Pustili jsme se přímo ke stanici metra a po krátkém zorientování se propletli (někdo chodí vlevo, někdo vpravo) spletitými chodbami na nástupiště. Zakoupení jízdenek nebylo nic složitého. Prostě jsme naklofali stanici a do útrob automatu nacpali dostatečný počet mincí. Jelikož jsme znali jak název trasy, její barvu (a naše tři lajny jsou proti tomu srandovní) i koncovou stanici, šli jsme takměř najisto. První, co jsme naplánovali vidět byl královský palác, který se nacházel u stanice Green Park. Ruku v ruce jsme dorazili až na povrch zemský a ocitli se přesně tam, kde jsme chtěli. Na okraji krásného parku, na jehož druhé straně nás očekávalo skromný královnin příbytek. Bezstarostná cesta nás rozhodně potěšila a odsunula obavy do temných koutů mysli. Buckinghamský palác jsme spatřili v celé kráse. A tentokrát bez dešťové nadílky. Zlaté brány vynikaly ve slunečním svitu daleko více.
Od bílého paláce jsme dalším parkem, St Jame's Park, došli až k hodinovému symbolu Londýna. Bohužel náš zalíbený Big Ben byl schovaný pod nánosem lešení. Z celé jeho krásy vykukoval pouze ciferník. Stejně oděn byl i Westminsterský palác. Sice ne úplně, ale na kráse mu to ubíralo. Pak jsme se podél Temže (nevím, jestli proti anebo po proudu) přesunuli k ulici Lambeth Rd, která vedla až k Imperial War Museum. Návštěvu téhle budovy jsem dostal jako dárek, protože Lucka chtěla, abych i já si něco z návštěvy hlavního města Británie odnesl. A letadýlka a tančíky, to je moje. Před hlavním vchodem nás uvítaly hlavně lodního děla a my vstoupili dovnitř. Zatímco předchozí den vysvětlovala Lucka mě, co je to za věc, kdo jí měl a v jakém dílu byl použit, tady se role otočily a chytrého dělal já. Někdy se to sice nevyplatilo, to když jsem německou houfnici z první světové války překřtil na anglický kanón, ale Lucka byla shovívavá a přestupky tolerovala.
Co je všechno v muzeu k vidění nemá smysl popisovat. Já jsem si přišel na své i když milovanou B-17 jsem nespatřil. Jak nám prozradil jeden z pracovníků, Imperial War Museum má několik budov a tahle kráska bydlí několik kilometrů za Londýnem. Prošli jsme si čtyři patra exponátů, já fotil všechno možné a zakončili jsme to nefalšovaným anglickým obědem. V místní restauraci jsme si dali fish & chips. Poté následovala dlouhá, předlouhá, ale bezchybná cesta k řece. Nemohli jsme přeci odjet bez toho, abychom si neprohlédli Tower Bridge. Během toho jsme shlédli i Millenium, Shakespearovo divadlo Globe, Golden Hinde piráta Drake, HMS Belfast a jiné. Taky jsme si konečně pořídili několik suvenýrů. I přes to, že čas nekompromisně utíkal, věnovali jsme se Londýnské ikoně dlouho. Přeci jen, člověk se sem nepodívá každý den. Na druhou stranu jsme ale zjistili, že návštěva ostrovní země není nedosažitelná.
Tajuplný výlet se blížil ke svému závěru. Vlakem jsme se dopravili k severnímu terminálu, pak k jeho druhému konci (dalším vláčkem) a ocitli se v bezcelní zóně. Tentokrát jsme si řekli, že ceny nejsou tak strašné (navíc přeci nepovezeme peníze zpět) a ještě si zakoupili pár drobností. Našli jsme vchod, našli jsme bránu a i přes nehoráznou frontu (která nám opět nahnala strach) se dostali na palubu letadla. Zbytek už byl v rukách pilotů.
Když jsme se ve večerních hodinách ocitli v Praze, chtělo se nám zpátky. Ale pomyšlení na naše dvě cácory nás nenechalo tápat. Jsem strašně rád, že to všechno dobře dopadlo. Tedy tak, jak dopadnout mělo. A všem, kteří se na téhle akci podíleli, patří můj velký dík.
