Jednoho pátečního rána, začátkem února, jsem v práci otevřel skupinovou debatu, jak cestovat do Londýna za Potterem. Zdenda mi poradil s ubytováním a cestováním po královnině ostrově, šéf Jirka mi poskytl rady ohledně letecké přepravy a Radůz doplnil obecnými postřehy z cestování za hranice. Ani ne za hodinu jsem měl dohodnuté hlídání holek (pomohla babí), pořízené ubytování, letenky a nakonec i vstupenky do studia. Neobešlo se to sice bez potu, protože když jsem měl ubytování, nemohl jsem najít přijatelnou (jak cenově, tak časově) letenku. A když se nakonec povedlo, volných termínů pro návštěvu bylo jako šafránu. Samozřejmě v dnešní době není problém něco pozměnit, či posunout, ale to bych nesměl pár minut před tím na objednávkách odklepat potvrzení, že jsem si jistý termínem a v budoucnu nehodlám nic měnit. Leda za nějaký ten peníz. Ve schránce se mi pomalu začaly kupit potvrzující, upozorňující a vítající zprávy. Program dostával jasný tvar. V pondělí odvezeme holky za babí, v úterý odletíme do Londýna, ve středu navštívíme studio a ve čtvrtek se vrátíme. Celkem vzato, nebylo na tom nic složitého.

Lucka dostala k narozeninám jen papír (i když ručně malovaný) s termínem a pozváním na "Tajuplný výlet". Protože moje manželka má vrozený instinkt detektiva, tu a tam se objevila hrozba odhalení. Naštěstí mi jistou podporu poskytla Anička. Znalá ženského myšlení, poradila mi, abych nějaký ten chlup (s kapkou lži) pustil. Pro dokonalé zmatení jsem tedy uvedl, že nutnou výbavou bude koupací čepice a plavky. Jestli Lucka tuhle návnadu spolkla netuším, ale moc jsem v to nevěřil. Sama totiž nejlépe zná můj odpor ke koupání. Nezbývalo tedy čekat a dál pečlivě ochraňovat tajemství. Přestože se několikrát pokoušela zjistit více, nepovolil jsem a nic neprozradil (i když jsem jí málem nasdílel svůj elektronický kalendář s rezervací).

Den se střídal s dnem a nadešel měsíc květen. Přesněji úterý, čtrnáctého. Dorůžova jsme se vyspali, dosytosti nasnídali a začali s balením. Velkým rébusem pro mě bylo, jak zařídit, aby si Lucka sbalila do letadla a přitom jí neprozradit, že poletíme. Nakonec mi pomohl její bratr Michal, který poslal sestře zprávu s jednoduchou otázkou: "kdy letite?". Chvilku jsem cedil mezi zuby, ale pak tohle prozrazení uvítal a šel s pravdou ven. Alespoň nebudeme při odbavení řešit dvou set mililitrový kondicionér. Balení tak bylo jednodušší a odpovídalo rozměrům a obsah podmínkám příručního zavazadla přepravovaným letecky. S dvouhodinovou rezervou jsme dorazili k druhému terminálu Ruzyňského letiště a oslavenec na odletové tabuli pátral po číslu letu (ten dostala jako jednu z indícií). I když jsem měl v úmyslu její prvotní emoce zachytit, nepodařilo se mi to. Bystrý zrak se naprosto přesně zabodl na správný řádek a Lucka se zaradovala. Letíme do Londýna.

Nemaje zavazadlo, které bychom museli odbavit, procházeli jsme se v klidu po odletové hale a pozorovali cestovní ruch. Klid ve mě zůstával do té doby, než jsem zjistil, že se na mém pásku houpe pouzdro s nožem. Tolik jsem věnoval úsilí oprostit batoh od nepřípustného kontrabandu, že jsem v poslední fázi na sebe natáhl kalhoty, které běžně nosím. S Luckou jsme přemýšleli, co s tím. Tušil jsem, že s čepelí na šířku dlaně se přes bezpečnostní rám asi nedostanu. Nabízelo se několik možností. Rybičku jsem mohl pohodit do koše (to se mi nechtělo), mohl jsem se vydat taxíkem na otočku domů (to bych nestihl) a také mě napadlo věnovat jí některému z ozbrojenců hlídající halu (to bych ale mohl dostat pažbou). Nakonec jsem postupoval tak, jak jsem běžně zvyklý. Sklopil jsem oči, nasadil posmutnělý výraz a přišoural se k do uniformy oblečeného zaměstnance. Vylíčil jsem své trápení. Mile mě překvapilo, že obdobný problém asi neřeším sám. Řešení existovalo. A o nůž při něm nepřijdu. Znovu se tedy navrátila dobrá nálada a my na monitorech vyhlíželi odletovou bránu. Čekání jsme si zkrátili hledáním velkého krtečka, s kterým jsme se setkali při návštěvě Itálie. Bohužel se nepovedlo. Hala je veliká, chodeb je spousta a přesné umístění nám nebylo známo. Místo toho jsme zrychleně upalovali zpátky, když si Lucka všimla hodnoty na informačních tabulích o odletech.

