Krátce poté, co jsme nabyli kuchyň a k jedné stávající obdrželi další dvě fáze, jsme otevřeli s manželkou otázku, jestli už je ten správný čas nastěhovat rodinu zpět do rekonstruovaného bytu. A jednomyslně se shodli na tom, že je. Protože odřené ruce, bolavá záda a litry potu nebyly ještě zapomenuty, postavil jsem se k úkolu trochu inovativně. Dlouhým zkoumáním jsem dospěl k závěru, že zdravý má člověk jen jedno a není zrovna bezpečné ho v horizontu několika měsíců pokoušet nalomit fyzickou námahou. Navíc existují firmy zaměstnávající hromotluky, poloobry a nabušence, pro které je tahání stokilových břemen zábavou. Pustil jsem se do vyhledávání stěhováků a manželce oznámil, že operace bude bez námahy. Óóó, jak žalostně jsem se mýlil.
Na poptávku jsem v horizontu půl dne obdržel zhruba sedm odpovědí. Některé společnosti neměly v zadaném termínu volno, ve dvou případech mi bylo oznámeno, že je potřeba nejdříve uspořádat schůzku, na které pracovník obhlédne stěhovaný materiál, párkrát jsem byl požádán o detaily a jedna odpověď, tu a tam obsahující azbuku, stanovovala jasnou cenu na sedmnáct stovek. Na poslední exemplář jsem ani neodpovídal, ale u těch zajímavých rozvinul obchodní konverzaci. Bohužel se postupem času ukázalo, že buď majetek svěřím do rukou firmy s nehezkým hodnocením, anebo za vyklopím skoro čtrnáct tisíc. Mé nadšení rychle pohaslo a já začal žádat kamarády o pomoc.
Mé prosby vyslyšeli všichni dotázaní, ale jen někteří měli čas. Stěhovací parta byla nakonec definována čtyřmi jedinci. Krom Martina (který bude do rukou brát věci již potřetí) mi přislíbil pomoc ještě Mirďák a Jiřík. Čtyři jsou víc než dva. Určitě to zvládneme. S autem byly taky tahanice. Malé, nedostupné, drahé, ještě dražší. Se strachem z toho, že budeme krabice přenášet po D5 jsem oslovil i předchozí půjčovnu. Naštěstí mi pracovník volného Fiátka potvrdil. Jako pomyslnou třešničku na stěhovacím dortu jsem rezervoval dvojkolový vozík. Zhruba v polovině týdne přišel Martin s geniálním nápadem. Dodávku bychom vyzvedli již v pátek, přesunuli se k věcmi napěchované garáži, vyskládali nákladový prostor krabicemi a nábytkem, skočili na pivko a po vyspání ráno přejeli ku Praze. Odpadlo by tak dvojité cestování hlavním městem a klukům bychom neblokovali celý den. Dojednáno.
V půl páté pátečního odpoledne jsme se sešli s Martinem na Bořislavském parkovišti náležící dopravci. Ducatík se blyštil ve slunečním světle a já se vydal rovnou ke kanceláři, abych neztrácel čas. Po zaklepání se za dveřmi ozval hluk prozrazující pohyb, dveře se otevřely a v něm majitel. Představil jsem se mu a zopakoval účel návštěvy, protože dotyčný očividně pátral v paměti. Nadšení se nedostavilo ani poté a místo toho jsem si vyslechl, že se mnou nebylo počítáno (auto hodlal využít ke stěhování firmy). Ale když jsem už přišel, připraví smlouvu. Martinovi jsem tuhle žhavou novinku oznámil a přizval ho k sobě, aby mohl (coby řidič) předložit doklady. Příprava dokumentů byla pro společnost (anebo její části) časově náročná aktivita. Pracovníka jsme znovu spatřili zhruba po patnácti minutách. S jedním listem papíru. Vyzval nás, abychom ho následovali k vozidlu.
Během zrychleného přesunu nás seznamoval s pravidly a povinnostmi a na konci monologu si vyžádal moje oprávnění k řízení vozidel. Upozornil jsem ho, že já nejsem osobou, která bude kolos řídit, jestli tedy nebude chtít ukázat Martinův řidičák. Vybreptal na mě něco v tom smyslu, že jemu je naprosto jedno, od koho si opíše číslo dokladu (že by změna v interních procesech?).
