Na stanici London Euston jsme se ocitli brzo ráno a v příjezdové hale panoval čilý městský ruch. Velké a přehledné informační tabule ukazovaly spoje a my hledali ten náš. Do Watford Junction, to Lucka vědět mohla. Ovšem zorientovat se v té změti čísel byl pro nás hodně velký oříšek. Nechápali jsme, že uvedená stanice figuruje na tabuli první, hned třetí a pak předposlední. A jednou jede vlak padesát minut a podruhé sotva půl hodiny. Pořád jsme si spojovali místní poměry s těmi v České republice. Do Kolína to přece nejezdí každých deset minut? Nakonec jsme se rozhodli. Pořídíme si lístek a budeme doufat, že když se budeme dostatečně dlouho motat na refíži, někdo si nás všimne a posadí nás do správného vlaku. Postavili jsme se do fronty k automatickým pokladnám a někdo si nás všiml. Usměvavý zaměstnanec drah nám nabídl svou pomoc. Hned první větou prozradil důvod cestování. Oznámil jsem mu, kam hodláme jet a on nadšeně spustil, že to určitě hodláme navštívit Harryho Pottera. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se jedná o dárek a překvapení, ale co z mého koktání vyrozuměl nevím. Každopádně na svém zařízení, umístěném na krku, zadal dvě zpáteční jízdenky. Otázkou bylo, jak se staneme jejich majiteli.
Protože jsem si posledních pár vět spíše domýšlel než rozuměl, nechal jsem pána mluvit, dokud mi neřekl, abych si svým telefonem oskenoval QR kód jízdenky z displeje jeho zařízení. Tak jsem se snažil a snažil, zapínal jsem jednu aplikaci za druhou a u každého pokusu maník zavrtěl hlavou. Pak si půjčil telefon, otočil ho a oznámil mi, že tohle přece není jablkový, i když jsem mu tvrdil opak. Zastyděl jsem se a omluvil se. Se stále širokým úsměvem prohlásil, že se nic neděje a odvedl nás k automatu. Během pár vteřin naťukal spoj a ukázal, kam máme strčit peníze. Snažil jsem se. Marně. Ani náš ošetřovatel nebyl při vkládání bankovky úspěšný. Mávl nad zařízením rukou, posunul se o pár kroků dál a rituál zopakoval. Tentokrát byl náš spolek úspěšnější a my obdrželi dva lupeny. Pán nám ukázal na tabuli v kolik jede nejbližší spoj, pak se rozloučil, popřál nám krásného dne a odběhl hledat další zoufalce.
Pohled na informační panel už dával větší smysl. Ještě před odjezdem jsme se stavili v M&S obchodě (ten byl hned za rohem), jejichž ceny nám připadali zdaleka nejpřijatelnější, koupili si pár drobností k zakousnutí a pití a vrátili se na stanici. Jakmile se za spojem objevilo nástupiště, prchali jsme podle ukazatelů a po důkladné kontrole nastoupili do vlaku. Během jízdy jsem se rozhodl, že již není důvod k tomu dál Lucce něco zamlčovat a cíl tajuplného výletu jí prozradil. Lucka byla šťastná a já si oddechl, že břímě zodpovědnosti (za hledání a plánování) nebude jen na mě. Vlak si to šupajdil podobnou krajinou jako minulý den s tím rozdílem, že ve vagonu byla pouštěno dokola upozornění, abychom informovali personál drah o podezřelých osobách. Naštěstí jsme si my, ani pán se samopalem pod pláštěm (pokus o vtip samozřejmě) ničeho nevšiml. A protože jsme bedlivě sledovali každou zastávku, jakmile se vlak zastavil na té naši, vyklouzli jsme ven. Budovu jsme opustili snadno, protože nebylo kam uhnout a ocitli se na malém náměstíčku. První kroky jsme směřovaly k mapce města. Všechno nám dosud hezky klapalo, nikde jsme se nezdržovali, nic nám neujelo a všechno vycházelo. Bylo to více než potěšující, ale oplývali jsme nadbytkem volného času. Přemýšleli jsme tedy, co s ním.