Vzhledem k tomu, že jsme se uposlechli nápisů a obrázků, vyzývající cestující k opatřením (jako sundat si pásek, vyndat drogerii a všechno položit do boxu), naše odbavení bylo rychlé. Do plastové nádoby jsem položil i viditelně nožík a ještě, než na mě přišla řada, informoval obsluhu. V rámu jsme nepípali a přesunuli se tak do druhé části haly, blíže cizině. S bezpečákem jsem sepsal předávací protokol (on ho vyplnil, já podespal), odevzdal mu nůž do obálky, dostal od něj ústřižek a bylo vymalováno. Nůž si budu moci vyzvednout po příletu za dva dny. Hned za odbavením se nacházela bezcelní zóna, která prý má poskytovat zboží za velmi příznivé ceny. Ať jsme hledali, kde jsme hledali, vyslovené terno jsme nenašli. Výhodný nákup jsme nechali jiným a přesunuli se k bráně. Ještě před schody klesající k ní jsme narazili na frontu. Nastala druhá velká panika. Před námi postával asi padesátihlavý dav, plánovaný odlet byl za čtyřicet minut, uzavření brány za deset a masa lidí se nehýbala. Na jedné straně jsem pochyboval o tom, že lidi stojí frontu na něco jiného, než my, protože jiný ukazatel tam nebyl, na druhé straně bychom si neradi nechali frnknout spoj. Lucka sebrala odvahu a vydala se zjistit stav. Po chvilce se vracela s úsměvem na tváři. Neuletí nám to, všichni čekají na stejné letadlo.

Přeběhli jsme k letadlu a zadními dveřmi nastoupili. Nalezli jsme své sedadla (Lucka u okýnka) a kochali se nevšedními zážitky. Hemžení na ranveji, hemžení na palubě, pokusy vměstnat půlmetrový kufr do třiceticentimetrové mezery. I když odlet měl již dávno nastat, nikdo nevykazoval žádnou nervozitu a netrpělivost. Zvláště ne parta stevardů, kteří mezi sebou laškovali a zjevně se bavili. Poté, co se všichni cestující konečně usadili začala bezpečnostní předváděčka. Předváděné scény nebyly tak úžasné, jako naprostá synchronizace aktérů. Dozvěděli jsme se, že nemáme nafukovat vesty dřív než budeme z letadla venku, že únikový východ můžeme mít za sebou a hlavně, při úprku nic nebrat s sebou. Všiml jsem si, že ostatní cestující věnovali tomuto poučení daleko méně pozornosti, než já a modlil se, abychom přistáli bezpečně.

Během hodiny a několik desítek minut se na palubě odehrálo podávání občerstvení. Z laminované karty si Lucka vybrala housku s oblohou za královský peníz. Když stevard (připomínající mi Oldřicha Víznera) poslouchal mou objednávku, zvláštně zkřivil obličej. Důvod byl jasný. Mé angličtině nerozuměl. A když jsem pak dodal otázku, ve které jsem se ptal, jestli bych mohl nejdříve zkusit zaplatit a pak si objednat, neboť si nejsem jistý, zda je moje platební karta způsobilá k platbě ve třech kilometrech nad zemí, začal kroutit hlavou a mračit se. Dalších slov nebylo třeba. Popadl mojí kartu, chvilku jí obracel v ruce a pak mi jí podal s jednoduchým verdiktem. "Nou". Nákup byl vyřešen a já bohužel nechal manželku hladovět dalších několik hodin. Na trapnou chvilku jsem se snažil zapomenout pohledem z okna. Celkem úspěšně. Zrovna jsme se nacházeli nad Lamanšským průplavem a jedním oknem jsme měli možnost pozorovat mizející kontinent, druhým oknem blížící se královnin ostrov.

