Jednoho pátečního rána, začátkem února, jsem v práci otevřel skupinovou debatu, jak cestovat do Londýna za Potterem. Zdenda mi poradil s ubytováním a cestováním po královnině ostrově, šéf Jirka mi poskytl rady ohledně letecké přepravy a Radůz doplnil obecnými postřehy z cestování za hranice. Ani ne za hodinu jsem měl dohodnuté hlídání holek (pomohla babí), pořízené ubytování, letenky a nakonec i vstupenky do studia. Neobešlo se to sice bez potu, protože když jsem měl ubytování, nemohl jsem najít přijatelnou (jak cenově, tak časově) letenku. A když se nakonec povedlo, volných termínů pro návštěvu bylo jako šafránu. Samozřejmě v dnešní době není problém něco pozměnit, či posunout, ale to bych nesměl pár minut před tím na objednávkách odklepat potvrzení, že jsem si jistý termínem a v budoucnu nehodlám nic měnit. Leda za nějaký ten peníz. Ve schránce se mi pomalu začaly kupit potvrzující, upozorňující a vítající zprávy. Program dostával jasný tvar. V pondělí odvezeme holky za babí, v úterý odletíme do Londýna, ve středu navštívíme studio a ve čtvrtek se vrátíme. Celkem vzato, nebylo na tom nic složitého.
Lucka dostala k narozeninám jen papír (i když ručně malovaný) s termínem a pozváním na "Tajuplný výlet". Protože moje manželka má vrozený instinkt detektiva, tu a tam se objevila hrozba odhalení. Naštěstí mi jistou podporu poskytla Anička. Znalá ženského myšlení, poradila mi, abych nějaký ten chlup (s kapkou lži) pustil. Pro dokonalé zmatení jsem tedy uvedl, že nutnou výbavou bude koupací čepice a plavky. Jestli Lucka tuhle návnadu spolkla netuším, ale moc jsem v to nevěřil. Sama totiž nejlépe zná můj odpor ke koupání. Nezbývalo tedy čekat a dál pečlivě ochraňovat tajemství. Přestože se několikrát pokoušela zjistit více, nepovolil jsem a nic neprozradil (i když jsem jí málem nasdílel svůj elektronický kalendář s rezervací).
Den se střídal s dnem a nadešel měsíc květen. Přesněji úterý, čtrnáctého. Dorůžova jsme se vyspali, dosytosti nasnídali a začali s balením. Velkým rébusem pro mě bylo, jak zařídit, aby si Lucka sbalila do letadla a přitom jí neprozradit, že poletíme. Nakonec mi pomohl její bratr Michal, který poslal sestře zprávu s jednoduchou otázkou: "kdy letite?". Chvilku jsem cedil mezi zuby, ale pak tohle prozrazení uvítal a šel s pravdou ven. Alespoň nebudeme při odbavení řešit dvou set mililitrový kondicionér. Balení tak bylo jednodušší a odpovídalo rozměrům a obsah podmínkám příručního zavazadla přepravovaným letecky. S dvouhodinovou rezervou jsme dorazili k druhému terminálu Ruzyňského letiště a oslavenec na odletové tabuli pátral po číslu letu (ten dostala jako jednu z indícií). I když jsem měl v úmyslu její prvotní emoce zachytit, nepodařilo se mi to. Bystrý zrak se naprosto přesně zabodl na správný řádek a Lucka se zaradovala. Letíme do Londýna.
