přímo letěla. Jirkovi se po chvilce objevilo v rukách ukulele a v zadní části autobusu zněl zpěv. To jsme pořád ještě byli v Praze. Žánr skladeb nebyl pevný. Klasické trampské hitovky se mísily s muzikály a rockovými skvosty a na závěr pěvci složili poklonu Karlovi. Jelikož cesta na východ zabrala (s krátkou zastávkou na benzínce) bezmála dvě hodiny, někteří svou dobrou náladu vyzařovali na metry daleko.

Parkoviště zelo při našem příjezdu prázdnotou. Zřejmě proto s námi udělal řidič po ploše několik obrátek. Nad sedadly se nesl radostný křik a bujaré povykování. Jedinou prosbou vedoucí zájezdu bylo, abychom se při vylézání ze dveří snažili držet balanc, šli velmi rozvážně a hlavně "nevytekli". Generalita IT totiž čekala opodál. Vylodění se povedlo, každý si vyzvedl své zavazadlo a cinkající igelitky skončily v koších. I když jsem neviděl, kde je hlava hada, který se vytvořil u hlavních dveří, natož kam směřuje, instinktivně jsem se postavil na jeho ocas a čekal. Mé rozhodnutí bylo správně a já se s Bogdanem (kolegou a spolubydlícím) dostal až k pultu recepce. Slečnám jsme nadiktovali své iniciály, odevzdali své občanky a obdrželi krom jiného elektronický klíč od pokoje číslo osmnáct (s krycím názvem "pavián"). Poděkoval jsem, popadl nadílku a batoh a vyrazil ukázaným směrem. Terasa, kam ústila recepce byla lemována jednopodlažními budovami poskytující pokoje. S Bogdanem jsme našli své dveře a vešli dovnitř.

Africky zařízený pokoj byl velký, luxusní a obsahoval čtyři postele. Chvilku mi trvalo vybrat si tu správnou, ale nakonec jsem to zvládnul a udělal si na peřině důlek. Nejbližším programem (vlastně již probíhajícím) byl coffe break ve společenské místnosti. Rychle jsem se převlékl, nechal na komodě všechno, co jsem mohl postrádat a odebral si poprvé nacpat břicho. Stoly nabízely chlebíčky, jednohubky, štrůdl, ovoce a několik druhů nealkoholického pití. Zamířil jsem nenápadně (nasadil jsem výraz, že někoho hledám) k sladkému oddělení a ke kávě si na talířek nandal po páru jablkového závinu. Samozřejmě nezůstalo jen u toho. Následoval chlebíček, jednohubka a několik kuliček vína (abych se stravoval zdravě). Jirka, který se na krátkou chvilku objevil vedle mě, moje počínání definoval jako "nošení dřeva do lesa". Za chvilku (cca hodinu) měl totiž nastat oběd. Ale kdo má věřit člověku, který jí jenom v pondělí a ve středu.

Od nekonečného obžerství mě zachránila až hlasitá muzika, která se ozvala sálem. Jedná se o jakousi firemní symboliku - svolávání oveček. Zasedl jsem na velmi pěkně ozdobenou židličku a čekal, co se bude dít. Slovo si vzal výkonný ředitel IT a na několika barevných obrázcích promítaných na plátno zhodnotil dosavadní výsledky a osvětlil budoucí směr. Vesměs nebyly pro mě informace nové (stejně jako pro ostatní), takže jsem si jen zopáknul hodnoty. Víc peněz, víc klientů, víc spokojenosti. Těžko bychom hledali v jednadvacátém století lepší firemní hodnoty. I když měl worshop pouhou hodinu, vměstnala se do ní jedna pauza a krátká vsuvka k odpolednímu programu. Bylo totiž nutné před informace před volnou zábavou (než se všichni začnou nalévat). Kromě pomoci zvířatům nás čekala ještě soutěž, rockový koncert a diskotéka. Poslední slova patřila pozvání k obědu (brunchi) s tím, že od této chvíle je povolena konzumace alkoholu na baru. Poslední věta se setkala s velmi hlasitým ohlasem.

