Jeden z mnoha emailů, které jsem před nástupem obdržel, obsahoval informace o průběhu prvního dne. Měl jsem se mezi půl devátou a devátou hodinou dostavit na recepci firmy, odkud budu vyzvednut jednou ze tří pracovnic osobního oddělení. Samozřejmě jsem chtěl ukázat, jak se těším do práce a tak jsem před recepcí postával už několik minut před termínem. Nervozita u mě nevládla. Jakmile se velká ručička dotkla šestky, postavil jsem se k pultu recepčních a slečně s vybaveným hrudníkem (který nezvládalo zakrýt tričko) oznámil svou přítomnost.

„Dobrý den, já jsem Honzík a dneska jdu poprvé do práce“.
Slečna zvedla zrak a bez jediné změny na tváři pronesla nudně: „no a?“.
Samozřejmě jsem se nenechal odradit a pokračoval s úsměvem na tváři: „Tak jestli byste byla tak hodná a zavolala mi někoho z HR“
Kozatka nepohnula brvou a vrátila mi otázku: „No a koho mám zavolat?“

Užuž jsem měl nutkání se obrátit na její kolegyni s nadějí, že snad pobrala trochu více schopností komunikace, ale vytrval jsem. Našel jsem na telefonu mail, přečetl pasáž s instrukcemi a přečetl tři jmenované pracovnice osobního oddělení. Má snaha nedopadla na úrodnou půdu. Slečna mi znovu naznačila, že si nepotřebuje vybrat ze tří jmen, ale chce po mě jasně definovat osobu, kterou má kontaktovat. Vzdal jsem to a poprosil jí, ať to vezme v abecedním pořadí.

Na výzvu jsem se posadil do křesla nedaleko recepce a pozoroval dotyčnou, jak něco huhlá do sluchátka. Mezitím přišla jiná mladá dáma, evidentně ze stejného důvodu. A procházela naprosto stejným rituálem. Neposadila se však do křesel, ale zůstala stát opřená o stolek recepčních. Zanedlouho sestoupila po schodech zaměstnankyně společnosti, podala si se slečnou ruce a odvedla jí pryč. O mě neprojevil nikdo sebemenší zájem. Tak jsem si spokojeně čekal dál. Ve dveřích se objevil mladík. Nový zaměstnanec. Blablabla, stejný příběh. Tentokrát jsem se rozhodl, že se k doprovodu nacpu, abych tu nesmrděl ještě do oběda. Ale všechno bylo jinak.

Kolem prošel Jirka (na jehož popud jsem se stal zaměstnancem firmy) a všiml si mne. Protáhl mě přes turnikety abych nemusel čekat a předal do rukou nastávajícího šéfa (Mirka), který zrovna telefonoval. Když Mirek dotelefonoval, nechápavě na mě hleděl a oznámil mi, že mám čekat u recepce na příchod někoho z HR, protože tak je to domluvené. Tak jsem se vrátil. A víte co? Mladík byl pryč. Vzhledem k tomu, že do deváté hodiny zbývalo pouhých deset minut, oslovil jsem druhou recepční a požádal jí, jestli by nekontaktovala personalistku. Můj předpoklad, že změna recepční bude k lepšímu, nebyl správný. Zřejmě nepřístupnost je jejich hlavní náplní práce. Přestal jsem si jich však všímat ve chvíli, kdy přišla slečna z HR. Byl jsem zachráněn. Dneska skutečně nastoupím.

V konferenční místnosti obsahující jeden stůl, čtyři židle a dva nováčky jsem zaujal sedavou polohu a nepřítomný pohled. Zanedlouho jsem byl ale vyzván, abych místnost zase opustil a šel podepsat náležité dokumenty. Slečna Adriana uchopila tužku a začala procházet seznam listin, které po mě (jak bylo oznámeno) budou vyžadovány. Ovšem moc položek si neodškrtla. Chybělo mi maturitní vysvědčení, evidenční list důchodového pojištění, rodné listy holek, vstupní zdravotní prohlídka. Vlastně doložit jsem mohl jen občanku, kartičku pojištěnce a výpis z rejstříku trestů. S pohledem smutného psa jsem personalistce slíbil, že všechno dodám v nejkratší možné době. S povzdechem můj slib akceptovala, předala mi dárkovou tašku ve firemních barvách a poslala mě zpátky do zasedačky prostudovat etický kodex a příručku zaměstnance.