Město nabízelo v našem pochodovém dosahu golfový, fotbalový, ragbyový a bowlingový klub, spousta nákupních středisek a tři páry škol. Jednalo se o zajímavá místa, nicméně pro nás krapet neperspektivní. Park, ve kterém bychom se prošli, jsme nenalezli, anebo byl na sto kroků velký. A tak jsme přešli na zastávku autobusu, který spojoval okolní svět se studii bratří Warnerových. U dveří zaparkovaného doubledeckeru (patřičně tématicky vyzdobeného) postával usměvavý černoušek a jen jsme se přiblížili, spustil uvítací řeč. Obavy a jistá jazyková bariéra se ve mě zlomily a já se pouštěl do souvětí a náročných obratů. Samozřejmě se to vesměs setkalo s výrazem nepochopení a tak jsem větu rozdrobil a přeskládal. Ale radost jsem měl. Prozradil jsem čokoládovému panáčkovi, že já a moje žena, pro kterou to je narozeninový dárek (maník se bleskurychle na Lucku a vyřkl "so happy birthday"), se chystáme navštívit studio. Máme vstupenky, ale máme také obrovskou časovou rezervu. Proto bych rád věděl, jestli lze nějakým příjemným způsobem strávit tuto dobu už tam. Chlápek na mě vytřeštil oči a pokyvoval na souhlas. Jednoznačně. Nacpal nás do autobusu a popřál nám příjemný zážitek. Zakoupili jsme si zpáteční jízdenky, usadili se v horní palubě (bohužel přední okno bylo obsazené) a čekali na odjezd. Lucka byla ve svém živlu, protože všechno bylo něčím oPottrované. Autobus se zakrátko rozjel, na monitorech umístěných ve voze se spustilo uvítací video a já se pokoušel překládat. Samozřejmě marně.
Dvacetiminutová cesta zabrala překvapivě dvacet minut. Jeli jsme více méně vesnicemi a museli jsme obdivovat, kterak řidička byla schopna tak velký kolos korigovat na malém kruhovém objezdu. Pak se krajina otevřela a před námi se ukázala obrovská plocha s šedou budovou na konci. Jak jsme se k ní blížili, zjistili jsme, že ta plocha je parkoviště a my jsme na místě. Autobus zastavil a my se jako ve snách ocitli na chodníku. Rozhlédnul jsem se kolem a rovnou vyndaval foťák. Několik desítek metrů od vstupu do studia jsme mohli spatřit šachové figurky, mozkomora, výtisk "Denního věštce". Prostě jsme se ocitli ve světě fantazie J. K. Rowlingové. Chvilku po nás dorazily další autobusy a vysypaly študáky. Trochu nás zamrzelo, že jsme davu nepředešli a neopatřili si vstupenky, ale fronta byla odbavována velmi rychle. I my se posunuli k pokladnám a hledali, kde proměnit objednanou prohlídku na lístek. Já našel automat, Lucka se přikláněla na okénko s lidskou posádkou. Přiklonil jsem se k jejímu rozhodnutí a udělal dobře. Ke vstupenkám jsme totiž obdrželi ještě první upomínkový předmět - malý sešitek s kontrolními otázkami. Propletli jsme se cestou vytyčenou lanovým zábradlím, předložili ke kontrole lupeny a vstoupili obrovskými dveřmi do hlavní budovy.
Vstoupili jsme do haly, která byla světle modře vymalovaná s vyobrazenými poletujícími dopisy. Možnosti zapůjčení audio průvodce jsme nevyužili, ale batohy jsme si do šatny uložili. Tedy vlastně před tím, než jsme skromně (Lucka, já se klasicky narval) pojedli a popili. S velkým očekáváním jsme vstoupili do hlavního sálu, kterému vévodil obrovský (tedy vlastně v životní velikosti) drak vznášející se pod střechou. Hala nabízela krom jiného několik občerstvení, expozic, mraky obchůdků a hlavně vstup na prohlídku. Protože náš termín byl stále v nedohlednu, obešli jsme si vystavené předměty a pak vstoupili do spletitých chodbiček obchůdků. A v tom okamžiku jsme pochopili o čem vysmátý afričan u autobusu mluvil. Skutečně tu bylo co k vidění. Téměř každou rekvizitu, oblečení, studijní pomůcku či potřebu kouzelníka zde šlo zakoupit. Nechyběly sladkosti, létající košťata, svetry a šály, Harryho brýle, všechny kouzelnické hůlky, mapa Bradavic, Famfrpálový komplet, večerní šaty, Tobby, kouzelný klobouk... Prostě tam bylo skutečně všechno. Ani já, ani Lucka nakupování nenávidíme a proto se snažíme pořizovat věci v co nejkratší době, ale tady jsme byli opravdu omráčeni. Procházeli jsme si obchod po obchodu, každý byl tématicky zaměřen a prohlíželi si regál po regálu, polici jednu po druhé a zkoumali každou věc. Já jsem za vědomostmi Lucky zaostával, takže jsem jí kolikrát požádal o výklad. Minuty utíkaly jako zběsilé a my stále měli co prozkoumávat. Jedinou stinnou stránkou tohoto království byly cenovky. Samozřejmě chápu, že světem vládnou peníze, ale zkoumat i drobnost a fakt, jestli si to můžeme a chceme pořídit, byl traumatizující. Na druhé straně jsme viděli i děcka (ze studijního autobusu), které dostaly patrně bohaté kapesné, neboť odcházely navlečené v několika set librách.