I přes to, že jsem se nedávno futroval sváčou, měl jsem hlad. A navíc poletování po safari nám mělo zabrat od druhé hodiny do sedmi. A to člověku vyhládne. Překvapilo mě ale, že místo talíře s knedlíkem a masem jsme byli poukázáni ke kotli rajské a gulášové polívky s tím, že u výčepu je k dispozici tác s bagetami. Já, na rozdíl od ostatních členů týmu, zvolil rajskou polévku a neuvěřitelně si pochutnal. K bagetám jsem se nedostal, protože mě zavolala příroda a pak už zbývalo hodně málo času. Vybaven foťákem jsem dorazil na terasu, kde se již štosovali zaměstnanci firmy. V rukou povětšinou půllitry, někdy káva, málo kdy pramenitá voda. Následovali jsme mladou průvodkyni až do Neumannovy vily.

Hned u vchodu jsme obdrželi odznáčky. Na výběr bylo ze čtyř barev. Zatímco já jsem různorodost vítal jako příjemné zpestření, ti chytří tušili záludnost (a vybavili se všemi druhy). Posadili jsme se mezi pravěké obrazy Zdeňka Buriana a čekali co se bude dít. Dosud jediná průvodkyně nám představila svou kolegyni a přivítala nás v Africké divočině. Dozvěděli jsme se, že kromě zajištění chodu zoologické zahrady nesou zaměstnanci daleko těžší břemeno. Stojí za záchranou ohrožených zvířat a zasazují se o jejich návrat do volné přírody. K tomuto tématu nám byly pouštěny dva krátké filmové šoty. Nakonec jsme byli seznámení s náplní dopoledne. Čtyři týmy postupně absolvují čtyři úkoly. Nakrmí žirafy, vyrobí hračky pro šelmy, zabubnují si v rytmu kmene a podniknou dobrodružnou cestu po safari. Barva odznaku určuje příslušenství k týmu. Kupodivu to vyšlo tak, že oranžovou jsme měli právě jen my a protože Jirka oranžovou neměl, kouzlem jí dostal. Náš tým se tak sestával z dvou Jirků, Pavla, Zdenka, Lukáše a mojí maličkosti. Naprostá spokojenost.

Žirafí jazyky

Nejprve jsme se odebrali k výběhu dlouhokrkého savce. Následovala osvěta o životě těchto zvířat. Dozvěděli jsme se, co jedí, jak to jedí (že jsou vybaveny dlouhým jazykem, aby listy stromů oškubaly), osahali jsme si kosti a pokoušeli se určit jejich sestavení. Zjistili jsme, jak je to s růžky, které mají, kolik měří mimino a kolika let se žirafy dožívají. Protože měla průvodkyně velmi hluboké znalosti a navíc uměla přednášet, byl pro nás čas velmi příjemně využitý. Následně jsme byli pozvaní do žirafího výběhu ke krmení. Abychom je krmili, ne aby žirafy byly krmeni námi. Jestli jsem byl v jakékoliv dříve navštívené zoo nadšený z toho, že puntíkatá velikánka stojí jen desítky metrů ode mě, teď jsem byl v šoku. Zřízenci nám dali k dispozici dlouhé stonky keře (nevím jakého) a vyzvali nás, abychom to zvěři podali. Jedinou radou, kterou nám dali bylo, abychom se včas pustili šlahounu keře, když nás začne žirafa zvedat. Jak jsem pozoroval, jsou to zvířata klidná, pohledná a velmi mlsná. Na druhou stranu nemají rády jakýkoliv fyzický kontakt (ani navzájem), takže jakékoliv pokusy o pohlazení končily rychle vztyčenou hlavou.

K potrápení zvířátek

Bylo načase zvednout kotvy a přesunout se na další stanoviště. Tentokrát jsme zavítali do hlavní budovy, kde kromě jídla a pití byly připraveny suroviny pro výrobu zvířecích hraček (enrichmentů). Jak nám průvodkyně sdělila, zvířata chovaná v zajetí, ať už se jedná o šelmy, opice či ještě menší stvoření, ztrácí schopnost lovit potravu. A velmi rychle si zvykají na komfort stravy podávané v miskách. Tento fakt ale naprosto uzavírá možnost vrátit zvířata zpět do volné přírody. A tak je potřeba jim boj o potravu nasimulovat a potrápit je. A pro tento účel slouží udělátka, která jsme měli vyrábět. Nejdřív jsme byli ale pozváni k prostřené tabuli, abychom se posilnili. Já samozřejmě neodmítl, udělal si kafíčko, k němu spořádal chlebíček a buchtu.