Vědom si prohřešků s nedodanými dokumenty jsem četl obě publikace velmi pečlivě. I když jsem to neočekával, rozhodl jsem se být připravený na závěrečný kvíz. Ten však nepřišel. Zato se dostavil ajťák s notebookem. Rozhlédl se po nás a zeptal se, komu že ten počítač nese. Nehlásil jsem se, ale recepční, ani obchoďák se o zařízení nepřihlásili, tak jsem ho získal já. Podepsal jsem předávkový papír a bylo. Odcházející ajťák si předal dveře s Mirkem a ten mě odvedl k mému pracovnímu stolu. Tím byl vstupní proces u konce. Na desce polohovatelného stolu stály dva monitory a jakási malá krabička o jejích funkci jsem neměl ponětí. Ale to jsem samozřejmě nemohl přiznat. Mirek mi, zatímco jsem vybaloval napájecí šňůru, zapojil notebook do toho divného zařízení a všechno se rozběhlo. Uvítala mě obrazovka desítkových oken.

No a pak už jsem se jen divil. Kluci kolem mě hovořili neznámou řečí a používali termíny, které jsem nikdy před tím nezaslechl. Ocitl jsem se v jiném světě. Ale alespoň mluvili česky a slovensky. Některé věci tu byly však stejné, jako ve všech předchozích zaměstnáních. Toalety, kávovar, polohovací židle a vykazování práce.

Nastal komunikační kolotoč. Na poliklinice, kde jsem se měl podrobit vstupní prohlídce jsem si sjednal náhradní termín, na HR jsem oznámil, že nastoupím bez lékařského vyšetření. Vskutku vzorný zaměstnanec. Ale reakce nebyla nikterak katastrofická.

Výpis jsem si pořídil místo oběda. Jak jsem očekával, trávil jsem v čekárně krásných pětačtyřicet minut. A bylo velmi pozitivní, protože přede mnou byla fronta pouhých šesti lidí. Když jsem usedl ke stolu paní doktorky a vznesl svůj požadavek, paní doktorka z elektronické evidence zjistila, že ordinaci od svého zápisu navštěvuji pouze a jedině za tímto účelem. Vytiskla tedy hlavičkový papír s prázdným obsahem, připojila svůj podpis a razítko a zkasírovala mne o dvě stokoruny. První část jednoho z restíků byla splněna.

Druhou částí byla návštěva precizní polikliniky. Přesně podle obdržených instrukcí (sms s informací k nastávající schůzce jsem dostával dva dny před) jsem se dostavil na recepci zdravotního střediska. Paní za pultem mě vyzpovídala, zkontrolovala mnou přinesené materiály (včetně biologických) a poslala mě k další recepci označenou číslicí jedna (celkem jsem viděl tři). To byl dlouhý stůl, za kterým seděly, jak vlaštovky na drátě, čtyři slečny. Nebyly nijak odlišeny, tak jsem k jedné přistoupil a zopakoval pohádku povídanou recepční. I tady jsem byl zkontrolován a lahvička s nažloutlou tekutinou mi byla odebrána. Místo toho jsem dostal další tři papíry, které jsem měl vyplnit. Poté jsem byl poslán na sesličku u dveří. Čekal jsem.

Paní doktorka se dostavila přesně na čas (na osmou hodinu) a hned mezi futry ke mě napřáhla ruku. Instinktivně jsem jí vrazil papíry a okamžitě poznal svůj omyl. Lékařka mě chtěla přivítat. Společenský poklesek přešla bez povšimnutí, nabídla mi místo vedle stolu a začala se probírat přídělem papírů. Listy jí prolétávaly rukama, když se najednou zasekla. Oznámila mi, že má problém a prchla z místnosti. Během její nepřítomnosti jsem věnoval pozornost přebalům odborné literatury, která se nacházela v knihovně. Skončil jsem u latinsky nadepsaného, velmi tlustého titulu, když se doktorka znovu objevila ve dveřích. Oznámila mi, že jedno lejstro postrádá razítko a tudíž mě nemůže vyšetřit. Pak se důležitě podívala do kalendáře a navrhla mi nový termín tři hodiny od aktuálního času. Vzal jsem si tedy dokumenty, rozloučil se a vrátil se do práce.

