Vzdálenost mezi obcí západních Čech a hlavním městem neumožňuje časté návštěvy, takže pro nás byl největším lákadlem fakt, že se uvidíme. Navíc Káťa nehodlala odjet hned v sobotu, ale počítala s přespáním do neděle. Krom střechy nad hlavou jsme nabídli i návštěvu Staroměstského náměstí s obhlídkou Vánočního stromu. Z původního uvítání na nádraží sešlo, protože auto si postavilo hlavu (přesně řečeno tišťák) a na nutný nákup jsme se museli vydat po svých. Vzácnou společnost jsme tedy mohli spatřit až v metru.

Káťa byla obtěžkána velikánským batohem, kolem ní poletovaly dva živé satelity a všichni tři měli úsměv na tváři. Za vydatného výskání našich dcer tato sedmičlenná skupina vyrazila k nám. Před obědem proběhlo prodiskutování nejpalčivějších témat. Kam si schovat věci, jaká byla cesta, jakou má kdo roušku. Největší čas ale zabraly gratulace, protože prosinec je pro naší rodinu přímo protkán oslavami. A to nemluvím o Mikulášovi a Ježíškovi. Během posledního kalendářního měsíce slaví Julinka s Luckou svátek a moje maličkost narozeniny. Navíc Terezce bylo přáno dodatečně. Třepetání rukami a předávání krabic tedy probíhalo na několika frontách.

Abychom náročnou výpravu za vánočním lákadlem Starého Města přečkali, nejprve jsme se posilnili obědem. I když všechny talíře nezely prázdnotou, oblékli jsme se, mladší ročníky vybavily teplou vrstou navíc a vydali se na metro. Cesta podzemkou byla pro naše slečny samozřejmě daleko zábavnější, když byli blízko kluci. Jinými slovy, rodiče bývají v prostředích hromadné dopravy poněkud nudnými. Cesta od koně k Můstku nebyla klasicky vyhýbací a krom několika dřev, kteří i ve velmi malém počtu (čtyři lidi) zablokovali celou pěší zónu, byla bez překážek a umožňovala přímočarou chůzi. Jedinou zastávkou byla krátká pauza na pořízení trdelníku. Štěstěna, která se na nás zrovna usmála, nás postavila na začátek desetihlavé fronty. Tomu se říká klika.

Na náměstí s Mistrem Janem jsme došlapali pár minut před čtvrtou. A to už se přeci vyplatí, počkat se na animované hodiny. Postavili jsme se tedy mezi ostatní čekající (lehce namačkaní) a s hlavami upřenými do druhého patra vyčkávali šou. Než atrakce započala, David obral Káťu o bundu, protože jeho lehká podzimní tělní pokrývka neposkytovala dostatečný tepelný komfort. Musím říci, že se Káťa v lehké mikině vyjímala mezi těmi všemi péřovkami trochu zvláštně. Mechanické představení nepřineslo (naštěstí) žádnou změnu a když kohout zakokrhal, šli jsme se pokochat stromem.

Díky absenci stánků a davů turistů byl prostor u stromku méně stísněnější. Pořídili jsme několik snímků s atmosférou a podél výloh s cenovkami obsahujícími dvě nuly navíc (Pařížskou ulicí) obrátili své kroky zpět k domovu. Dcerky jevily příznaky opotřebovanosti (únavy) a bylo jasné, že pěší přesun na Vltavskou nebude možný. Naší cestu po chvilce překřížila tramvaj a my jsme jí s vypětím všech sil dostihli. Během přestupu na Holešovicích Julinka ještě nespala, ale kolébavý pohyb v tunelu jí dokonale uspal. Při vystupování z metra jsem v náručí nesl pořádně těžkého maňáska. Spící slečnu nevzbudil ani rachot staveniště, ani několik nadhozů (jak mi klouzala). Spát vydržela až domů. A když jsem jí sundal bundu a mikinu, hodila po mě očkem s tím, že si ještě chvíli odpočine. Vydržela to pár minut a přicupitala mezi nás s tím, že je už plná sil.

Děti si hrály v pokoji a ten se pomalu měnil v zapomenuté skladiště. Ale zatím se z útrob linul jen smích a tak to nechalo nás, rodiče, v klidu. Večeře proběhla na etapy - nevýhoda čtyřmístného stolu a sedmihlavé domácnosti. Když bylo pod cácorkami dostatečně nadrobeno, zasedli ke stolu dospělí. Jedením jsme se pomalu dostali až k večerní zábavě. Kde se vzali, tu se vzali, na stole se objevili tučňáci na ledu. Prvotní nadšení a soutežení se pomalu změnilo v posedlost hledání řešení. Aby i ostatní mohli zatěžovat své mozkové závity, vyndali jsme Ubongo. Z tučňáků se stala hra putovní a řešil jí zrovna ten, kdo si nehrál s vystříhanými papírky.

