Jakmile jsem věděl termín, kdy budou moje holky pouštět z nemocnice, došel jsem s prosíkem za svým šéfem (oběma, pro jistotu) a požádal je o dovolenou. Jelikož jsou tu na mě hodní, bylo mi vyhověno a já dostal schválených 5 + 5 pracovních dní, kdy se budu moci věnovat dcerkám a pomoci manželce. I když Julinka, Terezka a Lucka opustily zdi nemocnice již v pátek, doopravdy jsem nastoupil do role otce až v neděli (na víkend jsem dostal ještě volno a mohl to zapít).

Někteří otcové si den, kdy přivezli své ratolesti domů, pamatují jako velmi emocionální zážitek. Někdy je toto datum doprovázeno slzami, v jiném případě zhroucením (to když Vám v porodnici ukáží syna, který jako když z oka vypadne sousedovi). Já jsem si opepřil tento zážitek jiným způsobem. Více hmotným. Bez jediné kapky alkoholu v krvi jsem orval auto, když jsem v zúžení brknul (v 80ce) o betonová svodidla. Naštěstí to bylo krátce před obědem, protože jinak bych ještě ušpinil sedačku. Auto jsem po ukončení omezení zkontroloval. Vytvořil jsem na levém boku šrám od předního blatníku až k zadnímu nárazníku. Naštěstí jsem neprorazil pneumatiku, takže jsem poté, co mi přestaly drkotat zuby, mohl pokračovat v cestě.

První otázka babičky (Lucčiny maminky) byla, jestli mi může holky svěřit, jestli jsem střízlivý. Přisvědčil jsem, že samozřejmě a o nehodě jsem se rozhodl prozatím pomlčet. Když jsme nosili věci do auta, nikdo si ničeho nevšiml, ale Michal (brácha s motorem v srdci) si bílého pruhu na tmavě modrém laku všiml hned. Musel jsem s pravdou ven. Místo kárání jsem dostal slova útěchy (je to jen auto a není to tak hrozné) a rodina mi svěřena byla. Musím ale říct, že byl tento zážitek pro mé řidičské zkušenosti velmi důležitý. Už jsem objevil, co to znamená ztratit na chvilku pozornost.

Chtěl jsem sice napsat, že jsem jel jako s pokladem, ale nebyla by to pravda. Já jel s pokladem. Oddechl jsem si až na parkovišti, když jsem vyndaval sedačky z auta. Jelikož pro nás byly všechny postupy nové, zabralo stěhování věcí z auta podstatně delší dobu, než je tomu při sobotním velkém nákupu. Bez správného postupu to nepůjde. Moje úkony musely spíše připomínat pomatence v záchvatu, než počínání uvědomělého otce. Vyndal jsem jednu věc, na tu položil druhou, pak jsem zjistil, že tu první potřebuji, tak jsem tu druhou dal zase do auta. Prostě komedie. A to radši nebudu popisovat, jak jsem se cítil (přesně, jako blbec), když jsem dával kočárek dohromady.

Tak jsme je měli doma. Obě malá stvořeníčka, vměstnaná v autosedačkách, pozorovala nové okolí. Zatímco Lucka lítala jako profík (přeci jen, už měla přede mnou měsíční náskok), já se jí významně a kvalitně pletl pod nohy a překážel. Díky radám a usměrňování ležely holky za chvilku v postýlkách a vesele šmátraly ručičkami a nožičkami. Kolotoč začal a s ním i spousta nových příběhů a zážitků.

Po několika dnech jsem i já objevil ve vykonávaných cvicích jistou posloupnost a návaznost. V kuchyni a částečně pokojíku holek jsem se pohyboval bez věčných (a zbytečných) dotazů na maminu. Ale něco mi prostě nešlo (a nejde). Nejprve jsem bojoval s monitorem dechu. Je to taková tvrdá plastová deska, kterou mají holky pod matrací, aby začala dělat vyrvál (ta deska), když dítě nedýchá. Začne to ale taky řvát ve chvíli, kdy dítě z postýlky vyndáte a přístroj nevypnete. A přesně toho já jsem se v prvních dnech dopustil nespočetně krát. Potichu a pomalu se přibližuji k postýlce vyndavám jednu z dcerek na krmení a dávám pozor, abych tu druhou zatím neprobudil. Držíc dítě v náručí pomalu odcházím a do ticha se ozve. "Píp - píp - píp". První tři upozornění jsou ještě relativně tiché. Bohužel pak následuje siréna připomínající oznámení o probíhající bankovní loupeži.