V jedenáct se celý přijímací proces opakoval. S tím rozdílem, že jsem se zdál oběma recepčním podezřelý, když jsem se vrátil. Se změnou termínu došlo i k změně lékaře. Tentokrát mě přivítala žena jejíž jméno jsem nedokázal ani přečíst, natož vyslovit. S doktorkou jsme zcela určitě neměli stejný mateřský jazyk. Zcela jistě z toho důvodu jsem měl několikrát potíž odpovědět na otázku. Ne, že bych neznal odpověď, ale nepobral jsem, na co se mě dotyčná ptá. Po zhruba deseti minutách mi byly vráceny dva dokumenty a já byl prohlášen za schopného výkonu práce. Samotné vyšetření probíhalo tak, že se nejprve paní doktorka rozčilovala nad hlukem, který byl způsoben stěhováním vedlejší kanceláře. Nato mi oznámila, že by se také ráda zbavila jedné skříně. Hodně mě pobavilo, že absence informace o vzorku moči prý znamená, že je vše v pořádku. Důležitý byl ale výsledek. Měl jsem splněno a na osobní mohl doručit chybějící dokumenty.

Několik minut před začátkem jsem se dostavil do velké místnosti, kde stoly byly umístěny ve tvaru U. Uvnitř seděly dva páry žen, z nichž jedna byla očividně zodpovědná za průběh. Čeho si ale nešlo nevšimnou, byly tácy napěchované jídlem, umístěné na chodbě před zasedačkou. Zatím jsem jim ale nevěnoval žádnou pozornost, abych na sebe neupozornil. Nenažranec, který ani nerozumí, by byla hrozná vizitka.

Když byly židle obsazeny (ne všechny) a začátek školení minul, chopila se slova paní v kostýmu. Rozdala nám vizitky, které jsme si hned nato připnuli na hruď, přivítala nás a seznámila s průběhem následujících dvou dnů. Zeptala se, kdo z dotyčných vyžaduje prezentaci v anglickém jazyce. Ze všech rukou se zvedla pouze jedna. Patřila Bulharské slečně nastupující ve funkci obchodníka. Samozřejmě i jeden z jedenácti byl dostatečným argumentem k tomu oslovit společnost „hello everyone“.

První věty mi nebyly cizí. Ovšem nebylo to dáno mírou lingvistické vědomosti, ale obsahem tématu. Odtušil jsem, co nám dotyčná chce sdělit. Úvodní proslov netrval dlouho a plynule přešel k prvnímu tématu. Zhostit slova se měl původně sám ředitel společnosti, ale užíval si dovolené a tak před nás předstoupil jeho zástupce. Právě on rozptýlil můj klid, neboť nás vyzval ke krátké prezentaci sami sebe. Byl by rád věděl, s kým má tu čest. Má předtucha něčeho podobného mi zakazovala posadit se na kraj stolu. A vyplatilo se to. Bohužel dva lidi přede mnou, s kterými jsem před několika dny sdílel malou přijímací zasedačku, uměli anglicky velmi výtečně a několik vět vypustili během několika málo vteřin. Zrak pana Martina, přednášejícího, spočinul na mě. Vyplodil jsem tři věty. Představil jsem se, prozradil odkud přicházím a zbytek monologu jsem se omlouval za slabé komunikační schopnosti.

