V sobotu devátého července jsem odvezl rodinu za babičkou. Celkem mě udivilo, že i přes velmi malé oblečeníčko holek přetéká zavazadlový prostor auta sedačky a na místě spolujezdce si hoví několik tašek. Vlastně nebylo se čemu divit, protože doma zůstaly, jako vzpomínka na dcerky, pouze postýlky a přebalovák. Ostatní věci jsme vezli autem. Bezpečnost cesty jsem pro jistotu podložil (prolil) plechovkou energeťáku. Ten zabral spolehlivě a já, na rozdíl od všech třech holek, okem ani nemrknul.

Hned u branky nás (samozřejmě nejvíc holky) babička přivítala a my jsme postupně nanosili tuny zavazadel do domu a proměnili ta prostorný pokoj v operační místnost. Všechno mělo přesně dané místo a mezi nábytkem byly jen úzké cestičky. Prostě dvojčata nejsou skladná. Babí hned převzala hlídání, já dostal úkol se najíst a pak odcestoval vlakem zpátky do Prahy.

Nemůžu lhát, že odejmutí povinností by mi vadilo a chybělo. Samozřejmě jsem si týden "bez bab" užíval a odpočinul. Ručka spánkového deficitu se zase přiblížila nule, setkal jsem se s přáteli a dělal si (ve vší počestnosti), co jsem chtěl. Prázdné postýlky a ticho mi ale neustále připomínaly, že doma něco chybí. Po holkách se mi stýskalo (jojo, je to tak). Když jsem si v pátek kupoval lístek, už jsem se těšil.

Po sedmi dnech jsem skoro s otevřenou pusou koukal do postýlek, jak holky vyrostly. Kromě výšky a váhy se však změnilo mnoho dalších věcí. První náznak zazněl od babí. Podala mi plenu, dceru a předala mi službu s tím, že si jde užívat ticha a spánku. Nechápavě jsem pozoroval spící holčičky. Lucka, na které byla také znát únava mi krátce shrnula průběh mé absence. Holky krásně jedí, u doktorky byly pochváleny, ale přes den nespí. Co to přesně znamená jsem okusil na vlastní uši o několik hodin a pár kilometrů dál. Oddychující človíček ležící v postýlce se mávnutím kouzelného proutku změnil v plačící panenku. Trvání konejšecího procesu se rapidně prodloužilo. Už nestačí jen pohladit Julinku po hlavě, anebo na Terezku mluvit. Teď to dá trochu více zabrat.

Už jsme zase rodina. Lucka na mateřské a já pracující. Každý den, když se vracím domů si vzpomenu na to, že už dávno není pravdou že máme malé housky. Někdy mě holky přivítají křikem, někdy jsou hodné jako andělíčci. O pravdě vždy poreferuje mamina. Tak si žijeme den po dni a pozorujeme holky, jak se mění. Jsem zvědav, jakou změnu přinese dnešek :).