Mé nadšení neznalo mezí a nevěřil jsem, co všechno jsem viděl a vidím. Opravdový šok však přišel ve chvíli, kdy jsme se postavili k vchodu do ateliérů. Usměvavá slečna nám zkontrolovala vstupenky a pozvala nás dále. Prošli jsme krátkou chodbou, na jejichž stěnách byly zvětšené rukopisy autorky, pak si prohlédli pokojíček po shodami a byli vpuštěni do malého sálu s plakáty jednotlivých filmových počinů. Tam jsme čekali asi deset minut, dokud se všichni návštěvníci tohoto turnusu nedostaví. Otevřeli se dveře a my se přelili do druhé malé místnosti s obrazy na stěnách. Na malém stupínku stál průvodce a přivítal nás. Chvilku nám představoval, co nás čeká, chvilku vyprávěl o historii, nakonec dal prostor našim dotazům. Protože jich nebylo málo, přeměnil nehybné obrazy na krátké šoty, během niž se herci, tvůrci a samozřejmě i autorka vyjádřili k díle. Jak psanému, tak filmovému. Když promítání skončilo, postoupili jsme do ztemnělého kinosálu. Na plátně k nám, před branou do filmového velkého sálu, promluvili Hermiona, Ron a Harry. A pak se stalo něco, co nás šokovalo. A ten šok a absolutní údiv nepřestal až do konce. Plátno se totiž zvedlo a odhalilo skutečné dveře. A průvodkyně je otevřela a pozvala nás do filmového světa.
Co následovalo dál se nedá popsat (když už to někdo udělal), ale pro mě to byl dosud nevídaný zážitek. Procházeli jsme několik ateliéru obsahující celé scenérie. I když jsme prostor sdíleli s několika desítkami (možná stovkami) návštěvníků, prostředí bylo tak rozlehlé, že nikde nebyly fronty, nikde se nikdo nemačkal. Spousta věcí byla interaktivních a navíc zaměstnanci oblečeni do stejnokrojů velmi nadšeně pomáhali a odpovídali zvídavé otázky. Hned na začátku nám bylo oznámeno, že jsou tam pro nás a jediná špatná otázka je ta, kterou nepoložíme. Protože se nic nedozvíme. S Luckou jsme chodili jako ve snách a u každého exponátu trávili několik minut. Navíc jsme dávali hodně velký pozor, abychom viděli úplně všechno a nic nám neuteklo. Bylo totiž co obdivovat. Kromě kulis, rekvizit a oblečení zde byly ukázány a vysvětleny i filmové techniky, triky a výroba masek. Navíc jsme do toho všeho vyplňovali otázky do pasu, který jsme dostali se vstupenkou a sbírali razítka. Všechno, co bylo ve filmu k vidění, bylo vidění i v sálech. A navíc, byly tam vystaveny i věci, které ve filmu použity nebyly. Jak jsme se během jednoho rozhovoru s průvodkyní dozvěděli, rekvizit bylo vytvořeno na tisíce a na některé prostě nebyl prostor. Navíc jsme dostali pochvalu, že cestujeme k nim až z takové dálky (snad pochopila správně, že jsme z České republiky). Jak jsem uvedl na začátku. Nedá se popsat, co jsme viděli. Ale pro mě to byl obrovský zážitek. Jednak se jednalo o nejúžasnější výstavu, kterou jsem kdy navštívil a za druhé jsem měl možnost ponořit se do filmařského prostředí. Za tři a půl hodiny, kdy jsme se ocitli na samém konci nám bylo s Luckou smutno a chtěli jsme se vrátit. Pokud Vám alespoň trochu říká titul Harry Potter a máte tu možnost, rozhodně studio navštivte. Jako drobná ochutnávka může sloužit fotogalerie.
Všechno krásné jednou skončí a my se ocitli zase v hlavní hale. Samozřejmě jsme museli něco donést domů, takže jsme se znovu pustili do procházení obchůdků a řešili nelehký úkol, jestli šála není moc drahá a jestli zrovna tenhle obrázek potřebujeme. Nakonec jsme to zvládli a opouštěli studio spokojení, s několika suvenýry. Cestou na hotel jsme samozřejmě netrávili jinak, než povídáním o čerstvých zážitcích. Orientace v dopravních prostředcích už nám přišla velmi lehká a my neudělali jediný přešlap. Stačilo se jen pořádně dívat, sledovat šipky a orientační panely. Byl podvečer. Do pokoje se nám ještě nechtělo, protože slunce ještě příjemně svítilo, ale na procházku jsme už neměli síly. Tak jsme si udělali piknik u prapodivné sochy pana Newtona (připomínající batole) a navečeřeli se. Z idylky nás probudili až dva zřízenci, kteří areál knihovny, kde jsme se nacházeli, zavírali a poslali nás pryč. Po novém útočišti jsme již nepátrali a vydali se do našeho zelenofialovočerného pokoje. Tam jsem ještě schroupal něco k jídlu a Luckou jsme se pustili do plánování posledního dne. Odlet byl totiž až v odpoledních hodinách a cimru jsme museli opustit již v deset. A byla by velká škoda, kdybychom opustili Londýn, aniž bychom znovu viděli některé památky.
