Nastal komunikační kolotoč. Na poliklinice, kde jsem se měl podrobit vstupní prohlídce jsem si sjednal náhradní termín, na HR jsem oznámil, že nastoupím bez lékařského vyšetření. Vskutku vzorný zaměstnanec. Ale reakce nebyla nikterak katastrofická.

Výpis jsem si pořídil místo oběda. Jak jsem očekával, trávil jsem v čekárně krásných pětačtyřicet minut. A bylo velmi pozitivní, protože přede mnou byla fronta pouhých šesti lidí. Když jsem usedl ke stolu paní doktorky a vznesl svůj požadavek, paní doktorka z elektronické evidence zjistila, že ordinaci od svého zápisu navštěvuji pouze a jedině za tímto účelem. Vytiskla tedy hlavičkový papír s prázdným obsahem, připojila svůj podpis a razítko a zkasírovala mne o dvě stokoruny. První část jednoho z restíků byla splněna.

Druhou částí byla návštěva precizní polikliniky. Přesně podle obdržených instrukcí (sms s informací k nastávající schůzce jsem dostával dva dny před) jsem se dostavil na recepci zdravotního střediska. Paní za pultem mě vyzpovídala, zkontrolovala mnou přinesené materiály (včetně biologických) a poslala mě k další recepci označenou číslicí jedna (celkem jsem viděl tři). To byl dlouhý stůl, za kterým seděly, jak vlaštovky na drátě, čtyři slečny. Nebyly nijak odlišeny, tak jsem k jedné přistoupil a zopakoval pohádku povídanou recepční. I tady jsem byl zkontrolován a lahvička s nažloutlou tekutinou mi byla odebrána. Místo toho jsem dostal další tři papíry, které jsem měl vyplnit. Poté jsem byl poslán na sesličku u dveří. Čekal jsem.

Paní doktorka se dostavila přesně na čas (na osmou hodinu) a hned mezi futry ke mě napřáhla ruku. Instinktivně jsem jí vrazil papíry a okamžitě poznal svůj omyl. Lékařka mě chtěla přivítat. Společenský poklesek přešla bez povšimnutí, nabídla mi místo vedle stolu a začala se probírat přídělem papírů. Listy jí prolétávaly rukama, když se najednou zasekla. Oznámila mi, že má problém a prchla z místnosti. Během její nepřítomnosti jsem věnoval pozornost přebalům odborné literatury, která se nacházela v knihovně. Skončil jsem u latinsky nadepsaného, velmi tlustého titulu, když se doktorka znovu objevila ve dveřích. Oznámila mi, že jedno lejstro postrádá razítko a tudíž mě nemůže vyšetřit. Pak se důležitě podívala do kalendáře a navrhla mi nový termín tři hodiny od aktuálního času. Vzal jsem si tedy dokumenty, rozloučil se a vrátil se do práce.

V jedenáct se celý přijímací proces opakoval. S tím rozdílem, že jsem se zdál oběma recepčním podezřelý, když jsem se vrátil. Se změnou termínu došlo i k změně lékaře. Tentokrát mě přivítala žena jejíž jméno jsem nedokázal ani přečíst, natož vyslovit. S doktorkou jsme zcela určitě neměli stejný mateřský jazyk. Zcela jistě z toho důvodu jsem měl několikrát potíž odpovědět na otázku. Ne, že bych neznal odpověď, ale nepobral jsem, na co se mě dotyčná ptá. Po zhruba deseti minutách mi byly vráceny dva dokumenty a já byl prohlášen za schopného výkonu práce. Samotné vyšetření probíhalo tak, že se nejprve paní doktorka rozčilovala nad hlukem, který byl způsoben stěhováním vedlejší kanceláře. Nato mi oznámila, že by se také ráda zbavila jedné skříně. Hodně mě pobavilo, že absence informace o vzorku moči prý znamená, že je vše v pořádku. Důležitý byl ale výsledek. Měl jsem splněno a na osobní mohl doručit chybějící dokumenty.