Neopomenutelným zážitkem bylo a je pro mě přebalování (to předchází každému krmení). Vycvakám patentky, roluju jednu vrstvu oblečení, roluju druhou vrstvu a dostávám se až k plenám. Když neobsahují nic závadného, komplikace nastávají až při zapínání dítěte do oblečku (většinou velmi působivého a s milým nápisem). Zalepit pásek pleny tak, aby byl odpad udržen, ale mimino neutrpělo odkrvení je kumšt. Hlavně když dcerky (odkoukaly to od sebe) neustále kopou nožičkami a vrtí se. Nakonec se to vždycky povede (no, musí) a já se pokouším vměstnat škvrně do hadříků. Tu překáží nožička, tuhle zase ručka. Capartík, nervozní z toho, že to tátovi trvá, začíná být drobet nespokojený a k hemžení se přidává ještě občasné zavřeštění. Když jsem výše popsanou proceduru absolvoval poprvé, málem jsem vyskočil z kůže. Nevěděl jsem ale, že je to procházka růžovým sadem proti tomu, pokud je v plýně překvápko. Vzhledem k ožehavému tématu nebudu zabíhat do podrobností, ale kromě dítěte a plýny musíte dávat pozor na to, aby obsah nebyl kromě dítěte i všude kolem.

Zdálo by se, že někdo s pocitem hladu tak silným, že ho nutí řvát na celé kolo, bude po obdržení lahve s mlékem pít, až se od něj bude kouřit (mlaskat). No, není to tak. Expertka na vyvracení důkazů - Terezka - je schopná mě honit, abych připravil jídlo, abych jí přebalil a přichystal tak dlouho, až z toho při vložení potravy usne. A ze spánku jí pak nevzbudí nic. Dle lékařského nařízení nelze přistupovat ke krmení dítěte lidsky. Jsou dány tabulky, specifikovány dávky. A je striktně potřeba je dodržovat. Takže pokud Terezka nespolupracuje při krmení, je naším úkolem tekutou dobrotu do ní našťouchat. Nevěřili byste, jak dá zabrat přemístit 30ml řídké kapaliny z plastové, celkem měkké lahve do neviňátka. Zatímco Terezce je to naprosto ukradené a hoví si ve spánku, my se všemožně snažíme jí vzbudit a mléko do ní víceméně kapeme. Muchláme jí uši, lochtáme jí, šťoucháme a foukáme. Všechny tyto techniky jsou povoleny, ale většinou jejich použití je marné.

Na co jsem se těšil ještě než byly holky na světě a co mě rozhodně nezklamalo jsou projížďky kočárkem. Sice obě cestovatelky projevují jistou míru nespokojenosti, když je dáváme do korbiček (je to malé a neznámé) a hlasitě doprovází naše pomalé konání, ale když jsme venku, jsou jako vyměněné. Při našich jízdách se zpod peřinek sem tam ozve nějaké to pobrouknutí, ale jinak jsou ticho. Holkám dopřáváme čerstvý Pražský smog a my děláme něco pro své zdraví. Navíc tím vyřešíme potřebu drobných nákupů, kdy jeden hlídá a druhý vtrhne mezi regály.

