Když jsme byli uvedeni do obývacího pokoje, nešlo si nevšimnout nafouknutého a různými barvami vyvedeného nápisu "narozeniny". Druhý zkoumavý pohled jsem směřoval doprostřed místnosti na nízký kus nábytku. Tentokrát na konferenčním stole nebylo servírované občerstvení, příbory a sklenice jako vždycky. Stůl by obtěžkán nádhernými dárkovými balíčky. Jídlo samozřejmě nechybělo, jen bylo přesunuto na jídelní stůl a spousta místa zabíralo i na kuchyňské lince.
Holky nám popřáli a Jana mi oznámila, že mezi krabicemi mám schované i já své překvapení. Posadil jsem se tedy do křesla a čekal. Šokovalo mě ale, že se v mém náručí po chvilce ocitli tři krabice. Poslední z nich byl hodně vykutálený dárek, protože jeho útroby odhalily o fous menší krabici adresovanou Mildovi. Tak jsme si tento dar-nedar několikrát vesele předali, až jsme odhalili jeho tajemství. Do mých rukou se dostal list psán dávno zapomenutým Českým jazykem. Zval mě i mé blízké na cestu do historie.
Papíry, mašle a krabice se uklidily mimo stůl a hostitelé nás zvali k obědu. Tentokrát mělo jídlo nádech Mexika. I když jsme dostali od Mildy odbornou přednášku na téma "jak se to jmenuje a jak to chutná", stejně jsem si nic nepamatoval a jen kýval na dotaz, jestli si to hodlám nechat naservírovat na talíř. Ani teď, při sepisování, si nevybavím jediný název, ale připomínalo mi to něco z vesmíru. V paměti mi utkvělo jen to, že je všude Cheddar (který toho má s Mexikem pramálo společného) a pálivá paprika. A k přípitku jsem obdržel skvost pro opravdové labužníky. Dvanácti hvězdičkovou Metaxu. I když víceprocentní lihoviny normálně nepiju, musím říct, že tenhle titul mě oslovil. Možná, že jsem dozrál a je potřeba vystupovat elegantně a sofistikovaně. Na druhou stranu se třema pivkama a Fernýtkem je taky slušná zábava.
Ze sladkých a slaných lahůdek, kterých bylo jako pro celou četu, musím vyzdvihnout domácí medovník (který dělala tentokrát Mildova maminka). Lucka se nenechala taktéž zahanbit a přivezla své šneky a slané tyčky.
Pak jsme se pustili do konverzace. Jakožto čerství dovolenkáři nezatížení až do nového roku pracovními povinnostmi jsme si sdělovali, kdo jak bude trávit svátky, jak budou probíhat přípravy. Tyto rozpravy byly možné pouze proto, že na stole s obžérstvím byly čokoládové bonbony, na které naše slečny chodily. Do detailu jsem se pak dozvěděl, jak byla plánovaná původní oslava, kterou nám Covid překazil a nebylo nemožné se u největšího tématu světa zastavit a drobet si zanadávat a postěžovat si. A pak přišly na přetřes i pracovní bolístky. V tomto tématu jsme se zapojovali hlavně my s Janou. Lucka je totiž v práci spokojený a Milda se nechal slyšet, že má dovolenou.
S mizící čokoládou začaly holky (myslím, jen naše) vystrkovat svoje růžky. Ani relaxační magnety tok jejich energie neusměrnil. A tak jsme se uchýlili k tomu nejefektivnějšímu (hned po napomínání a eskalaci rodičovské síly), totiž k projekci pohádky. I když jsme museli překřikovat animované postavičky, nemuseli jsme se dohadovat s dětmi, že po gauči se neskáče, když pijeme, tak u toho necintáme a nábytek necháváme na původním místě.
I když to nevypadá, že by těchto pár odstavců mohlo naplnit celé odpoledne, bylo tomu tak. K definitivnímu rozloučení (pominu mnoho neúspěšných pokusů) jsme se dostali až v půl deváté, kdy se za námi zabouchly vchodové dveře. Nadšeni z velmi příjemného odpoledne jsme odcházeli obtěžkáni výslužkou. Navíc nás hřál fakt, že se zanedlouho znovu uvidíme, protože jsme se během návštěvy dohodli na uspořádání společného Silvestra. Jediné chmury v nás rostly při představě, že nám holky na zadních sedadlech usnou a my budeme mít program do pozdního večera, možná brzké noci.
Naštěstí dopadlo všechno dobře. Já, jakožto roztleskávač a rozmlouvač na sedadle spolujezdce (přeci jsem požil) nezklamal a holky svá kukadla nezavřela. Moc děkujeme za pozvání a za príma program.