Letadlo se začalo vrtět a viditelně klesat. Z toho důvodu jsme došli k názoru, že jih Londýna (přesněji Gatwick) se blíží. Přistávací manévr byl náročný na manipulaci, protože pan pilot chvilku letěl levým a pak pravým křídlem nahoru. Alespoň jsme měli možnost prohlédnout si zelené pláně a Londýnské nebe. Když se ozval typický zvuk při dosednutí na ranvej, pískot, oddechli jsme si. Sice se jedná o nejbezpečnější přepravu, ale přes to, jeden nikdy neví. Letadlo ještě rolovalo a v uličce započal chaos. Cestující vytahovali bágly a nebýt letušek, které nemyslící dav uklidňovali, jistě by se sunuli ke dveřím a vystupovali by. My s Luckou jsme zůstali klidní a vystoupili bez mačkání.

Vystupovali jsme tunelem a tak nebylo kam špatně odbočit. Jelikož jsem si vytiskl podrobný návod kam směřovat naše kroky, cítil jsem se více než jistě. Až na to, že jsme se aktuálně nalézali na severním terminálu a vlak, který nás měl dovést do hotelu odjížděl z terminálu jih. Tedy hledali jsme odbočku k druhému terminálu, ale to jsme netušili, že Gatwick není Ruzyň a tady jsou ty vzdálenosti poněkud odlišnější. Ukazatelé nás dovedly až do velké haly pro vyzvednutí zavazadel a odbavení cestujících. Postavili jsme se do fronty pro EU a čekali. Had se pohyboval celkem rychle, takže za chvilku jsem se koukal celníkovi do očí a tvářil se jako turista. Stejně jako Lucka jsem nevzbudil podezření a byli tudíž vpuštěni na anglickou půdu.

S pátráním po druhém terminálu jsme to nakonec vzdali a já poprvé vyzkoušel angličtinu v delším slovním spojení. Po chvilce nechápavého poslouchání jsem zjistil, že mezi terminály pendluje (to bylo to slovo šatl) vláček zdarma a jak jsem byl v ráži, rovnou jsem zakoupil jízdenky na vlak do St. Pancras International. Měli jsme ze sebe radost. Už jsme byli na půdě cizí země asi půl hodiny a neměli jsme nepříjemných zážitků. Svezli jsme se na jižní terminál, nakoupili něco málo k jídlu, propletli se na vlakové nástupiště a počkali na spoj označený tmavě fialovou (Thameslink). Čekala nás téměř hodinová cesta z periferie do centra města. Projížděli jsme krajinou a sledovali malé domečky se zahrádkou, pak veliké haly patřící továrnám a skladům, až jsme nakonec dojeli do srdce Londýna. Stejně jako Lucka jsem byl nalepen na okně a pozoroval ubíhající krajinu. Lucka najednou zbystřila, začala pátrat a za chvilku mi jásavě oznámila přítomnost Towerského mostu (o takovémto orientačním smyslu se mě může jen zdát).

Když se na informačním panelu zobrazila naše cílová stanice, vystoupili jsme a tlačili se k východu. Neexistovala síla, která by nás nasměřovala jinam, než na nádraží King's Cross a hlavně jeho dvě zvláštnosti. Jednak The Harry Potter Shop at Platform 9 3/4 a pak vozík umístěný ve zdi. Zatímco druhá ze jmenovaných nás zklamala, protože se jednalo o ne málo zpoplatněnou atrakci, z obchůdku jsme byli nadšeni. I když já nejsem takový fanda do Bradavického studentíka, užíval jsem si to. U každé věci, ať už to byl svetr, kniha, hůlka či bonbón, se nám vybavila scéna z filmu. Se zářícíma očkama jsme poletovali po krámu a vzájemně se upozorňovali na suvenýry. Ovšem ceny byly více než kouzelné.