Nemaje zavazadlo, které bychom museli odbavit, procházeli jsme se v klidu po odletové hale a pozorovali cestovní ruch. Klid ve mě zůstával do té doby, než jsem zjistil, že se na mém pásku houpe pouzdro s nožem. Tolik jsem věnoval úsilí oprostit batoh od nepřípustného kontrabandu, že jsem v poslední fázi na sebe natáhl kalhoty, které běžně nosím. S Luckou jsme přemýšleli, co s tím. Tušil jsem, že s čepelí na šířku dlaně se přes bezpečnostní rám asi nedostanu. Nabízelo se několik možností. Rybičku jsem mohl pohodit do koše (to se mi nechtělo), mohl jsem se vydat taxíkem na otočku domů (to bych nestihl) a také mě napadlo věnovat jí některému z ozbrojenců hlídající halu (to bych ale mohl dostat pažbou). Nakonec jsem postupoval tak, jak jsem běžně zvyklý. Sklopil jsem oči, nasadil posmutnělý výraz a přišoural se k do uniformy oblečeného zaměstnance. Vylíčil jsem své trápení. Mile mě překvapilo, že obdobný problém asi neřeším sám. Řešení existovalo. A o nůž při něm nepřijdu. Znovu se tedy navrátila dobrá nálada a my na monitorech vyhlíželi odletovou bránu. Čekání jsme si zkrátili hledáním velkého krtečka, s kterým jsme se setkali při návštěvě Itálie. Bohužel se nepovedlo. Hala je veliká, chodeb je spousta a přesné umístění nám nebylo známo. Místo toho jsme zrychleně upalovali zpátky, když si Lucka všimla hodnoty na informačních tabulích o odletech.
Vzhledem k tomu, že jsme se uposlechli nápisů a obrázků, vyzývající cestující k opatřením (jako sundat si pásek, vyndat drogerii a všechno položit do boxu), naše odbavení bylo rychlé. Do plastové nádoby jsem položil i viditelně nožík a ještě, než na mě přišla řada, informoval obsluhu. V rámu jsme nepípali a přesunuli se tak do druhé části haly, blíže cizině. S bezpečákem jsem sepsal předávací protokol (on ho vyplnil, já podespal), odevzdal mu nůž do obálky, dostal od něj ústřižek a bylo vymalováno. Nůž si budu moci vyzvednout po příletu za dva dny. Hned za odbavením se nacházela bezcelní zóna, která prý má poskytovat zboží za velmi příznivé ceny. Ať jsme hledali, kde jsme hledali, vyslovené terno jsme nenašli. Výhodný nákup jsme nechali jiným a přesunuli se k bráně. Ještě před schody klesající k ní jsme narazili na frontu. Nastala druhá velká panika. Před námi postával asi padesátihlavý dav, plánovaný odlet byl za čtyřicet minut, uzavření brány za deset a masa lidí se nehýbala. Na jedné straně jsem pochyboval o tom, že lidi stojí frontu na něco jiného, než my, protože jiný ukazatel tam nebyl, na druhé straně bychom si neradi nechali frnknout spoj. Lucka sebrala odvahu a vydala se zjistit stav. Po chvilce se vracela s úsměvem na tváři. Neuletí nám to, všichni čekají na stejné letadlo.
Přeběhli jsme k letadlu a zadními dveřmi nastoupili. Nalezli jsme své sedadla (Lucka u okýnka) a kochali se nevšedními zážitky. Hemžení na ranveji, hemžení na palubě, pokusy vměstnat půlmetrový kufr do třiceticentimetrové mezery. I když odlet měl již dávno nastat, nikdo nevykazoval žádnou nervozitu a netrpělivost. Zvláště ne parta stevardů, kteří mezi sebou laškovali a zjevně se bavili. Poté, co se všichni cestující konečně usadili začala bezpečnostní předváděčka. Předváděné scény nebyly tak úžasné, jako naprostá synchronizace aktérů. Dozvěděli jsme se, že nemáme nafukovat vesty dřív než budeme z letadla venku, že únikový východ můžeme mít za sebou a hlavně, při úprku nic nebrat s sebou. Všiml jsem si, že ostatní cestující věnovali tomuto poučení daleko méně pozornosti, než já a modlil se, abychom přistáli bezpečně.