Holkám jsme vyhlásili večerku a Domča, jak je tomu vždycky když je u nás, přečetl pohádku. Jakmile se z náročné mise vrátil, posunuli jsme náročnost hraní na další level. Na lepící papírky jsme napsali jména zvířat a lístečky si umístili na čelo (samozřejmě ne ty své). Hádání pomocí binárních otázek (ano - ne) nám vydrželo do pozdních večerních (téměř nočních) hodin. Vystřídali jsme ještě odhalování povolání a osobností. Úspěchem bylo, že nikdo se nemusel nechat podat. Všichni jsme uhodli.

Ještě před uspání středního věku (myšleno kluků) jsme vyzkoušeli předávání informací jen jedním smyslem. Hmatem. Cílem bylo reprodukovat jednoduchý obrázek malovaný na záda přes několik vrstev (lidí). Díky této náročné disciplíně jsem mohl na vlastní oči vidět v co se může změnit jednoduše nakreslený strom. Pak kluci zalezli do postele a zbylé společnosti stoupl průměrný věk. My vydrželi brebendit až do půl druhé. Pak jsme si s Luckou nafoukli matračku (dovolenkovou) a šli spát. Lehce v obavách, jak brzký a náročný bude budíček. Julinka s Terezkou na nás byly ale hodné a i když byly vzhůru, usadily se do obýváku na gauč a prohlížely si knížku.

Neděle a nutné odcestování naší návštěvy, nedala prostor k podniknutí něčeho většího. Takže jsme dopoledne trávili doma. Ve tři hodiny jsme doprovodili Káťu s klukama na vlak a já, abychom měli zajištěnu jízdní schopnost rodiny, jel s nimi také. V oddíle pro rodiče s dětmi, které mělo být kupé (což Domča velmi nelibě nesl) jsme našli svá místa a hráli čertovy obrázky. Chvilku jsme byli nuceni konverzovat s paní cestovatelkou, která obsadila sedadlo hned vedle nás, ale dlouho to nebylo. Většinu cesty jsme věnovali "Kentu". Mrkání, sledování a posunky skončilo při příjezdu do Hořovic, kde jsem vystupoval.

Návštěva se, jako vždycky, moc povedla a já moc děkuji za dárky a hlavně za čas, který jsme mohli zase spolu trávit.

Jakožto uvědomělý otec nenavštěvuji v blízkém (ani jakkoliv vzdáleném) okolí restaurace či hospody. Proto mě Lukášův dotaz, kam si půjdeme sednout, zastihl krapet nepřipraveného. Navíc jsem v tu chvíli řešil pracovní neodkladné žáležitosti a nemohl se tak pátrání nikterak věnovat. Naštěstí oplývá Lukáš schopnostmi téměř detektivními a po minutě mi poslal odkaz na restauraci "Srdcovka", nacházející se kousek od nás. Jelikož jsme se tam s holkama po jednom výletě zastavili na jídlo a dojmy to v nás zanechalo pozitivní, jeho volbu jsem přivítal. Druhá Lukášova zpráva oznamovala rezervaci na šestou hodinu večerní. Všechno klapalo, nikde žádných překážek.

Uniforma narušila šeď sídliště kolem sedmnácté. Vpustil jsem kamaráda dovnitř a než ho stačil uvítat, svíral jsem gratulující a třesoucí se pravici a do druhé ruky vyfasoval tašku s prezenty. Scénář byl jasně stanovený a jakékoliv odchylky byly více než nepřípustné. Uvařili jsme kafe, nalili do broušených sklenic panáka a připili si na konec mládí. Teda, na sílu do dalších let. Čekání na večeři jsme si krátili kecáním u tekutého kofeinu. Abychom v této době nezadali pochybnostem, že je naše rezervace platná, rozhodli jsme se vyrazit s dostatečnou rezervou. Při volbě venkovní ústroje jsem se nechal inspirovat Lukášem, který měl pouze lehkou vojenskou mikinu a blůzu. Oblékl jsem se tedy podobně do mikiny a podzimní bundy. Sotva jsem vytáhl nos z domomních dveří, sáhla na mě zima. Překvapeně jsem pohlédl na Lukáše a ten pochopil. Nedostatečná tepelná izolace ovšem nebyla způsobena přijatelným počasím, ale špatným odhadem. Na teplo hospody jsme se velmi těšili.