Martin rychle obešel auto, zkontroloval olejovou výbavu motoru a upozornil, že chybí rezervní kolo. To půjčující odsouhlasil s tím, že nám ho půjčí z jiného vozu (imobilní dodávka za 1500). Papíry byly vyplněny, podepsány a předány, my jsme obdrželi klíče a co nejrychleji vyjeli. Martin, znalý aktuální dopravní situace v Praze, nás protáhl cestou, o které jsem neměl ani zdání. Byla však překvapivě pohodlná, plynulá a bezbolestná. Rychlost, s jakou jsme se přemístili, překvapila i Lucku. Ta na místě ještě nebyla, ale vše domluvila a my jsme v cíli nalezli otevřenou branku i garáž. Stačilo jen přesně zaparkovat (Martinova doména) a začít skládat.
Přemisťování velkých i malých krabic a nábytku šlo jako po másle. Během logistických hrátek (tetris) dorazila manželka a plnila si osobák křehčími a důležitějšími (plyšáci) věcmi. Za necelé dvě hodiny jsme měli všechno naskládané pod plachtou. Bylo trochu divné, že i když jsme nepřeváželi lednici, dvě knihovny a skříňku, stejně byla korba plně vyplněná. Televizi musel zabezpečovat plyšový pes. Po dřině jsme si užívali odpočinku a výborné sekané. Obě tyto věci bylo potřeba řádně spláchnout. A tak jsme vyrazili do nedaleké hospůdky.
Osazenstvo se skládalo z výčepní a čtyř návštěvníků. Z toho jsme usuzovali, že se brzo bude zavírat a počítali jsme s jedním, možná dvěma kousky. To jsme se ale zmýlili. Kolem jedenácté, když jsme museli paní od pípy vysvětlit, že již nechceme načepovat, jsme se odebrali ke spánku. Zatímco já jsem se uvelebil na měkké matraci a přikryl se peřinou, Martin si udělal pohodlí na pěnové karimatce a pohodil na sebe spacák. Budík byl nařízen na šestou hodinu.
Pár minut před alarmem jsme oba procitli. Z kutlochu se mi moc nechtělo, ale když se Martin s velkou vervou zvedl a začal fungovat, nechtěl jsem se nechat zahanbit. Koneckonců půlku práce máme za sebou a na druhou šichtu přijde pomoc. U babičky jsme se ještě nasnídali, nasedli do transportéru a vyrazili. Časový plán jsme dodržovali naprosto přesně. Před osmou bychom mohli být v Praze. Než kluci přijedou, zajistím rudklíka a můžem se pustit do díla. Jenže to by se nesmělo stát to, co se stalo.
V jedné nehezké, úzké a hlavně nepřehledné zatáčce se na nás vyřítila podobná dodávka, jenže místo svého pruhu si to štrádovala lehce v tom našem. Martin lehce cukl volantem tak, abychom nelovili domácnost z pangejtu, ale nestačilo to. Ozvala se rána a levé boční zrcátko pozbylo své funkčnosti. Krom pavouka, kterého místo odrazu ukazovalo, na něm chybělo trochu plastu. Martin zastavil, velmi hanlivě zhodnotil situaci a práci řidiče obsluhující protijedoucí vozidlo a šel zkontrolovat venek. Já jsem v lehkém šoku chvilku seděl na sedadle a pak vylezl taky.
Martin napochodoval na vzdálenost pěstí k muži v montérkách a podle všeho s ním vedl dialog. Druhý poškozený vypadal zdravě i když stejně překvapeně, jako my. Když mi Martin předával nabyté informace a přemýšlel, jak vyřešit následné finanční komplikace, vyzval mě, abych zavolal majiteli dodávky. Bylo chvilku po sedmé, takže mi bylo jasné, že pánovi zpříjemním víkendový odpočinek. Vytočil jsem číslo a přiložil přístroj k uchu. Po čtvrtém zazvonění se ve sluchátku ozval rozespalý hlas. Oznámení jsem zvolil krapet rozvleklejší. Nechtěl jsem rovnou napálit, že jsme se ťukli. Povídal jsem povídal, na druhé straně bylo ticho a když jsem konečně prozradil, že rozbité je zpětné zrcátko, ozvalo se oddechnutí. Chlápek skoro zajásal, že autu nic není. Pochválil mě za splnění oznamovací povinnosti a ujistil mě, že uhrazení poškozené výbavy jde za mnou, protože spoluúčast je pojištěna nad deseti tisíci a to zrcátko skutečně nepřekročí. Stojí jen šest.