Východem z obchůdku jsme se postavili zase pevně na zem a šli se ubytovat. Znovu se ke slovu dostala moje mapka, takže hledání nebylo nijak obtížné. Stačilo obejít blok, dvakrát zahnout a... ocitli jsme se u basketbalového hřiště, na kterém se tomuto sportu oddávala místní velmi opálená mládež svlečená do půl těla a vzduchem vládla tráva. Podle intenzity jí dotyční nekouřili, ale pálili ve velkém. Rychle jsme vyhledali číslo vchodu a vlezli dovnitř. Abychom nedostali třeba balonem. Přivítal nás recepční / ředitel neidentifikovatelného původu. Zkontroloval naší rezervaci (a dal si přitom načas), vyhledal klíč od pokoje a vyzval nás, abychom ho následovali. Pak vyšel z domu a odemkl druhé následující. Chodba, do které jsme vstoupili byla tmavá, úzká a prazvláštně vymalovaná. Zřejmě ze strachu ze stísněných prostor s námi dále nepokračoval. Podal nám klíče, rozloučil se a prchnul. My v obavách stoupali po schodech pokrytých několikacentimetrovým huňatým kobercem a hledali cimru 56. Číslo dveří, které jsme míjeli, bylo stále velmi nízké a nám došli schody. To jsme ovšem netušili, že šest dveří lze umístit na čtyřmetrovou, pokroucenou zeď. Nalezli jsme náš pokoj.

Odemkli jsme, otevřeli dveře a narazili do postele. Celý "hotelový" pokoj byl totiž postelí. Chvilku jsme ve futrech stáli jako opaření a nevěřili svým očím. Místnost měla asi dva na dva metry. Jednu postel, jedno umyvadlo, jednu televizi (dvacetipalcovou) a jeden pokus o skříň. Navíc zdi maloval nějaký psychopat (nebo kdo může použít sytě fialovou, zelenou a černou). Situaci zachránila moje žena, která prohlásila, že tu budeme jen spát a přes den budeme pryč. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že do večera zbývá ještě spousta času. Převlékli jsme se, nepodstatné věci nechali v doupěti a vyrazili na procházku za Sherlockem (podle mého plánu).

Zorientovali jsme se (Lucka), nalezli silnici A501 (ta největší hlavní) a vydali se po ní na jihozápad. S občasnými kontrolami jsme postupovali naprosto bezchybně a po půldruhém kilometru se ocitli na okraji Regent's Park. Protože jsme věděli, že jsme správně a protože jsme nikam nespěchali, procházku jsme si užívali. Pozorovali kachny, mraky běžců a běhen, krásně udržovanou zahradu a cpali se na lavičce sušenkama.

Dům nejslavnějšího detektiva jsme viděli a nakonec našli i jeho podobiznu (ta nám minulou návštěvu unikla), protáhli se kolem vchodu domu figurín a nastoupili ke zpáteční cestě do hotelu. Protože na restauraci jsme neměli, opatřili jsme si večeři v Burger Kingu a uchýlili se do našeho krcálku. Jelikož lokální televizní programy nabízeli pouze zprávy, naladili jsme si rádio hrající příjemnou muziku, podnikli osprchování (v jedněch dveřích) a ulehli k odpočinku. Co nejspíš Lucka tušila, já jsem věděl. Zítra nás čeká náročný den.

Na stanici London Euston jsme se ocitli brzo ráno a v příjezdové hale panoval čilý městský ruch. Velké a přehledné informační tabule ukazovaly spoje a my hledali ten náš. Do Watford Junction, to Lucka vědět mohla. Ovšem zorientovat se v té změti čísel byl pro nás hodně velký oříšek. Nechápali jsme, že uvedená stanice figuruje na tabuli první, hned třetí a pak předposlední. A jednou jede vlak padesát minut a podruhé sotva půl hodiny. Pořád jsme si spojovali místní poměry s těmi v České republice. Do Kolína to přece nejezdí každých deset minut? Nakonec jsme se rozhodli. Pořídíme si lístek a budeme doufat, že když se budeme dostatečně dlouho motat na refíži, někdo si nás všimne a posadí nás do správného vlaku. Postavili jsme se do fronty k automatickým pokladnám a někdo si nás všiml. Usměvavý zaměstnanec drah nám nabídl svou pomoc. Hned první větou prozradil důvod cestování. Oznámil jsem mu, kam hodláme jet a on nadšeně spustil, že to určitě hodláme navštívit Harryho Pottera. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se jedná o dárek a překvapení, ale co z mého koktání vyrozuměl nevím. Každopádně na svém zařízení, umístěném na krku, zadal dvě zpáteční jízdenky. Otázkou bylo, jak se staneme jejich majiteli.