Spustil se maraton prezentací. Na pódiu se měnili přednášející, slajdy lítaly po plátnu jako zběsilé a tu a tam byla prohlášena pauza. To byl můj nejoblíbenější úsek. Sladké i slané občerstvení bylo totiž neustále doplňováno, takže i když po deváté hodině zely tácy prázdnotou, o hodinu později tomu už tak nebylo. Jistě pochopíte, že nechci a nemůžu prozrazovat firemní strategii. Navíc množství informací, které jsem vstřebal, by neúnosně prodloužily velikost článku. Jen prozradím, že obsahem byla i návštěva jednoho pracoviště v Praze, při níž se uskutečnil vskutku netradiční oběd (vezměte si cokoliv z regálu a řekněte, že jste od firmy). Povídáno nám bylo historii i budoucnosti, produktech i zákaznících, působení jednotlivých oddělení, byli jsme poučeni o povinnostech, právech a nebezpečích, financování i možnostech vzdělávání. Někomu jsem rozuměl krásně, někomu málo a někdy jsem tápal u každého slova. Co je ale nejdůležitější, že jsem bez větší újmy obstál a nadto si královsky mlsal. Při posledním motivačním proslovu nám pan Martin (opět) kladl na srdce, že firma má ráda žraloky ve smyslu lidí, kteří touží jít dopředu a pro spící medvědy tu není místo. Doufám, že nepoukazoval na mě. Velkým finálem bylo vyplnění dotazníků se spokojeností školení. Bez jakékoliv nadsázky jsem napsal, že to bylo nejlepší školení, které jsem podnikl.

Samozřejmě počet nabízených alternativ je přímo úměrný počtu dotázaných. Do placu byly hozeny obecně známé lokály z blízkého okolí, několik restaurací dostupných po ujetí dvou tramvajových zastávek a našli se i tipy z centra. Nad některými jsem uvažoval, jiné jsem okamžitě zavrhl. Obával jsem se toho, že první polovina pozvaných odmítne hned, druhá se pak nedostaví. Nakonec volba padla na restaurant & café Nola. Moc mě totiž zaujala jejich zahrádka, kterou jsem považoval v parných dnech, které jsme zrovna prožívali, za jednoznačnou výhodu. Zadal jsem žádost o rezervaci a nechal věci plynout.

Hned druhý den mi volal pracovník restaurace, že obdrželi mojí rezervaci a zobal ze mě informace. Co budeme pít, jestli budeme něco jíst a že zahrádka není k dispozici, protože na stejný den si již rezervovala jiná skupina. Dodal ale, že podle aktuální předpovědi hrozí silný déšť a bouřky, takže stejně možná všichni skončíme vevnitř. Navíc vnitřní prostory jsou tak velké, že rozhodně nebudeme drkat lokty o sebe. Co mě velmi potěšilo, že jsem nemusel osobně potvrzovat objednávku, ani skládat zálohu. Muž mi doslova řekl, že „když jsem vyplnil telefonní číslo, přeci nejsem tak blbej, abych pak nepřišel“. Souhlasil jsem. S obojím. S tím, že nejsem a s rezervací.

Poslední dny se, na rozdíl od mého očekávání, odehrávaly velmi pracovně. Ne snad, že bych byl tak důležitý, ale období dovolených zapříčinilo, že předávání materiálu (duševního a nehmotného) a kompetencí bylo jaksi časově náročné. S pár hodinami přesčasů jsem se předposledního dne dočkal. Moje pozvánka vytvořená do pracovních mailů kolegů asi nebyla moc věrohodná, protože se mě několik pracovníků přišlo zeptat, jestli ten dnešek skutečně platí. I když začátek společného loučení jsem zvolil na půl šestou, odběhl jsem ještě domů. Převléci se a nechat doma co nejvíce věcí, které bych mohl ztratit.

Předpověď skutečně nelhala a mou cestu, která byla velmi krátká, zkropil déšť. I když jsem přišel na čas, u dlouhého stolu sedělo již několik hostí. K mému velkému překvapení mě posadili na místo v čele stolu, které bylo volné. Se všemi jsem se pozdravil a objednal si pivko. S tím byl trochu trabl. Čekal jsem klasickou nabídku desítku, dvanáctku a nějaký speciál. Ale ouha, pravda byla jiná. V nabídce tyto stupně byly, ale jedna byla ovocná, druhá ani nevím jaká. Nejprve jsem si tedy objednal jakousi limonádu a později jsem požádal číšníka, aby mi přinesl mok, který se nejblíže přibližuje normálnímu pivu.

