Vzdálenost mezi obcí západních Čech a hlavním městem neumožňuje časté návštěvy, takže pro nás byl největším lákadlem fakt, že se uvidíme. Navíc Káťa nehodlala odjet hned v sobotu, ale počítala s přespáním do neděle. Krom střechy nad hlavou jsme nabídli i návštěvu Staroměstského náměstí s obhlídkou Vánočního stromu. Z původního uvítání na nádraží sešlo, protože auto si postavilo hlavu (přesně řečeno tišťák) a na nutný nákup jsme se museli vydat po svých. Vzácnou společnost jsme tedy mohli spatřit až v metru.
Káťa byla obtěžkána velikánským batohem, kolem ní poletovaly dva živé satelity a všichni tři měli úsměv na tváři. Za vydatného výskání našich dcer tato sedmičlenná skupina vyrazila k nám. Před obědem proběhlo prodiskutování nejpalčivějších témat. Kam si schovat věci, jaká byla cesta, jakou má kdo roušku. Největší čas ale zabraly gratulace, protože prosinec je pro naší rodinu přímo protkán oslavami. A to nemluvím o Mikulášovi a Ježíškovi. Během posledního kalendářního měsíce slaví Julinka s Luckou svátek a moje maličkost narozeniny. Navíc Terezce bylo přáno dodatečně. Třepetání rukami a předávání krabic tedy probíhalo na několika frontách.
Abychom náročnou výpravu za vánočním lákadlem Starého Města přečkali, nejprve jsme se posilnili obědem. I když všechny talíře nezely prázdnotou, oblékli jsme se, mladší ročníky vybavily teplou vrstou navíc a vydali se na metro. Cesta podzemkou byla pro naše slečny samozřejmě daleko zábavnější, když byli blízko kluci. Jinými slovy, rodiče bývají v prostředích hromadné dopravy poněkud nudnými. Cesta od koně k Můstku nebyla klasicky vyhýbací a krom několika dřev, kteří i ve velmi malém počtu (čtyři lidi) zablokovali celou pěší zónu, byla bez překážek a umožňovala přímočarou chůzi. Jedinou zastávkou byla krátká pauza na pořízení trdelníku. Štěstěna, která se na nás zrovna usmála, nás postavila na začátek desetihlavé fronty. Tomu se říká klika.
Na náměstí s Mistrem Janem jsme došlapali pár minut před čtvrtou. A to už se přeci vyplatí, počkat se na animované hodiny. Postavili jsme se tedy mezi ostatní čekající (lehce namačkaní) a s hlavami upřenými do druhého patra vyčkávali šou. Než atrakce započala, David obral Káťu o bundu, protože jeho lehká podzimní tělní pokrývka neposkytovala dostatečný tepelný komfort. Musím říci, že se Káťa v lehké mikině vyjímala mezi těmi všemi péřovkami trochu zvláštně. Mechanické představení nepřineslo (naštěstí) žádnou změnu a když kohout zakokrhal, šli jsme se pokochat stromem.
Díky absenci stánků a davů turistů byl prostor u stromku méně stísněnější. Pořídili jsme několik snímků s atmosférou a podél výloh s cenovkami obsahujícími dvě nuly navíc (Pařížskou ulicí) obrátili své kroky zpět k domovu. Dcerky jevily příznaky opotřebovanosti (únavy) a bylo jasné, že pěší přesun na Vltavskou nebude možný. Naší cestu po chvilce překřížila tramvaj a my jsme jí s vypětím všech sil dostihli. Během přestupu na Holešovicích Julinka ještě nespala, ale kolébavý pohyb v tunelu jí dokonale uspal. Při vystupování z metra jsem v náručí nesl pořádně těžkého maňáska. Spící slečnu nevzbudil ani rachot staveniště, ani několik nadhozů (jak mi klouzala). Spát vydržela až domů. A když jsem jí sundal bundu a mikinu, hodila po mě očkem s tím, že si ještě chvíli odpočine. Vydržela to pár minut a přicupitala mezi nás s tím, že je už plná sil.
Děti si hrály v pokoji a ten se pomalu měnil v zapomenuté skladiště. Ale zatím se z útrob linul jen smích a tak to nechalo nás, rodiče, v klidu. Večeře proběhla na etapy - nevýhoda čtyřmístného stolu a sedmihlavé domácnosti. Když bylo pod cácorkami dostatečně nadrobeno, zasedli ke stolu dospělí. Jedením jsme se pomalu dostali až k večerní zábavě. Kde se vzali, tu se vzali, na stole se objevili tučňáci na ledu. Prvotní nadšení a soutežení se pomalu změnilo v posedlost hledání řešení. Aby i ostatní mohli zatěžovat své mozkové závity, vyndali jsme Ubongo. Z tučňáků se stala hra putovní a řešil jí zrovna ten, kdo si nehrál s vystříhanými papírky.
Holkám jsme vyhlásili večerku a Domča, jak je tomu vždycky když je u nás, přečetl pohádku. Jakmile se z náročné mise vrátil, posunuli jsme náročnost hraní na další level. Na lepící papírky jsme napsali jména zvířat a lístečky si umístili na čelo (samozřejmě ne ty své). Hádání pomocí binárních otázek (ano - ne) nám vydrželo do pozdních večerních (téměř nočních) hodin. Vystřídali jsme ještě odhalování povolání a osobností. Úspěchem bylo, že nikdo se nemusel nechat podat. Všichni jsme uhodli.
Ještě před uspání středního věku (myšleno kluků) jsme vyzkoušeli předávání informací jen jedním smyslem. Hmatem. Cílem bylo reprodukovat jednoduchý obrázek malovaný na záda přes několik vrstev (lidí). Díky této náročné disciplíně jsem mohl na vlastní oči vidět v co se může změnit jednoduše nakreslený strom. Pak kluci zalezli do postele a zbylé společnosti stoupl průměrný věk. My vydrželi brebendit až do půl druhé. Pak jsme si s Luckou nafoukli matračku (dovolenkovou) a šli spát. Lehce v obavách, jak brzký a náročný bude budíček. Julinka s Terezkou na nás byly ale hodné a i když byly vzhůru, usadily se do obýváku na gauč a prohlížely si knížku.
Neděle a nutné odcestování naší návštěvy, nedala prostor k podniknutí něčeho většího. Takže jsme dopoledne trávili doma. Ve tři hodiny jsme doprovodili Káťu s klukama na vlak a já, abychom měli zajištěnu jízdní schopnost rodiny, jel s nimi také. V oddíle pro rodiče s dětmi, které mělo být kupé (což Domča velmi nelibě nesl) jsme našli svá místa a hráli čertovy obrázky. Chvilku jsme byli nuceni konverzovat s paní cestovatelkou, která obsadila sedadlo hned vedle nás, ale dlouho to nebylo. Většinu cesty jsme věnovali "Kentu". Mrkání, sledování a posunky skončilo při příjezdu do Hořovic, kde jsem vystupoval.
Návštěva se, jako vždycky, moc povedla a já moc děkuji za dárky a hlavně za čas, který jsme mohli zase spolu trávit.