Zatímco jsem se cpal, kluci našeho týmu se pustili do výroby. Potřeba k tomu bylo několik požárních hadic, prostorová představivost, manuální zručnost a ostrý nůž. Právě z tohoto důvodu jsem později nepřekážel, ale pustil jsem se do plnění šišky semínky. Několikastránkové návody, které byly pro výrobu potřeba svědčili o tom, že zvířata nejsou žádní blbci. Stejně tak konstruktéři. Po šesti šiškách, které jsem naplnil, jsme se vystřídali a vyběhli do prvního patra, za africkým bubeníkem. Jeho jméno si již nepamatuji, ale rozhodně si pamatuji, jak těžké je rozeznít Djembe. Přesně to se nás chystal naučit mladý černoušek. Posadili jsme se do půlkruhu, mezi stehna umístili perkusní nástroj a lekce začala.

Zvuky divočiny

I když výuka probíhala v angličtině, chlápek mluvil velmi jednoduše a hlavně všechno předváděl. Pochytil jsem, že vysoké tóny se hrají prsty po obvodu bubnu a hluboké (basy) se tvoří úhozem dlaně do středu. Kupodivu, fungovalo to. Pak jsme se posunuli od tupého plácání k rytmice a já se ocitl po deseti minutách v pasti. Kombinace úhozů a výšky tónu mi dávala zabrat. Naštěstí byl lektor, stejně jako ostatní hudebníci, velmi trpěliví. Nedá se říci, že bychom zahráli ódu, ale ve finále bylo bubnování celkem poslouchatelné a připomínalo začátek kmenové rady Masai.

Výzkum s tajenkou, anebo tajenka s výzkumem?

Poslední, nejdelší a fyzicky nejnáročnější aktivitou odpoledne byla hra na výzkumníky. Soutěž měla jednoduchá pravidla. Každý tým převezme mapu a sešítek s úkoly. Dle mapy budeme navštěvovat jednotlivá stanoviště parku, ke kterým je v brožuře položena otázka. Naším cílem je zodpovědět správně všechny záludné otázky v nejkratším čase a dostavit se znovu na shromaždiště. Pokud kontrola odhalí našemu týmu nejméně chyb, budeme vítězi. V týmu jsme si navíc ještě rozdělili role. Jeden z Jirků byl navigátor, Lukáš nesl úkolovník, Pavel se měl starat o zásobování a druhý Jirka a já se Zdenkem jsme byli odborníci na něco. Podle Jirky jsme se vydali k první otázce.

Navštívili jsme několik pavilónů, domovy několika zvířat. Fotografovali jsme, vyjednávali a ptali se. Nejvíc času jsme však trávili pátráním a luštěním. Někdy v přítmí, někdy za světla, jednou dokonce ve tmě. Když Lukáš zahlásil plnou naplněnost kolonek s odpověďmi, vydali jsme se do galerie Tengenenge. A k našemu velkému překvapení jsme do sálu dorazili jako první. Mladý pracovník nás přivítal a jen tak nezávazně s námi konzultoval odpovědi. Někdy nás pochválil, někdy poopravil a v několika případech se vyděsil, kde že jsme odpověď pořídili. Když dorazily i ostatní skupiny, spíše než vědecké setkání to připomínalo zábavnou talk show. Došlo na vyhodnocení. Správných odpovědí jsme měli většinu. Bohužel někdy nebyly přesné a dvakrát se zcela vzdalovaly skutečnosti. Tím pádem se nám stupeň vítězů nedosažitelně vzdálil. Na něm nakonec pomyslně stanula skupina s jednou špatnou odpovědí. A jako výhru obdrželi kupu trusu. Sloního. Prohra nás tedy vlastně ani moc netrápila.