Kolem proskleného lokálu, který svými světly působil jako oáza na Sahaře, bylo roztroušeno několik jedinců. Pojali jsme podezření, že vstup je střežen a obrazně si mnuli ruce nad rezervací. Nebylo tomu ale tak. Jednalo se o kuřáky, kteří museli dodržovat dvoumetrový rozestup. Prošli jsme tedy čoudícím lidským lesem, vstoupili do sálu a zeptali se na rezervovaný stůl. Číšnice, kterou jsme oslovili chvilku zmateně hledala a pak nám ukázala na volné místo hned vedle vchodu. Výčepní pult jsme měli necelých pět metrů od sebe a pokud výčepní zvedl od roztáčených moků zrak, zíral přímo na nás. Usadili jsme se, lehce se odhalili a vyčkávali přichodu obsluhy, abychom si objednali. Servírka se dostavila zanedlouho. Zeptala se nás, jestli budeme jíst a po kladné odpovědi nám od vedlejšího stolu posunula jídelní lístek. A to bylo na dlouho všechno.

Nakonec jsme se přihlásili já o pivo a Lukáš (jakožto nepivař) o točenou limonádu. Abychom neumřeli hlady, využili jsme všimného a objednali si i jídlo. Oba jsme zvolili americké mleté v housce a Lukáš, který po celý den nejedl, si k tomu přidal ještě polévku. Mezi dialogem, který jsme vedli, jsme měli možnost pozorovat z první ruky dění na výčepu. Museli jsme obdivovat, jaký tam vládne pořádek. Načepovaný půllitr, který servírka požadovala byl výčepní podán chlápkovi, který prohlásil, že se stavil na stojáka pro jedno rychlé. Jestli to bylo zrovna to moje nevím, ale nějakou tu minutku jsme si na tekutiny počkali. Navíc, když už nám mladá paní pití přinesla, oznámila mi, že sklo je prasklé, ale ona ho už pak vyhodí. Tak abych si nerozřízl hubu. Nejsem zvyklý držet pivo v levé, ale situace si to žádala, tak jsem se přizpůsobil.

Lukášova polévka byla servírována v největším talíři, jaký jsem kdy viděl. Vlastně dávka polévky, což bylo běžné množství, vypadala jako kapka na dně a číšnice musela držet hluboký talíř v natažených rukách. Každopádně polévka byla hodnocena kladně. Zatímco si Lukáš zahříval zažívací ústrojí, já dosrkal svoje Géčko. Jak je běžným zvykem, prázdný pohár jsem odložil na tácek. Viditelně. Mihnoucí se smršť půllitr odnesla. Bez dotazu, tak jsem očekával, že moje touha po dalším kousku je zjevná. Bohužel tomu tak nebylo a o nášup jsem se musel přihlásit.

Naprostou spokojenost jsme ale zažili u hlavního chodu. Burger byl výborný, sytý a hezky nastrojený. Protože považuji podlévání mastného pokrmu za základ dobrého trávení, upozornil jsem obsluhu, že jsem žiznivý a byla mi odebrána možnost objednání. Chyba byla brzo napravena. Na můj tácek přistál půllitr. Tentokrát již po fyzické stránce v pořádku, bez poškození. Bohužel obsah se krapet lišil a místo Gambrinusu jsem obdržel Plzeň. Proti Plzni nic nemám, ale tady nepodávali tankovou. Na záměnu jsem ve vší slušnosti upozornil a vyfasoval otázku: "A to vadí?". Na to nebylo co dodat. Tekutinu jsem si ponechal.

Abychom můj vstup do pátého desetiletí patřičně zapili, objednali jsme si panáčky. Nevybrali jsme si sice žádnou chlapskou lihovinu, ale citrus pro nás taky dobrý. Štamprdle připutovaly rychle a správně. Když jsme volali o druhé kolo, Lukáš požádal o druhou sklenici limonády. Limonáda prý není. Ale zato mají na čepu výborný pomerančový džus. No, pomeranč už taky nebyl, tak vzal kamarád zavděk alespoň multivitamínem. Servírka, která sklenici nealka nesla k našemu stolu krátce pátrala, před koho pití postavit. Lukáš se přihlásil a obsluha se smíchem dodala, že si nebyla jistá, protože jí k tomu nešel ten Fernet.

Synchronizace a management v lokále jemně polukhával a jisté procesy pro nás zůstaly nepochopeny. Navíc určitá dávka zmatenosti obsluhy k plynulému chodu nepřispívala. Ale každý má někdy den na levačku a věci se nedějí tak, jak bychom si přáli. Skvostem a korunovací večera byla otázka paní výčepní, poté co jsme zaplatili. Příšla se totiž zeptat, jestli nemá Lukáš, něco společného s jejím panem domácím. Shodovaly se totiž jejich příjmení. To už jsme opravdu přešli trochu s úsměvem.

Večer byl přesně podle mých představ a já byl nadmíru spokojen, že jsme s Lukášem zase trávili několik hodin spolu. Děkuji za oslavu.

