Jeden z mnoha emailů, které jsem před nástupem obdržel, obsahoval informace o průběhu prvního dne. Měl jsem se mezi půl devátou a devátou hodinou dostavit na recepci firmy, odkud budu vyzvednut jednou ze tří pracovnic osobního oddělení. Samozřejmě jsem chtěl ukázat, jak se těším do práce a tak jsem před recepcí postával už několik minut před termínem. Nervozita u mě nevládla. Jakmile se velká ručička dotkla šestky, postavil jsem se k pultu recepčních a slečně s vybaveným hrudníkem (který nezvládalo zakrýt tričko) oznámil svou přítomnost.
„Dobrý den, já jsem Honzík a dneska jdu poprvé do práce“.
Slečna zvedla zrak a bez jediné změny na tváři pronesla nudně: „no a?“.
Samozřejmě jsem se nenechal odradit a pokračoval s úsměvem na tváři: „Tak jestli byste byla tak hodná a zavolala mi někoho z HR“
Kozatka nepohnula brvou a vrátila mi otázku: „No a koho mám zavolat?“
Užuž jsem měl nutkání se obrátit na její kolegyni s nadějí, že snad pobrala trochu více schopností komunikace, ale vytrval jsem. Našel jsem na telefonu mail, přečetl pasáž s instrukcemi a přečetl tři jmenované pracovnice osobního oddělení. Má snaha nedopadla na úrodnou půdu. Slečna mi znovu naznačila, že si nepotřebuje vybrat ze tří jmen, ale chce po mě jasně definovat osobu, kterou má kontaktovat. Vzdal jsem to a poprosil jí, ať to vezme v abecedním pořadí.
Na výzvu jsem se posadil do křesla nedaleko recepce a pozoroval dotyčnou, jak něco huhlá do sluchátka. Mezitím přišla jiná mladá dáma, evidentně ze stejného důvodu. A procházela naprosto stejným rituálem. Neposadila se však do křesel, ale zůstala stát opřená o stolek recepčních. Zanedlouho sestoupila po schodech zaměstnankyně společnosti, podala si se slečnou ruce a odvedla jí pryč. O mě neprojevil nikdo sebemenší zájem. Tak jsem si spokojeně čekal dál. Ve dveřích se objevil mladík. Nový zaměstnanec. Blablabla, stejný příběh. Tentokrát jsem se rozhodl, že se k doprovodu nacpu, abych tu nesmrděl ještě do oběda. Ale všechno bylo jinak.
Kolem prošel Jirka (na jehož popud jsem se stal zaměstnancem firmy) a všiml si mne. Protáhl mě přes turnikety abych nemusel čekat a předal do rukou nastávajícího šéfa (Mirka), který zrovna telefonoval. Když Mirek dotelefonoval, nechápavě na mě hleděl a oznámil mi, že mám čekat u recepce na příchod někoho z HR, protože tak je to domluvené. Tak jsem se vrátil. A víte co? Mladík byl pryč. Vzhledem k tomu, že do deváté hodiny zbývalo pouhých deset minut, oslovil jsem druhou recepční a požádal jí, jestli by nekontaktovala personalistku. Můj předpoklad, že změna recepční bude k lepšímu, nebyl správný. Zřejmě nepřístupnost je jejich hlavní náplní práce. Přestal jsem si jich však všímat ve chvíli, kdy přišla slečna z HR. Byl jsem zachráněn. Dneska skutečně nastoupím.
V konferenční místnosti obsahující jeden stůl, čtyři židle a dva nováčky jsem zaujal sedavou polohu a nepřítomný pohled. Zanedlouho jsem byl ale vyzván, abych místnost zase opustil a šel podepsat náležité dokumenty. Slečna Adriana uchopila tužku a začala procházet seznam listin, které po mě (jak bylo oznámeno) budou vyžadovány. Ovšem moc položek si neodškrtla. Chybělo mi maturitní vysvědčení, evidenční list důchodového pojištění, rodné listy holek, vstupní zdravotní prohlídka. Vlastně doložit jsem mohl jen občanku, kartičku pojištěnce a výpis z rejstříku trestů. S pohledem smutného psa jsem personalistce slíbil, že všechno dodám v nejkratší možné době. S povzdechem můj slib akceptovala, předala mi dárkovou tašku ve firemních barvách a poslala mě zpátky do zasedačky prostudovat etický kodex a příručku zaměstnance.
Vědom si prohřešků s nedodanými dokumenty jsem četl obě publikace velmi pečlivě. I když jsem to neočekával, rozhodl jsem se být připravený na závěrečný kvíz. Ten však nepřišel. Zato se dostavil ajťák s notebookem. Rozhlédl se po nás a zeptal se, komu že ten počítač nese. Nehlásil jsem se, ale recepční, ani obchoďák se o zařízení nepřihlásili, tak jsem ho získal já. Podepsal jsem předávkový papír a bylo. Odcházející ajťák si předal dveře s Mirkem a ten mě odvedl k mému pracovnímu stolu. Tím byl vstupní proces u konce. Na desce polohovatelného stolu stály dva monitory a jakási malá krabička o jejích funkci jsem neměl ponětí. Ale to jsem samozřejmě nemohl přiznat. Mirek mi, zatímco jsem vybaloval napájecí šňůru, zapojil notebook do toho divného zařízení a všechno se rozběhlo. Uvítala mě obrazovka desítkových oken.
No a pak už jsem se jen divil. Kluci kolem mě hovořili neznámou řečí a používali termíny, které jsem nikdy před tím nezaslechl. Ocitl jsem se v jiném světě. Ale alespoň mluvili česky a slovensky. Některé věci tu byly však stejné, jako ve všech předchozích zaměstnáních. Toalety, kávovar, polohovací židle a vykazování práce.
