Co právě řeší, co mají odfajfkováno a co je ještě čeká jsme věděli z obědových setkání. Asi z toho důvodu, že jsem toho na naší svatbě moc nezařizoval, možná kvůli tomu, že si to už nepamatuji, dovídal jsem se, jak je příprava svatby komplikovaná a že jim osud neustále hází klacky pod nohy. V jejich odhodlání a rozhodnutí je to však nezastavilo. Bohužel, už při obdržení pozvánky jsme měli s Luckou jisté pochybnosti, jestli se budeme moci tak významného dne zúčastnit. Naše nedočkavé děti nás nechávaly hodně na pochybách. Lucka se však obětovala a jako zástupce a reprezentanta našeho rodu zvolila mě. Holky bude hlídat sama.

Na mých bedrech bylo pramálo starostí. Musel jsem se jen hezky obléknout, nezapomenout foťák, najít si trasu a hlavně, vyrazit včas. S brašnou problém nebyl. Nacpal jsem jí do dveří tak, že nešlo projít, aniž bych si jí nevšiml. Vyšňořit se jsem také zvládl, i když uzel na kravatě se mi podařil až na čtvrtý pokus (kdybych byl manager, zvládl bych to dříve). S cestou mi poradil internet, ale ta poslední věc, opustit byt s časovou rezervou, tam to trochu drhlo. Jak je u mě poslední dobou (asi tři roky) zvykem, podceňuji tok času. Připravený jsem v mžiku. Ale pokaždé se rozhodnu zbývajících dvacet minut do odchodu vyplnit aktivitou na půl hodiny až čtyřicet minut. Ne jinak tomu bylo i odpoledne. Omluvu snad zasloužím, když zmíním, že tentokrát se mi o zábavu postaralo volání přírody.

Tak se událo, že jsem vycházel ťip ťop. Ani jsem si neuvědomil, že je sice všední den, ale chvilku po obědě a spoje MHD nefungují tak intenzivně. Vzhledem ke krásnému, čistě letnímu počasí jsem vlezl do metra mokrý a upocený, ale chlad podzemí mi dráždil nos. Při šátrání v kapse jsem zjistil, že jsem si dokonce opomněl zabalit i kapesník. Tak jsem jel, ob zastávku jsem si popotáhl a pevně doufal, že si nekýchnu a nevyzdobím si noc něčím biologickým. Nervozita s ubývajícím časem stoupala a já neustále kalkuloval nad tím, jestli náhodou nepřijdu pozdě.

Protože se v Petřinských končinách nepohybuji zrovna často, autobusovou zastávku jsem hledal s mapou (mobilní) v ruce. Čas seděl, všechno se zdálo bezchybné. Zbývalo jen překonat dvě stě metrů za tři minuty. To jsem překvapivě zvládl, i když jsem znovu byl jak hadr na podlahu. Trochu mě však vyděsil pohled na ceduli autobusové zastávky. Obrázek autobusu byl, název stanice byl, ale štítek s číslem linky jaksi chyběl. Zbystřil jsem a pojal podezření (oprávněně), že sice stojím hezky, ale někde jinde. Odchytil jsem právě procházející paní se psem (ani nevím, kdo s kým šel na procházku) a zeptal se, jestli je zastávka funkční. Paní zastavila psa a s úsměvem mi oznámila, že ne. Musím se přesunout o dalších 200 metrů, přesně tam, kde to zakrývají domy a není tam vidět. Poděkoval jsem (pro jistotu i psíkovi) a zrychleně se přesunul udaným směrem.

Během běhu (ano, už jsem i běžel) jsem nespatřil žádný dopravní velkokapacitní prostředek dopravních podniků. Bohužel jsem zastávku našel úplně prázdnou. To znamenalo jen jediné. Ujelo mi to. Ručičky hodin již dávno překročily limit a pohled na jízdní řád mi prozradil, že se zpoždění bude ještě prohlubovat. Linka totiž jezdí jen ve čtvrtek a dubnu. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, jestli se ozvu ženichovi. Vteřinu nato jsem to zavrhl. Skutečnosti, že tam chybím si všimne a navíc má dost svých starostí.

Nakonec jsem se dočkal a po pár zastávkách se ocitl před branou do jihu Francie (slavnost se odehrávala v Grand Restaurant Villa St.Tropéz). Pátravě jsem se rozhlížel, jestli mé utrpení skončí a já jsem na místě. Zahlédl jsem několik lidí v obleku, což bylo dobrou známkou. Jakmile jsem spatřil usmívajícího se Míru, všechny chmury odpadly. Ženich (fešák) mě přivítal (dokonce to bylo zfilmováno), krátce mě představil a uvedl mě do sálu s jídlem a pitím (a hlavně střechou). Tam jsem objevil známé ze Sandřiny oslavy. Míra vypadal spokojeně, úsměv měl od ucha k uchu a svůj den si očividně užíval.

Sálem chodili svatebčané sem a tam. Některé jsem už viděl, některé ještě ne a někteří, k mému překvapení, znali nás s Luckou. Jednou z příchozích byla i dáma s deskami v ruce a pídila se po snoubencích, svědcích a jejich občanských průkazech. Z osoby se nakonec vyloupla oddávající. Vůbec jsem netušil, že kvůli uzavření sňatku není nutné navštívit místní národní výbor, ale orgána moci lze objednat. Paní vyzpovídala svědka a zmizela.