Radovánky

Oficiální plánovaný program tím skončil. Nadešla všemi očekávaná, volná zábava. Nejprve jsme se sešli (byli jsme svoláni) do velkého sálu. Velký šéf zhodnotil dnešní den a poděkoval zúčastněným i hostitelům. Ke slovu se pak dostaly znovu Djembe ve velkém. Asi dvacetihlavý sbor předvedl bubnovou kreaci pod taktovkou lektora a výsledek se setkal s bouřlivým úspěchem. Jako poslední se ke slovu a hlavně zpěvu, dostala živá kapela Kreyson Memorial, která vypadala více než rockově. Kérky, kožené bundy, řetězy, vousy a dlouhé vlasy (téměř). Ovšem mé tužby se nesetkaly s realitou. Místo nářezu spustili kluci klasický ploužák a po něm další a další. Náš tým, který se stále ještě držel u sebe, volbu žánru moc nechápal, ale zatím zůstal na pozicích. Úprk nastal až ve chvíli, kdy hrozilo celkem reálné nebezpečí tance. Přesunuli jsme se k baru.

Tam sice nezněly ploužáky, ale překřikovat jsme museli randál z bowlingu (ale co horšího než tancování může být). Zasedli jsme stůl a s Jirkou a Zdeňkem diskutovali o práci. Tu a tam jsem se vydal ulovit něco k jídlu a pravidelně se zásobil pivkem. To se podávalo ve čtyřkách, takže frekvence byla pravidelnější. Hurónský křik zazněl, když byla kolem desáté vyhlášená volná konzumace lihovin. Zdálo se, že bar v tu chvíli okupuje celá firma a barmani se nestačili ohánět a z velkého regálu začaly mizet lahve v páru.

Když se u recepce začalo kytarové hraní, přesunul jsem se tam. Chvilku jsem poslouchal, chvilku dokonce zpíval. bohužel mi došlo pivko a já o své místo přišel zvednutím své zadnice. Byla půlnoc, párty v plném běhu a já přemýšlel, ke komu se přidat. Zdeněk si povídal s nějakou slečnou, Jirka s Pavlem zpívali a hráli, druhý Jirka byl zaujat rozhovorem s kolegou, Lukáše jsem neviděl a Bogdan lítal po parketu v tanečních kreacích. Usoudil jsem, že v nejlepším je potřeba skončit a odebral se na pokoj.

Na půl ucha jsem zaregistroval příchod Bogdana a kolem sedmé vypínal jeho budík. Nevypadal totiž, že by ho sám vypnul. Pohodlná postel a žádný kvalt nás nechal dřímat až do devíti hodin. Sbalili jsme se a vyrazili na snídani. Zatímco někteří kolegové byli vysloveně odpočatí, na některých byla vidět únava a pomuchlané tváře svědčily o prohýřené noci. Když jsem se bavil se Zdeňkem, který si ke mě u snídaně přisednul, prozradil mi, že on ulehl o čtvrté hodině ranní. Ovšem cítí se svěží i po dvou hodinách spánku. A nelhal.

Ještě před odjezdem do Prahy nás čekalo předání vyrobených enrichmentů zvěři. Vydali jsme se tedy k výběhu hyeny skvrnité a pozorovali, jak se pár potýká s novou věcí. Navíc byla situace komentovaná těmi nejpovolanějšími, takže jsme se dozvěděli spousta nového. Seznámení s novou hračkou, která je navíc plná masa, nebylo pro samici jednoduché. Dlouho si dodávala odvahy a každý marný pokus řešila pokousáním svého partnera. Jak někdo trefně poznamenal, ve všech rodinách to zřejmě funguje stejně. S průvodkyní jsme opsali menší okruh kolem několika zvířecích příbytků a znovu se tak ocitli na vrátnici. Odevzdali jsme klíč, naskládali svá zavazadla do autobusu a s vehementním máváním na Dačické holky (kolegyně) se nechali odvézt.

Teambuilding se tedy povedl a já jsem rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Neseznámil jsem se sice s novými tvářemi, ale já se nijak špatně nezapsal (alespoň doufám) v očích ostatních. Zábava byla, dobré jídlo a pití také. Co víc si přát.