Protože jsem si posledních pár vět spíše domýšlel než rozuměl, nechal jsem pána mluvit, dokud mi neřekl, abych si svým telefonem oskenoval QR kód jízdenky z displeje jeho zařízení. Tak jsem se snažil a snažil, zapínal jsem jednu aplikaci za druhou a u každého pokusu maník zavrtěl hlavou. Pak si půjčil telefon, otočil ho a oznámil mi, že tohle přece není jablkový, i když jsem mu tvrdil opak. Zastyděl jsem se a omluvil se. Se stále širokým úsměvem prohlásil, že se nic neděje a odvedl nás k automatu. Během pár vteřin naťukal spoj a ukázal, kam máme strčit peníze. Snažil jsem se. Marně. Ani náš ošetřovatel nebyl při vkládání bankovky úspěšný. Mávl nad zařízením rukou, posunul se o pár kroků dál a rituál zopakoval. Tentokrát byl náš spolek úspěšnější a my obdrželi dva lupeny. Pán nám ukázal na tabuli v kolik jede nejbližší spoj, pak se rozloučil, popřál nám krásného dne a odběhl hledat další zoufalce.

Pohled na informační panel už dával větší smysl. Ještě před odjezdem jsme se stavili v M&S obchodě (ten byl hned za rohem), jejichž ceny nám připadali zdaleka nejpřijatelnější, koupili si pár drobností k zakousnutí a pití a vrátili se na stanici. Jakmile se za spojem objevilo nástupiště, prchali jsme podle ukazatelů a po důkladné kontrole nastoupili do vlaku. Během jízdy jsem se rozhodl, že již není důvod k tomu dál Lucce něco zamlčovat a cíl tajuplného výletu jí prozradil. Lucka byla šťastná a já si oddechl, že břímě zodpovědnosti (za hledání a plánování) nebude jen na mě. Vlak si to šupajdil podobnou krajinou jako minulý den s tím rozdílem, že ve vagonu byla pouštěno dokola upozornění, abychom informovali personál drah o podezřelých osobách. Naštěstí jsme si my, ani pán se samopalem pod pláštěm (pokus o vtip samozřejmě) ničeho nevšiml. A protože jsme bedlivě sledovali každou zastávku, jakmile se vlak zastavil na té naši, vyklouzli jsme ven. Budovu jsme opustili snadno, protože nebylo kam uhnout a ocitli se na malém náměstíčku. První kroky jsme směřovaly k mapce města. Všechno nám dosud hezky klapalo, nikde jsme se nezdržovali, nic nám neujelo a všechno vycházelo. Bylo to více než potěšující, ale oplývali jsme nadbytkem volného času. Přemýšleli jsme tedy, co s ním.

Město nabízelo v našem pochodovém dosahu golfový, fotbalový, ragbyový a bowlingový klub, spousta nákupních středisek a tři páry škol. Jednalo se o zajímavá místa, nicméně pro nás krapet neperspektivní. Park, ve kterém bychom se prošli, jsme nenalezli, anebo byl na sto kroků velký. A tak jsme přešli na zastávku autobusu, který spojoval okolní svět se studii bratří Warnerových. U dveří zaparkovaného doubledeckeru (patřičně tématicky vyzdobeného) postával usměvavý černoušek a jen jsme se přiblížili, spustil uvítací řeč. Obavy a jistá jazyková bariéra se ve mě zlomily a já se pouštěl do souvětí a náročných obratů. Samozřejmě se to vesměs setkalo s výrazem nepochopení a tak jsem větu rozdrobil a přeskládal. Ale radost jsem měl. Prozradil jsem čokoládovému panáčkovi, že já a moje žena, pro kterou to je narozeninový dárek (maník se bleskurychle na Lucku a vyřkl "so happy birthday"), se chystáme navštívit studio. Máme vstupenky, ale máme také obrovskou časovou rezervu. Proto bych rád věděl, jestli lze nějakým příjemným způsobem strávit tuto dobu už tam. Chlápek na mě vytřeštil oči a pokyvoval na souhlas. Jednoznačně. Nacpal nás do autobusu a popřál nám příjemný zážitek. Zakoupili jsme si zpáteční jízdenky, usadili se v horní palubě (bohužel přední okno bylo obsazené) a čekali na odjezd. Lucka byla ve svém živlu, protože všechno bylo něčím oPottrované. Autobus se zakrátko rozjel, na monitorech umístěných ve voze se spustilo uvítací video a já se pokoušel překládat. Samozřejmě marně.