Ševelení lidí postupně stoupalo a dosáhlo vrcholu právě ve chvíli, kdy nastal čas obřadu. Odebrali jsme se na terasu a vytvořili svatební chumel (zatím se rozhodně nejednalo o průvod ani špalír). DJ spustil hudbu a Míra s maminkou dotancoval na konec mola, kde čekala paní oddávající. Pak se mezi ostatními blýskl i zatím utajený klenot. Nevěsta. Jak jinak, v doprovodu svého tatínka, dokráčela vedle svého nastávajícího. Do konce změny ze svobodných na vdanou a ženatého zbývalo pár minut. Povídání bylo vtipné, rychlé a pro mé uši tiché. To nejdůležitější, dvakrát hlasitě pronesené "ano" jsem však slyšel. Zbývalo vyměnit prstýnky, hezky se podepsat do desek a líbnout se. Novomanželé byli na světě.

Gratulace střídala gratulaci a i přes horko se na spoustě tváří objevily slzy. S posledním přejícím se novomanželé přemístili na travnatou plochu, kde již byl připraven fotograf. Na trávníku se střídala rodina, ženy, muži, kamarádi nevěsty, přátelé obou, dvojice, trojice, vážné i odvážné pózy. Všechno bylo se cvaknutím zvěčněno. Hodně velký ohlas měl hod Sandřiny kytice. Svobodné slečny zaujímaly ty nejlepší pozice a ve tvářích některých bylo vidět až odhodlání. Naproti tomu si chlapské polovičky drželi navzájem palce, aby puget dopadl možná co nejdále. Sandra se rozmáchla a vrhla. Výsledkem byl jeden posmutnělý muž. Právě jeho slečna chytla.

Odebrali jsme se dovnitř a byli, podle zasedacího pořádku, usazeni ke stolům. Já jsem seděl s Honzou, kolegou, kterého jsem ještě před obřadem potkal, jeho přítelkyní a mladou slečnou (ach ta paměť na jména), kamarádkou Sandry. Slovo si nevzal jen Mírův zeť, ale i sám ženich, manželka a svědková. Kromě popřání dobré chuti, nám bylo poděkováno za naši přítomnost (kdo by nešel) a sděleno několik organizačních informací (k jídlu nebude jen polévka). Pustili jsme se do bramboračky a místností se po dlouhé době nenesl smích, ale jen cinkání příborů o talíře. Přiznám se (to jsem napsal Míro schválně kvůli Tobě), že i když bramboračka nepatří mezi moje favority, moc mi chutnala a pošmákl jsem si.

Poté, co nám ze stolu zmizeli polévkové talíře, na stole opodál vyrostly kupy jídla. Maso, maso a maso, domácí bramborový (vynikající) salát, zelenina, ovoce, omáčky a pečivo. Pevně jsem doufal, že nebudu vypadat jako nenažranec, když si na talířek nandám jen málo, ale myslím si, že si nešlo nevšimnout, že jsem se u jídla otočil nespočetně krát. Dobré jídlo jsme prokládali dobrým pitím (já si dal klasicky pivko) a příjemnou konverzací. Jelikož všeho bylo dostatek, vydrželi jsme u stolu hodně dlouho. A nebýt pozvání k prvnímu tanci novomanželů, seděl bych tam asi doteď.

Na parketu se vytvořil plac, svatebčané se spojili v kruh a DJ změnil repertoár. Z hitů devadesátých let přešel na nepřetržitý mix klasické a latinskoamerické hudby. Míra popadl Sandru a podle právě hraného stylu předváděli taneční kreace. Na první pohled bylo jasné, že absolvované taneční kurzy nebyly zbytečné a po tanečním place se pohybovali ladně a elegantně. No, když se to umí, vypadá to opravdu líbivě.

Po tanci s rodiči se otevřel parket pro všechny a páry obsadily volné místo. Já jsem obsadil volné místo u stolu a držel se sklenice. V sedu se mi tancování líbí nejvíc. Párkrát se sice stalo, že jsem byl vtažen mezi vlnící se tanečníky, ale po předvedení několika póz a následném dřepnutí se (naštěstí) další pokusy nekonaly.

Míra, jakožto velmi nadaný filmař, připravil na dnešní slavnostní den promítání časosběrného videa. Několikaminutový snímek mapoval společné, i jednotlivé (přeci jen, nechodí spolu od narození) cesty, které předcházely dnešnímu dni. Hned poté se do mašiny založil další celuloid (obrazně řečeno) a promítání pokračovalo. Tentokráte byli režiséři svatebčané a krátké příspěvky byli přáními. Protože forma ani obsah nebyla dána, každý z přispěvatelů to pojal po svém. Na jedničku se to všem povedlo a výsledek byl ohromný. Výsledkem byl bouřlivý potlesk a záplava smíchu. Hlavně nad poslední koupelnovou scénou :D.

Prázdných talířů nebylo, stejně jako sklenic a zábava byla v plném proudu. Písnička střídala písničku a využita byla i možnost karaoke. Prostě svatba jak má být. Navíc se na stole objevil dort, který jsem měl možnost hned po rozkrájení ochutnat. Své tak již nacpané břicho jsem tak ještě více potrápil.

Bohužel pro mě nastala doba loučení. Přeci jen, doma mě čekaly jisté otcovské povinnosti. Přežraný, ale nad m(M)íru spokojený jsem se rozloučil z rozjařenou společností a odcestoval domů. Návrat se obešel bez komplikací, ujetých autobusů a tápání v neznámých krajích. Moc děkuji za pozvání a bylo mi ctí, že jsem alespoň já být svědkem Vašeho velkého dne. Přejeme Vám hodně štěstí do budoucího společného života a doufáme, že se zase brzo sejdeme a něco podnikneme. Tentokrát jako dva manželské páry.