Samozřejmě počet nabízených alternativ je přímo úměrný počtu dotázaných. Do placu byly hozeny obecně známé lokály z blízkého okolí, několik restaurací dostupných po ujetí dvou tramvajových zastávek a našli se i tipy z centra. Nad některými jsem uvažoval, jiné jsem okamžitě zavrhl. Obával jsem se toho, že první polovina pozvaných odmítne hned, druhá se pak nedostaví. Nakonec volba padla na restaurant & café Nola. Moc mě totiž zaujala jejich zahrádka, kterou jsem považoval v parných dnech, které jsme zrovna prožívali, za jednoznačnou výhodu. Zadal jsem žádost o rezervaci a nechal věci plynout.
Hned druhý den mi volal pracovník restaurace, že obdrželi mojí rezervaci a zobal ze mě informace. Co budeme pít, jestli budeme něco jíst a že zahrádka není k dispozici, protože na stejný den si již rezervovala jiná skupina. Dodal ale, že podle aktuální předpovědi hrozí silný déšť a bouřky, takže stejně možná všichni skončíme vevnitř. Navíc vnitřní prostory jsou tak velké, že rozhodně nebudeme drkat lokty o sebe. Co mě velmi potěšilo, že jsem nemusel osobně potvrzovat objednávku, ani skládat zálohu. Muž mi doslova řekl, že „když jsem vyplnil telefonní číslo, přeci nejsem tak blbej, abych pak nepřišel“. Souhlasil jsem. S obojím. S tím, že nejsem a s rezervací.
Poslední dny se, na rozdíl od mého očekávání, odehrávaly velmi pracovně. Ne snad, že bych byl tak důležitý, ale období dovolených zapříčinilo, že předávání materiálu (duševního a nehmotného) a kompetencí bylo jaksi časově náročné. S pár hodinami přesčasů jsem se předposledního dne dočkal. Moje pozvánka vytvořená do pracovních mailů kolegů asi nebyla moc věrohodná, protože se mě několik pracovníků přišlo zeptat, jestli ten dnešek skutečně platí. I když začátek společného loučení jsem zvolil na půl šestou, odběhl jsem ještě domů. Převléci se a nechat doma co nejvíce věcí, které bych mohl ztratit.
Předpověď skutečně nelhala a mou cestu, která byla velmi krátká, zkropil déšť. I když jsem přišel na čas, u dlouhého stolu sedělo již několik hostí. K mému velkému překvapení mě posadili na místo v čele stolu, které bylo volné. Se všemi jsem se pozdravil a objednal si pivko. S tím byl trochu trabl. Čekal jsem klasickou nabídku desítku, dvanáctku a nějaký speciál. Ale ouha, pravda byla jiná. V nabídce tyto stupně byly, ale jedna byla ovocná, druhá ani nevím jaká. Nejprve jsem si tedy objednal jakousi limonádu a později jsem požádal číšníka, aby mi přinesl mok, který se nejblíže přibližuje normálnímu pivu.
S postupem času se volná místa stolu plnila. Měl jsem radost, že dorazili lidi, kteří svou účast potvrdili. Nadchlo mě, že se ukázali i lidi, kteří přítomnost nepotvrdili, ale skutečnou radost mi udělali kolegové, kteří přišli i přes to, že se nalézali na dovolené, anebo měli naplánovanou jinou, navíc rodinnou, aktivitu. Hostí bylo hodně a času málo. Nemohl jsem se tedy každému věnovat tak, jak bych si přál. Proto jsem se několikrát za večer posunul k nějaké skupince (části stolu) a zavzpomínal na příběhy dávno minulé i aktuální palčivé problémy. Bohužel jsem si nemohl nevšimnout, že mnoho lidí nebylo úplně spokojeno s frekvencí dodávek tekutin a obsahem sklenic. Doslovnou výtku jsem naštěstí nedostal od nikoho.
S příchodem Zdendy, který se z důvodu otcovských povinností dostavil jako poslední, se spustila smršť událostí. Sedící se zvedli, umístili mne do prostoru a obdarovali mne dvěma dárkovými taškami. V jedné byla lahev lihoviny a v druhé cosi papírového, stočeného a při bližším ohledání jsem zjistil, že popsaného. Celý tým se mi zvěčnil na roli toaletního papíru, abych si s ním v budoucnu mohl... Tuto originální pamětihodnost na mě poté namotali a postavili se kolem mě. Vznikla fotka, která mi bude napořád připomínat skvělý tým a osobitý smysl pro humor.
Pak už se společnost drobila. Někdo se odebral domů, protože ho čekala ještě dlouhá a strastiplná cesta (ostatně jako každého, kdo využívá služby ČD), někdo byl sice na odchodu, ale ještě se dal zlomit k poslednímu „malému“ a někomu se odejít rozhodně nechtělo. Já byl mezi nimi. O třiadvacáté hodině nezbyla v restauraci ani noha. Zavírali. Dva Pavlové, Michal, Karel a já jsme se vydali na noční dobrodružství. Samozřejmě na něm, krom posedávání a již řídkého pití, výrazně klesala kvalita konverzace. Od technických témat jsme se dostávali k hodnocení kapel již dávno rozpadlých a probírali jsme nenapravitelné křivdy dějin. Pro některé to bylo tak nezábavné, že se odebrali přeci jen domů spát, anebo si ustlali u stolu.
Poslední den, jemuž předcházela skutečně krátká noc, jsem v práci spíše překážel, než pomáhal. Ale protože jsem slíbil svou účast a navíc jsem neměl splněny povinnosti odchozího (jako všechno vrátit), musel jsem se tam ukázat. Jak moc k smíchu jsem připadal kolegům, nevím. Ale požadavky na mě ještě padaly, takže mě nejspíše spatřovali jako schopného. Krize (duševní) na mě přišla s šestnáctou hodinou. Pro některé to byl konec pracovní doby a přišli mi naposledy potřást rukou. I když jsem si říkal, že nebudu sentimentální, málem jsem zatlačoval slzu. Loučení s lidmi, kteří už nebyli jen kolegové, ale blízcí kamarádi a téměř životní partneři :), bylo skutečně těžké.
Poslední mail jsem odeslal, odevzdal počítač i přístupovou kartu. Když se se mnou Charlie ve dveřích rozloučil slovy: „tak ahoj“ a dveře zaklaply, bylo mi hrozně.
Všem kolegům (zahrnuje samozřejmě i kolegyně), s kterými jsem měl tu čest pracovat, bych chtěl poděkovat za ta krásná léta. Nebylo dne, kdybych se od srdce nezasmál, anebo nevyváděl nějakou lumpárnu. Tým, který jsem opustil byl jedním z nejlepších, s kterým jsem mohl pracovat. Pevně doufám, že se dál budeme vídat a pokračovat v rozdělané srandě, kterou jsme tady začali. Všem přeji hodně štěstí ať už v pracovním, anebo soukromém životě.
PS: a mnohokrát děkuji za ten úžasný dárek, který jsem od Vás dostal a bohužel ani nepoděkoval, protože jsem netušil, že je v tašce schovaný.