Dvacetiminutová cesta zabrala překvapivě dvacet minut. Jeli jsme více méně vesnicemi a museli jsme obdivovat, kterak řidička byla schopna tak velký kolos korigovat na malém kruhovém objezdu. Pak se krajina otevřela a před námi se ukázala obrovská plocha s šedou budovou na konci. Jak jsme se k ní blížili, zjistili jsme, že ta plocha je parkoviště a my jsme na místě. Autobus zastavil a my se jako ve snách ocitli na chodníku. Rozhlédnul jsem se kolem a rovnou vyndaval foťák. Několik desítek metrů od vstupu do studia jsme mohli spatřit šachové figurky, mozkomora, výtisk "Denního věštce". Prostě jsme se ocitli ve světě fantazie J. K. Rowlingové. Chvilku po nás dorazily další autobusy a vysypaly študáky. Trochu nás zamrzelo, že jsme davu nepředešli a neopatřili si vstupenky, ale fronta byla odbavována velmi rychle. I my se posunuli k pokladnám a hledali, kde proměnit objednanou prohlídku na lístek. Já našel automat, Lucka se přikláněla na okénko s lidskou posádkou. Přiklonil jsem se k jejímu rozhodnutí a udělal dobře. Ke vstupenkám jsme totiž obdrželi ještě první upomínkový předmět - malý sešitek s kontrolními otázkami. Propletli jsme se cestou vytyčenou lanovým zábradlím, předložili ke kontrole lupeny a vstoupili obrovskými dveřmi do hlavní budovy.

Vstoupili jsme do haly, která byla světle modře vymalovaná s vyobrazenými poletujícími dopisy. Možnosti zapůjčení audio průvodce jsme nevyužili, ale batohy jsme si do šatny uložili. Tedy vlastně před tím, než jsme skromně (Lucka, já se klasicky narval) pojedli a popili. S velkým očekáváním jsme vstoupili do hlavního sálu, kterému vévodil obrovský (tedy vlastně v životní velikosti) drak vznášející se pod střechou. Hala nabízela krom jiného několik občerstvení, expozic, mraky obchůdků a hlavně vstup na prohlídku. Protože náš termín byl stále v nedohlednu, obešli jsme si vystavené předměty a pak vstoupili do spletitých chodbiček obchůdků. A v tom okamžiku jsme pochopili o čem vysmátý afričan u autobusu mluvil. Skutečně tu bylo co k vidění. Téměř každou rekvizitu, oblečení, studijní pomůcku či potřebu kouzelníka zde šlo zakoupit. Nechyběly sladkosti, létající košťata, svetry a šály, Harryho brýle, všechny kouzelnické hůlky, mapa Bradavic, Famfrpálový komplet, večerní šaty, Tobby, kouzelný klobouk... Prostě tam bylo skutečně všechno. Ani já, ani Lucka nakupování nenávidíme a proto se snažíme pořizovat věci v co nejkratší době, ale tady jsme byli opravdu omráčeni. Procházeli jsme si obchod po obchodu, každý byl tématicky zaměřen a prohlíželi si regál po regálu, polici jednu po druhé a zkoumali každou věc. Já jsem za vědomostmi Lucky zaostával, takže jsem jí kolikrát požádal o výklad. Minuty utíkaly jako zběsilé a my stále měli co prozkoumávat. Jedinou stinnou stránkou tohoto království byly cenovky. Samozřejmě chápu, že světem vládnou peníze, ale zkoumat i drobnost a fakt, jestli si to můžeme a chceme pořídit, byl traumatizující. Na druhé straně jsme viděli i děcka (ze studijního autobusu), které dostaly patrně bohaté kapesné, neboť odcházely navlečené v několika set librách.