Snaha o vyjednávání sice byla, ale řidič, trochu špatně mluvící česky, nám oznámil, že je to slovo proti slovu a stejně nikdo nikomu nedokáže, kdo je viník. A tím to bylo hotovo. Martin zmermomocnil zrcátko tak, abychom mohli pokračovat dál. A my pokračovali. Během jízdy rozvíjel Martin možnosti, jak a kde a hlavně za kolik bychom mohli pořídit nové zrcátko, aby nečekané výdaje byly co nejnižší. Jelikož se on držel volantu, brouzdal jsem internet na malém displejíčku já. A obsluhovat celý internet jen jedním prstem, je kumšt. Po chvilce jsem pátrání zanechal s vědomím, že se dají po republice najít světla, která jsou minimálně o tři tisícovky levnější.
I přes drobné komplikace se celá parta setkala naprosto dokonale. Jen jsme vjeli do naší ulice, spatřili jsme parkujícího Míru, Lucka seběhla dolů a za chvilku dorazil Jiřík. Nejdůležitější ovšem nebylo pustit se bezhlavě do tahání, ale pěkně si to u kafe a koláče (který přivezla Lucka) promyslet a hlavně jít na to s rudlíkem. Pro ten jsme sjeli s Mírou. Vypůjčení bylo bez komplikací, i když mě mírně překvapila vratná záloha ve výši dva a půl tisíce korun (když samotné nářadí stojí litr). Protože jsem nebyl vybaven hotovostí v takové hodnotě, lehce jsem oponoval s tím, že jsem mezi informacemi zmínku o této cifře nenalezl. Zaměstnanec zabručel, že to tam někde určitě bude a poukázal na možnost uhradit částku kartou. Souhlasil jsem, zaplatil a popadl vozík. Míra si zakoupil sadu žárovek, ale hlavně mi dělal společnost (a zhodnotil moje jezdecké umění).
Oranžového pomocníka jsme vyvezli domů, nasnídali se a pak se se vší vervou pustili do práce. Dva pomocníci navíc byli hodně znát. Krabice z auta mizely přímo bleskurychle a ve stejném tempu se štosovaly v kuchyni. Naše úpěnlivá práce, odhodlání a tvrdá dřina byla sice odsouzená sousedkou, která hájila výtah vlastním tělem, ale nás to v rytmu nezbrzdilo. Snad jen trochu pobavilo. Po krabicích přišly bedny. Míra si zamiloval velkou průhlednou, hracími kostkami naplněnou. Tu měl v ruce během stěhování asi pětkrát a pokaždé rozhořčeně komentoval jejich obsah. Respektive hmotnost. A po krabicích přišly na řadu skříně, po skříních postel a nakonec dvojice koupelnových spotřebičů. Z nás lilo, ale auto bylo prázdné.
Jak Martin předpověděl, po zhruba dvou hodinách jsme měli hotovo. Protože jsem majiteli zapůjčené dodávky slíbil vrácení do dvanácti hodin, rovnou jsme s Martinem vyjeli do Dejvic. Předání proběhlo tak, jak jsem si myslel. Pan majitel si vyslechl naše návrhy pro pořízení zpětného zrcátka, ale vetoval to tím, že potřebuje originální díl. Vratnou zálohu mi vrátil o pět tisícovek nižší s tím, že pokud seženeme Fiatí zrcátko za lepší cenu, máme mu ho přinést a peníze mi vrátí. Žádné další nedostatky při ohledání nenašel, takže jsme se rozloučili a šli po svém. Kluci na nás doma počkali. Ale protože bylo hotovo, rozloučili jsme se (s Martinem jsme ještě chvíli montovali). Zatímco Jiřík plánoval kolo, Míru čekala méně zábavnější činnost. Pro změnu slíbil kamarádovi pomoc při stěhování. Martina čekala oslava narozenin.
Nám s Luckou práce ještě nekončila. Abychom mohli hned od neděle začít používat byt, i když v trochu provizorním režimu, pustili jsme se do uklízení a rozřazování. Ale hnala nás vidina toho, že po skoro třech měsících budeme zase bydlet všichni spolu.
Moc velký dík patří všem pomocníkům. Díky Vám byla celá operace otázkou chvilky a hlavně se mohla vůbec realizovat. Jsem velký dlužník. Stejně tak si však cením snahy od všech oslovených.