Během hodiny a několik desítek minut se na palubě odehrálo podávání občerstvení. Z laminované karty si Lucka vybrala housku s oblohou za královský peníz. Když stevard (připomínající mi Oldřicha Víznera) poslouchal mou objednávku, zvláštně zkřivil obličej. Důvod byl jasný. Mé angličtině nerozuměl. A když jsem pak dodal otázku, ve které jsem se ptal, jestli bych mohl nejdříve zkusit zaplatit a pak si objednat, neboť si nejsem jistý, zda je moje platební karta způsobilá k platbě ve třech kilometrech nad zemí, začal kroutit hlavou a mračit se. Dalších slov nebylo třeba. Popadl mojí kartu, chvilku jí obracel v ruce a pak mi jí podal s jednoduchým verdiktem. "Nou". Nákup byl vyřešen a já bohužel nechal manželku hladovět dalších několik hodin. Na trapnou chvilku jsem se snažil zapomenout pohledem z okna. Celkem úspěšně. Zrovna jsme se nacházeli nad Lamanšským průplavem a jedním oknem jsme měli možnost pozorovat mizející kontinent, druhým oknem blížící se královnin ostrov.
Letadlo se začalo vrtět a viditelně klesat. Z toho důvodu jsme došli k názoru, že jih Londýna (přesněji Gatwick) se blíží. Přistávací manévr byl náročný na manipulaci, protože pan pilot chvilku letěl levým a pak pravým křídlem nahoru. Alespoň jsme měli možnost prohlédnout si zelené pláně a Londýnské nebe. Když se ozval typický zvuk při dosednutí na ranvej, pískot, oddechli jsme si. Sice se jedná o nejbezpečnější přepravu, ale přes to, jeden nikdy neví. Letadlo ještě rolovalo a v uličce započal chaos. Cestující vytahovali bágly a nebýt letušek, které nemyslící dav uklidňovali, jistě by se sunuli ke dveřím a vystupovali by. My s Luckou jsme zůstali klidní a vystoupili bez mačkání.
Vystupovali jsme tunelem a tak nebylo kam špatně odbočit. Jelikož jsem si vytiskl podrobný návod kam směřovat naše kroky, cítil jsem se více než jistě. Až na to, že jsme se aktuálně nalézali na severním terminálu a vlak, který nás měl dovést do hotelu odjížděl z terminálu jih. Tedy hledali jsme odbočku k druhému terminálu, ale to jsme netušili, že Gatwick není Ruzyň a tady jsou ty vzdálenosti poněkud odlišnější. Ukazatelé nás dovedly až do velké haly pro vyzvednutí zavazadel a odbavení cestujících. Postavili jsme se do fronty pro EU a čekali. Had se pohyboval celkem rychle, takže za chvilku jsem se koukal celníkovi do očí a tvářil se jako turista. Stejně jako Lucka jsem nevzbudil podezření a byli tudíž vpuštěni na anglickou půdu.
S pátráním po druhém terminálu jsme to nakonec vzdali a já poprvé vyzkoušel angličtinu v delším slovním spojení. Po chvilce nechápavého poslouchání jsem zjistil, že mezi terminály pendluje (to bylo to slovo šatl) vláček zdarma a jak jsem byl v ráži, rovnou jsem zakoupil jízdenky na vlak do St. Pancras International. Měli jsme ze sebe radost. Už jsme byli na půdě cizí země asi půl hodiny a neměli jsme nepříjemných zážitků. Svezli jsme se na jižní terminál, nakoupili něco málo k jídlu, propletli se na vlakové nástupiště a počkali na spoj označený tmavě fialovou (Thameslink). Čekala nás téměř hodinová cesta z periferie do centra města. Projížděli jsme krajinou a sledovali malé domečky se zahrádkou, pak veliké haly patřící továrnám a skladům, až jsme nakonec dojeli do srdce Londýna. Stejně jako Lucka jsem byl nalepen na okně a pozoroval ubíhající krajinu. Lucka najednou zbystřila, začala pátrat a za chvilku mi jásavě oznámila přítomnost Towerského mostu (o takovémto orientačním smyslu se mě může jen zdát).