Mé nadšení neznalo mezí a nevěřil jsem, co všechno jsem viděl a vidím. Opravdový šok však přišel ve chvíli, kdy jsme se postavili k vchodu do ateliérů. Usměvavá slečna nám zkontrolovala vstupenky a pozvala nás dále. Prošli jsme krátkou chodbou, na jejichž stěnách byly zvětšené rukopisy autorky, pak si prohlédli pokojíček po shodami a byli vpuštěni do malého sálu s plakáty jednotlivých filmových počinů. Tam jsme čekali asi deset minut, dokud se všichni návštěvníci tohoto turnusu nedostaví. Otevřeli se dveře a my se přelili do druhé malé místnosti s obrazy na stěnách. Na malém stupínku stál průvodce a přivítal nás. Chvilku nám představoval, co nás čeká, chvilku vyprávěl o historii, nakonec dal prostor našim dotazům. Protože jich nebylo málo, přeměnil nehybné obrazy na krátké šoty, během niž se herci, tvůrci a samozřejmě i autorka vyjádřili k díle. Jak psanému, tak filmovému. Když promítání skončilo, postoupili jsme do ztemnělého kinosálu. Na plátně k nám, před branou do filmového velkého sálu, promluvili Hermiona, Ron a Harry. A pak se stalo něco, co nás šokovalo. A ten šok a absolutní údiv nepřestal až do konce. Plátno se totiž zvedlo a odhalilo skutečné dveře. A průvodkyně je otevřela a pozvala nás do filmového světa.

Co následovalo dál se nedá popsat (když už to někdo udělal), ale pro mě to byl dosud nevídaný zážitek. Procházeli jsme několik ateliéru obsahující celé scenérie. I když jsme prostor sdíleli s několika desítkami (možná stovkami) návštěvníků, prostředí bylo tak rozlehlé, že nikde nebyly fronty, nikde se nikdo nemačkal. Spousta věcí byla interaktivních a navíc zaměstnanci oblečeni do stejnokrojů velmi nadšeně pomáhali a odpovídali zvídavé otázky. Hned na začátku nám bylo oznámeno, že jsou tam pro nás a jediná špatná otázka je ta, kterou nepoložíme. Protože se nic nedozvíme. S Luckou jsme chodili jako ve snách a u každého exponátu trávili několik minut. Navíc jsme dávali hodně velký pozor, abychom viděli úplně všechno a nic nám neuteklo. Bylo totiž co obdivovat. Kromě kulis, rekvizit a oblečení zde byly ukázány a vysvětleny i filmové techniky, triky a výroba masek. Navíc jsme do toho všeho vyplňovali otázky do pasu, který jsme dostali se vstupenkou a sbírali razítka. Všechno, co bylo ve filmu k vidění, bylo vidění i v sálech. A navíc, byly tam vystaveny i věci, které ve filmu použity nebyly. Jak jsme se během jednoho rozhovoru s průvodkyní dozvěděli, rekvizit bylo vytvořeno na tisíce a na některé prostě nebyl prostor. Navíc jsme dostali pochvalu, že cestujeme k nim až z takové dálky (snad pochopila správně, že jsme z České republiky). Jak jsem uvedl na začátku. Nedá se popsat, co jsme viděli. Ale pro mě to byl obrovský zážitek. Jednak se jednalo o nejúžasnější výstavu, kterou jsem kdy navštívil a za druhé jsem měl možnost ponořit se do filmařského prostředí. Za tři a půl hodiny, kdy jsme se ocitli na samém konci nám bylo s Luckou smutno a chtěli jsme se vrátit. Pokud Vám alespoň trochu říká titul Harry Potter a máte tu možnost, rozhodně studio navštivte. Jako drobná ochutnávka může sloužit fotogalerie.

Všechno krásné jednou skončí a my se ocitli zase v hlavní hale. Samozřejmě jsme museli něco donést domů, takže jsme se znovu pustili do procházení obchůdků a řešili nelehký úkol, jestli šála není moc drahá a jestli zrovna tenhle obrázek potřebujeme. Nakonec jsme to zvládli a opouštěli studio spokojení, s několika suvenýry. Cestou na hotel jsme samozřejmě netrávili jinak, než povídáním o čerstvých zážitcích. Orientace v dopravních prostředcích už nám přišla velmi lehká a my neudělali jediný přešlap. Stačilo se jen pořádně dívat, sledovat šipky a orientační panely. Byl podvečer. Do pokoje se nám ještě nechtělo, protože slunce ještě příjemně svítilo, ale na procházku jsme už neměli síly. Tak jsme si udělali piknik u prapodivné sochy pana Newtona (připomínající batole) a navečeřeli se. Z idylky nás probudili až dva zřízenci, kteří areál knihovny, kde jsme se nacházeli, zavírali a poslali nás pryč. Po novém útočišti jsme již nepátrali a vydali se do našeho zelenofialovočerného pokoje. Tam jsem ještě schroupal něco k jídlu a Luckou jsme se pustili do plánování posledního dne. Odlet byl totiž až v odpoledních hodinách a cimru jsme museli opustit již v deset. A byla by velká škoda, kdybychom opustili Londýn, aniž bychom znovu viděli některé památky.