S postupem času se volná místa stolu plnila. Měl jsem radost, že dorazili lidi, kteří svou účast potvrdili. Nadchlo mě, že se ukázali i lidi, kteří přítomnost nepotvrdili, ale skutečnou radost mi udělali kolegové, kteří přišli i přes to, že se nalézali na dovolené, anebo měli naplánovanou jinou, navíc rodinnou, aktivitu. Hostí bylo hodně a času málo. Nemohl jsem se tedy každému věnovat tak, jak bych si přál. Proto jsem se několikrát za večer posunul k nějaké skupince (části stolu) a zavzpomínal na příběhy dávno minulé i aktuální palčivé problémy. Bohužel jsem si nemohl nevšimnout, že mnoho lidí nebylo úplně spokojeno s frekvencí dodávek tekutin a obsahem sklenic. Doslovnou výtku jsem naštěstí nedostal od nikoho.

S příchodem Zdendy, který se z důvodu otcovských povinností dostavil jako poslední, se spustila smršť událostí. Sedící se zvedli, umístili mne do prostoru a obdarovali mne dvěma dárkovými taškami. V jedné byla lahev lihoviny a v druhé cosi papírového, stočeného a při bližším ohledání jsem zjistil, že popsaného. Celý tým se mi zvěčnil na roli toaletního papíru, abych si s ním v budoucnu mohl... Tuto originální pamětihodnost na mě poté namotali a postavili se kolem mě. Vznikla fotka, která mi bude napořád připomínat skvělý tým a osobitý smysl pro humor.

Pak už se společnost drobila. Někdo se odebral domů, protože ho čekala ještě dlouhá a strastiplná cesta (ostatně jako každého, kdo využívá služby ČD), někdo byl sice na odchodu, ale ještě se dal zlomit k poslednímu „malému“ a někomu se odejít rozhodně nechtělo. Já byl mezi nimi. O třiadvacáté hodině nezbyla v restauraci ani noha. Zavírali. Dva Pavlové, Michal, Karel a já jsme se vydali na noční dobrodružství. Samozřejmě na něm, krom posedávání a již řídkého pití, výrazně klesala kvalita konverzace. Od technických témat jsme se dostávali k hodnocení kapel již dávno rozpadlých a probírali jsme nenapravitelné křivdy dějin. Pro některé to bylo tak nezábavné, že se odebrali přeci jen domů spát, anebo si ustlali u stolu.

Poslední den, jemuž předcházela skutečně krátká noc, jsem v práci spíše překážel, než pomáhal. Ale protože jsem slíbil svou účast a navíc jsem neměl splněny povinnosti odchozího (jako všechno vrátit), musel jsem se tam ukázat. Jak moc k smíchu jsem připadal kolegům, nevím. Ale požadavky na mě ještě padaly, takže mě nejspíše spatřovali jako schopného. Krize (duševní) na mě přišla s šestnáctou hodinou. Pro některé to byl konec pracovní doby a přišli mi naposledy potřást rukou. I když jsem si říkal, že nebudu sentimentální, málem jsem zatlačoval slzu. Loučení s lidmi, kteří už nebyli jen kolegové, ale blízcí kamarádi a téměř životní partneři :), bylo skutečně těžké.

Poslední mail jsem odeslal, odevzdal počítač i přístupovou kartu. Když se se mnou Charlie ve dveřích rozloučil slovy: „tak ahoj“ a dveře zaklaply, bylo mi hrozně.

Všem kolegům (zahrnuje samozřejmě i kolegyně), s kterými jsem měl tu čest pracovat, bych chtěl poděkovat za ta krásná léta. Nebylo dne, kdybych se od srdce nezasmál, anebo nevyváděl nějakou lumpárnu. Tým, který jsem opustil byl jedním z nejlepších, s kterým jsem mohl pracovat. Pevně doufám, že se dál budeme vídat a pokračovat v rozdělané srandě, kterou jsme tady začali. Všem přeji hodně štěstí ať už v pracovním, anebo soukromém životě.

PS: a mnohokrát děkuji za ten úžasný dárek, který jsem od Vás dostal a bohužel ani nepoděkoval, protože jsem netušil, že je v tašce schovaný.