Jak jsem vypozoroval, malý človíček má jediný indikátor mimořádného stavu a tím jsou hlasivky. Moc nechápu, proč příroda silně vybavila zrovna tento orgán, ale beru to jako fakt. Už jsem se nechal poučit, že kontrolka začne signalizovat v případě, kdy je jeden z bodů krátkého seznamu v nepořádku. Některé potřeby lze celkem snadno identifikovat, jako hlad, potřeba přebalení, zima. U některých je to obtížnější, těmi jsou například bolení bříška (alias prdíky) a něco nejde odhalit vůbec. Tím je znuděnost, samota a touha po mazlení. S poslední skupinou mám hrozné potíže. Holka si pobrečí, já přilétnu a kontroluju. V hlavě si odškrtávám. Dcerka přestane plakat, já jsem spokojený nad dobře odvedenou prací a vracím jí do postýlky. Chvilku je ticho a pak se ozve ten samý pláč. Letím tam znovu, kontrolu opakuji, dítě ukládám. Když se tenhle maraton opakuje počtvrté, předávám starost Lucce. Moje nervy jsou na pochodu a ona zvládá tyhle stavy levou zadní. Jak s tímhle bojovat, netuším.

Za každou námahu, stres a nevyspání však přijde pokaždé velká odměna. Není krásnějšího pohledu, než spokojené a usměvavé, ať už spící, anebo koukací dítě. Mohl bych na holky koukat hodiny. Je to lepší než televize a v ní pouštěný, několikaoskarový film. Říkám si, proč já vlastně nadávám, když jsou tak hodné. Ale pak se ozve řev a já se na té houpačce dostávám zase na druhý konec :D.

V sobotu devátého července jsem odvezl rodinu za babičkou. Celkem mě udivilo, že i přes velmi malé oblečeníčko holek přetéká zavazadlový prostor auta sedačky a na místě spolujezdce si hoví několik tašek. Vlastně nebylo se čemu divit, protože doma zůstaly, jako vzpomínka na dcerky, pouze postýlky a přebalovák. Ostatní věci jsme vezli autem. Bezpečnost cesty jsem pro jistotu podložil (prolil) plechovkou energeťáku. Ten zabral spolehlivě a já, na rozdíl od všech třech holek, okem ani nemrknul.

Hned u branky nás (samozřejmě nejvíc holky) babička přivítala a my jsme postupně nanosili tuny zavazadel do domu a proměnili ta prostorný pokoj v operační místnost. Všechno mělo přesně dané místo a mezi nábytkem byly jen úzké cestičky. Prostě dvojčata nejsou skladná. Babí hned převzala hlídání, já dostal úkol se najíst a pak odcestoval vlakem zpátky do Prahy.

Nemůžu lhát, že odejmutí povinností by mi vadilo a chybělo. Samozřejmě jsem si týden "bez bab" užíval a odpočinul. Ručka spánkového deficitu se zase přiblížila nule, setkal jsem se s přáteli a dělal si (ve vší počestnosti), co jsem chtěl. Prázdné postýlky a ticho mi ale neustále připomínaly, že doma něco chybí. Po holkách se mi stýskalo (jojo, je to tak). Když jsem si v pátek kupoval lístek, už jsem se těšil.

Po sedmi dnech jsem skoro s otevřenou pusou koukal do postýlek, jak holky vyrostly. Kromě výšky a váhy se však změnilo mnoho dalších věcí. První náznak zazněl od babí. Podala mi plenu, dceru a předala mi službu s tím, že si jde užívat ticha a spánku. Nechápavě jsem pozoroval spící holčičky. Lucka, na které byla také znát únava mi krátce shrnula průběh mé absence. Holky krásně jedí, u doktorky byly pochváleny, ale přes den nespí. Co to přesně znamená jsem okusil na vlastní uši o několik hodin a pár kilometrů dál. Oddychující človíček ležící v postýlce se mávnutím kouzelného proutku změnil v plačící panenku. Trvání konejšecího procesu se rapidně prodloužilo. Už nestačí jen pohladit Julinku po hlavě, anebo na Terezku mluvit. Teď to dá trochu více zabrat.

Už jsme zase rodina. Lucka na mateřské a já pracující. Každý den, když se vracím domů si vzpomenu na to, že už dávno není pravdou že máme malé housky. Někdy mě holky přivítají křikem, někdy jsou hodné jako andělíčci. O pravdě vždy poreferuje mamina. Tak si žijeme den po dni a pozorujeme holky, jak se mění. Jsem zvědav, jakou změnu přinese dnešek :).