Když se na informačním panelu zobrazila naše cílová stanice, vystoupili jsme a tlačili se k východu. Neexistovala síla, která by nás nasměřovala jinam, než na nádraží King's Cross a hlavně jeho dvě zvláštnosti. Jednak The Harry Potter Shop at Platform 9 3/4 a pak vozík umístěný ve zdi. Zatímco druhá ze jmenovaných nás zklamala, protože se jednalo o ne málo zpoplatněnou atrakci, z obchůdku jsme byli nadšeni. I když já nejsem takový fanda do Bradavického studentíka, užíval jsem si to. U každé věci, ať už to byl svetr, kniha, hůlka či bonbón, se nám vybavila scéna z filmu. Se zářícíma očkama jsme poletovali po krámu a vzájemně se upozorňovali na suvenýry. Ovšem ceny byly více než kouzelné.
Východem z obchůdku jsme se postavili zase pevně na zem a šli se ubytovat. Znovu se ke slovu dostala moje mapka, takže hledání nebylo nijak obtížné. Stačilo obejít blok, dvakrát zahnout a... ocitli jsme se u basketbalového hřiště, na kterém se tomuto sportu oddávala místní velmi opálená mládež svlečená do půl těla a vzduchem vládla tráva. Podle intenzity jí dotyční nekouřili, ale pálili ve velkém. Rychle jsme vyhledali číslo vchodu a vlezli dovnitř. Abychom nedostali třeba balonem. Přivítal nás recepční / ředitel neidentifikovatelného původu. Zkontroloval naší rezervaci (a dal si přitom načas), vyhledal klíč od pokoje a vyzval nás, abychom ho následovali. Pak vyšel z domu a odemkl druhé následující. Chodba, do které jsme vstoupili byla tmavá, úzká a prazvláštně vymalovaná. Zřejmě ze strachu ze stísněných prostor s námi dále nepokračoval. Podal nám klíče, rozloučil se a prchnul. My v obavách stoupali po schodech pokrytých několikacentimetrovým huňatým kobercem a hledali cimru 56. Číslo dveří, které jsme míjeli, bylo stále velmi nízké a nám došli schody. To jsme ovšem netušili, že šest dveří lze umístit na čtyřmetrovou, pokroucenou zeď. Nalezli jsme náš pokoj.
Odemkli jsme, otevřeli dveře a narazili do postele. Celý "hotelový" pokoj byl totiž postelí. Chvilku jsme ve futrech stáli jako opaření a nevěřili svým očím. Místnost měla asi dva na dva metry. Jednu postel, jedno umyvadlo, jednu televizi (dvacetipalcovou) a jeden pokus o skříň. Navíc zdi maloval nějaký psychopat (nebo kdo může použít sytě fialovou, zelenou a černou). Situaci zachránila moje žena, která prohlásila, že tu budeme jen spát a přes den budeme pryč. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že do večera zbývá ještě spousta času. Převlékli jsme se, nepodstatné věci nechali v doupěti a vyrazili na procházku za Sherlockem (podle mého plánu).
Zorientovali jsme se (Lucka), nalezli silnici A501 (ta největší hlavní) a vydali se po ní na jihozápad. S občasnými kontrolami jsme postupovali naprosto bezchybně a po půldruhém kilometru se ocitli na okraji Regent's Park. Protože jsme věděli, že jsme správně a protože jsme nikam nespěchali, procházku jsme si užívali. Pozorovali kachny, mraky běžců a běhen, krásně udržovanou zahradu a cpali se na lavičce sušenkama.
Dům nejslavnějšího detektiva jsme viděli a nakonec našli i jeho podobiznu (ta nám minulou návštěvu unikla), protáhli se kolem vchodu domu figurín a nastoupili ke zpáteční cestě do hotelu. Protože na restauraci jsme neměli, opatřili jsme si večeři v Burger Kingu a uchýlili se do našeho krcálku. Jelikož lokální televizní programy nabízeli pouze zprávy, naladili jsme si rádio hrající příjemnou muziku, podnikli osprchování (v jedněch dveřích) a ulehli k odpočinku. Co nejspíš Lucka tušila, já jsem věděl. Zítra nás čeká náročný den.
