Jakmile jsem věděl termín, kdy budou moje holky pouštět z nemocnice, došel jsem s prosíkem za svým šéfem (oběma, pro jistotu) a požádal je o dovolenou. Jelikož jsou tu na mě hodní, bylo mi vyhověno a já dostal schválených 5 + 5 pracovních dní, kdy se budu moci věnovat dcerkám a pomoci manželce. I když Julinka, Terezka a Lucka opustily zdi nemocnice již v pátek, doopravdy jsem nastoupil do role otce až v neděli (na víkend jsem dostal ještě volno a mohl to zapít).
Někteří otcové si den, kdy přivezli své ratolesti domů, pamatují jako velmi emocionální zážitek. Někdy je toto datum doprovázeno slzami, v jiném případě zhroucením (to když Vám v porodnici ukáží syna, který jako když z oka vypadne sousedovi). Já jsem si opepřil tento zážitek jiným způsobem. Více hmotným. Bez jediné kapky alkoholu v krvi jsem orval auto, když jsem v zúžení brknul (v 80ce) o betonová svodidla. Naštěstí to bylo krátce před obědem, protože jinak bych ještě ušpinil sedačku. Auto jsem po ukončení omezení zkontroloval. Vytvořil jsem na levém boku šrám od předního blatníku až k zadnímu nárazníku. Naštěstí jsem neprorazil pneumatiku, takže jsem poté, co mi přestaly drkotat zuby, mohl pokračovat v cestě.
První otázka babičky (Lucčiny maminky) byla, jestli mi může holky svěřit, jestli jsem střízlivý. Přisvědčil jsem, že samozřejmě a o nehodě jsem se rozhodl prozatím pomlčet. Když jsme nosili věci do auta, nikdo si ničeho nevšiml, ale Michal (brácha s motorem v srdci) si bílého pruhu na tmavě modrém laku všiml hned. Musel jsem s pravdou ven. Místo kárání jsem dostal slova útěchy (je to jen auto a není to tak hrozné) a rodina mi svěřena byla. Musím ale říct, že byl tento zážitek pro mé řidičské zkušenosti velmi důležitý. Už jsem objevil, co to znamená ztratit na chvilku pozornost.
Chtěl jsem sice napsat, že jsem jel jako s pokladem, ale nebyla by to pravda. Já jel s pokladem. Oddechl jsem si až na parkovišti, když jsem vyndaval sedačky z auta. Jelikož pro nás byly všechny postupy nové, zabralo stěhování věcí z auta podstatně delší dobu, než je tomu při sobotním velkém nákupu. Bez správného postupu to nepůjde. Moje úkony musely spíše připomínat pomatence v záchvatu, než počínání uvědomělého otce. Vyndal jsem jednu věc, na tu položil druhou, pak jsem zjistil, že tu první potřebuji, tak jsem tu druhou dal zase do auta. Prostě komedie. A to radši nebudu popisovat, jak jsem se cítil (přesně, jako blbec), když jsem dával kočárek dohromady.
Tak jsme je měli doma. Obě malá stvořeníčka, vměstnaná v autosedačkách, pozorovala nové okolí. Zatímco Lucka lítala jako profík (přeci jen, už měla přede mnou měsíční náskok), já se jí významně a kvalitně pletl pod nohy a překážel. Díky radám a usměrňování ležely holky za chvilku v postýlkách a vesele šmátraly ručičkami a nožičkami. Kolotoč začal a s ním i spousta nových příběhů a zážitků.