Pustili jsme se přímo ke stanici metra a po krátkém zorientování se propletli (někdo chodí vlevo, někdo vpravo) spletitými chodbami na nástupiště. Zakoupení jízdenek nebylo nic složitého. Prostě jsme naklofali stanici a do útrob automatu nacpali dostatečný počet mincí. Jelikož jsme znali jak název trasy, její barvu (a naše tři lajny jsou proti tomu srandovní) i koncovou stanici, šli jsme takměř najisto. První, co jsme naplánovali vidět byl královský palác, který se nacházel u stanice Green Park. Ruku v ruce jsme dorazili až na povrch zemský a ocitli se přesně tam, kde jsme chtěli. Na okraji krásného parku, na jehož druhé straně nás očekávalo skromný královnin příbytek. Bezstarostná cesta nás rozhodně potěšila a odsunula obavy do temných koutů mysli. Buckinghamský palác jsme spatřili v celé kráse. A tentokrát bez dešťové nadílky. Zlaté brány vynikaly ve slunečním svitu daleko více.

Od bílého paláce jsme dalším parkem, St Jame's Park, došli až k hodinovému symbolu Londýna. Bohužel náš zalíbený Big Ben byl schovaný pod nánosem lešení. Z celé jeho krásy vykukoval pouze ciferník. Stejně oděn byl i Westminsterský palác. Sice ne úplně, ale na kráse mu to ubíralo. Pak jsme se podél Temže (nevím, jestli proti anebo po proudu) přesunuli k ulici Lambeth Rd, která vedla až k Imperial War Museum. Návštěvu téhle budovy jsem dostal jako dárek, protože Lucka chtěla, abych i já si něco z návštěvy hlavního města Británie odnesl. A letadýlka a tančíky, to je moje. Před hlavním vchodem nás uvítaly hlavně lodního děla a my vstoupili dovnitř. Zatímco předchozí den vysvětlovala Lucka mě, co je to za věc, kdo jí měl a v jakém dílu byl použit, tady se role otočily a chytrého dělal já. Někdy se to sice nevyplatilo, to když jsem německou houfnici z první světové války překřtil na anglický kanón, ale Lucka byla shovívavá a přestupky tolerovala.

Co je všechno v muzeu k vidění nemá smysl popisovat. Já jsem si přišel na své i když milovanou B-17 jsem nespatřil. Jak nám prozradil jeden z pracovníků, Imperial War Museum má několik budov a tahle kráska bydlí několik kilometrů za Londýnem. Prošli jsme si čtyři patra exponátů, já fotil všechno možné a zakončili jsme to nefalšovaným anglickým obědem. V místní restauraci jsme si dali fish & chips. Poté následovala dlouhá, předlouhá, ale bezchybná cesta k řece. Nemohli jsme přeci odjet bez toho, abychom si neprohlédli Tower Bridge. Během toho jsme shlédli i Millenium, Shakespearovo divadlo Globe, Golden Hinde piráta Drake, HMS Belfast a jiné. Taky jsme si konečně pořídili několik suvenýrů. I přes to, že čas nekompromisně utíkal, věnovali jsme se Londýnské ikoně dlouho. Přeci jen, člověk se sem nepodívá každý den. Na druhou stranu jsme ale zjistili, že návštěva ostrovní země není nedosažitelná.

Tajuplný výlet se blížil ke svému závěru. Vlakem jsme se dopravili k severnímu terminálu, pak k jeho druhému konci (dalším vláčkem) a ocitli se v bezcelní zóně. Tentokrát jsme si řekli, že ceny nejsou tak strašné (navíc přeci nepovezeme peníze zpět) a ještě si zakoupili pár drobností. Našli jsme vchod, našli jsme bránu a i přes nehoráznou frontu (která nám opět nahnala strach) se dostali na palubu letadla. Zbytek už byl v rukách pilotů.

Když jsme se ve večerních hodinách ocitli v Praze, chtělo se nám zpátky. Ale pomyšlení na naše dvě cácory nás nenechalo tápat. Jsem strašně rád, že to všechno dobře dopadlo. Tedy tak, jak dopadnout mělo. A všem, kteří se na téhle akci podíleli, patří můj velký dík.