Když jsme byli uvedeni do obývacího pokoje, nešlo si nevšimnout nafouknutého a různými barvami vyvedeného nápisu "narozeniny". Druhý zkoumavý pohled jsem směřoval doprostřed místnosti na nízký kus nábytku. Tentokrát na konferenčním stole nebylo servírované občerstvení, příbory a sklenice jako vždycky. Stůl by obtěžkán nádhernými dárkovými balíčky. Jídlo samozřejmě nechybělo, jen bylo přesunuto na jídelní stůl a spousta místa zabíralo i na kuchyňské lince.

Holky nám popřáli a Jana mi oznámila, že mezi krabicemi mám schované i já své překvapení. Posadil jsem se tedy do křesla a čekal. Šokovalo mě ale, že se v mém náručí po chvilce ocitli tři krabice. Poslední z nich byl hodně vykutálený dárek, protože jeho útroby odhalily o fous menší krabici adresovanou Mildovi. Tak jsme si tento dar-nedar několikrát vesele předali, až jsme odhalili jeho tajemství. Do mých rukou se dostal list psán dávno zapomenutým Českým jazykem. Zval mě i mé blízké na cestu do historie.

Papíry, mašle a krabice se uklidily mimo stůl a hostitelé nás zvali k obědu. Tentokrát mělo jídlo nádech Mexika. I když jsme dostali od Mildy odbornou přednášku na téma "jak se to jmenuje a jak to chutná", stejně jsem si nic nepamatoval a jen kýval na dotaz, jestli si to hodlám nechat naservírovat na talíř. Ani teď, při sepisování, si nevybavím jediný název, ale připomínalo mi to něco z vesmíru. V paměti mi utkvělo jen to, že je všude Cheddar (který toho má s Mexikem pramálo společného) a pálivá paprika. A k přípitku jsem obdržel skvost pro opravdové labužníky. Dvanácti hvězdičkovou Metaxu. I když víceprocentní lihoviny normálně nepiju, musím říct, že tenhle titul mě oslovil. Možná, že jsem dozrál a je potřeba vystupovat elegantně a sofistikovaně. Na druhou stranu se třema pivkama a Fernýtkem je taky slušná zábava.

Ze sladkých a slaných lahůdek, kterých bylo jako pro celou četu, musím vyzdvihnout domácí medovník (který dělala tentokrát Mildova maminka). Lucka se nenechala taktéž zahanbit a přivezla své šneky a slané tyčky.

Pak jsme se pustili do konverzace. Jakožto čerství dovolenkáři nezatížení až do nového roku pracovními povinnostmi jsme si sdělovali, kdo jak bude trávit svátky, jak budou probíhat přípravy. Tyto rozpravy byly možné pouze proto, že na stole s obžérstvím byly čokoládové bonbony, na které naše slečny chodily. Do detailu jsem se pak dozvěděl, jak byla plánovaná původní oslava, kterou nám Covid překazil a nebylo nemožné se u největšího tématu světa zastavit a drobet si zanadávat a postěžovat si. A pak přišly na přetřes i pracovní bolístky. V tomto tématu jsme se zapojovali hlavně my s Janou. Lucka je totiž v práci spokojený a Milda se nechal slyšet, že má dovolenou.

S mizící čokoládou začaly holky (myslím, jen naše) vystrkovat svoje růžky. Ani relaxační magnety tok jejich energie neusměrnil. A tak jsme se uchýlili k tomu nejefektivnějšímu (hned po napomínání a eskalaci rodičovské síly), totiž k projekci pohádky. I když jsme museli překřikovat animované postavičky, nemuseli jsme se dohadovat s dětmi, že po gauči se neskáče, když pijeme, tak u toho necintáme a nábytek necháváme na původním místě.

I když to nevypadá, že by těchto pár odstavců mohlo naplnit celé odpoledne, bylo tomu tak. K definitivnímu rozloučení (pominu mnoho neúspěšných pokusů) jsme se dostali až v půl deváté, kdy se za námi zabouchly vchodové dveře. Nadšeni z velmi příjemného odpoledne jsme odcházeli obtěžkáni výslužkou. Navíc nás hřál fakt, že se zanedlouho znovu uvidíme, protože jsme se během návštěvy dohodli na uspořádání společného Silvestra. Jediné chmury v nás rostly při představě, že nám holky na zadních sedadlech usnou a my budeme mít program do pozdního večera, možná brzké noci.

Naštěstí dopadlo všechno dobře. Já, jakožto roztleskávač a rozmlouvač na sedadle spolujezdce (přeci jsem požil) nezklamal a holky svá kukadla nezavřela. Moc děkujeme za pozvání a za príma program.