Jakožto uvědomělý otec nenavštěvuji v blízkém (ani jakkoliv vzdáleném) okolí restaurace či hospody. Proto mě Lukášův dotaz, kam si půjdeme sednout, zastihl krapet nepřipraveného. Navíc jsem v tu chvíli řešil pracovní neodkladné žáležitosti a nemohl se tak pátrání nikterak věnovat. Naštěstí oplývá Lukáš schopnostmi téměř detektivními a po minutě mi poslal odkaz na restauraci "Srdcovka", nacházející se kousek od nás. Jelikož jsme se tam s holkama po jednom výletě zastavili na jídlo a dojmy to v nás zanechalo pozitivní, jeho volbu jsem přivítal. Druhá Lukášova zpráva oznamovala rezervaci na šestou hodinu večerní. Všechno klapalo, nikde žádných překážek.
Uniforma narušila šeď sídliště kolem sedmnácté. Vpustil jsem kamaráda dovnitř a než ho stačil uvítat, svíral jsem gratulující a třesoucí se pravici a do druhé ruky vyfasoval tašku s prezenty. Scénář byl jasně stanovený a jakékoliv odchylky byly více než nepřípustné. Uvařili jsme kafe, nalili do broušených sklenic panáka a připili si na konec mládí. Teda, na sílu do dalších let. Čekání na večeři jsme si krátili kecáním u tekutého kofeinu. Abychom v této době nezadali pochybnostem, že je naše rezervace platná, rozhodli jsme se vyrazit s dostatečnou rezervou. Při volbě venkovní ústroje jsem se nechal inspirovat Lukášem, který měl pouze lehkou vojenskou mikinu a blůzu. Oblékl jsem se tedy podobně do mikiny a podzimní bundy. Sotva jsem vytáhl nos z domomních dveří, sáhla na mě zima. Překvapeně jsem pohlédl na Lukáše a ten pochopil. Nedostatečná tepelná izolace ovšem nebyla způsobena přijatelným počasím, ale špatným odhadem. Na teplo hospody jsme se velmi těšili.
Kolem proskleného lokálu, který svými světly působil jako oáza na Sahaře, bylo roztroušeno několik jedinců. Pojali jsme podezření, že vstup je střežen a obrazně si mnuli ruce nad rezervací. Nebylo tomu ale tak. Jednalo se o kuřáky, kteří museli dodržovat dvoumetrový rozestup. Prošli jsme tedy čoudícím lidským lesem, vstoupili do sálu a zeptali se na rezervovaný stůl. Číšnice, kterou jsme oslovili chvilku zmateně hledala a pak nám ukázala na volné místo hned vedle vchodu. Výčepní pult jsme měli necelých pět metrů od sebe a pokud výčepní zvedl od roztáčených moků zrak, zíral přímo na nás. Usadili jsme se, lehce se odhalili a vyčkávali přichodu obsluhy, abychom si objednali. Servírka se dostavila zanedlouho. Zeptala se nás, jestli budeme jíst a po kladné odpovědi nám od vedlejšího stolu posunula jídelní lístek. A to bylo na dlouho všechno.
Nakonec jsme se přihlásili já o pivo a Lukáš (jakožto nepivař) o točenou limonádu. Abychom neumřeli hlady, využili jsme všimného a objednali si i jídlo. Oba jsme zvolili americké mleté v housce a Lukáš, který po celý den nejedl, si k tomu přidal ještě polévku. Mezi dialogem, který jsme vedli, jsme měli možnost pozorovat z první ruky dění na výčepu. Museli jsme obdivovat, jaký tam vládne pořádek. Načepovaný půllitr, který servírka požadovala byl výčepní podán chlápkovi, který prohlásil, že se stavil na stojáka pro jedno rychlé. Jestli to bylo zrovna to moje nevím, ale nějakou tu minutku jsme si na tekutiny počkali. Navíc, když už nám mladá paní pití přinesla, oznámila mi, že sklo je prasklé, ale ona ho už pak vyhodí. Tak abych si nerozřízl hubu. Nejsem zvyklý držet pivo v levé, ale situace si to žádala, tak jsem se přizpůsobil.
Lukášova polévka byla servírována v největším talíři, jaký jsem kdy viděl. Vlastně dávka polévky, což bylo běžné množství, vypadala jako kapka na dně a číšnice musela držet hluboký talíř v natažených rukách. Každopádně polévka byla hodnocena kladně. Zatímco si Lukáš zahříval zažívací ústrojí, já dosrkal svoje Géčko. Jak je běžným zvykem, prázdný pohár jsem odložil na tácek. Viditelně. Mihnoucí se smršť půllitr odnesla. Bez dotazu, tak jsem očekával, že moje touha po dalším kousku je zjevná. Bohužel tomu tak nebylo a o nášup jsem se musel přihlásit.
Naprostou spokojenost jsme ale zažili u hlavního chodu. Burger byl výborný, sytý a hezky nastrojený. Protože považuji podlévání mastného pokrmu za základ dobrého trávení, upozornil jsem obsluhu, že jsem žiznivý a byla mi odebrána možnost objednání. Chyba byla brzo napravena. Na můj tácek přistál půllitr. Tentokrát již po fyzické stránce v pořádku, bez poškození. Bohužel obsah se krapet lišil a místo Gambrinusu jsem obdržel Plzeň. Proti Plzni nic nemám, ale tady nepodávali tankovou. Na záměnu jsem ve vší slušnosti upozornil a vyfasoval otázku: "A to vadí?". Na to nebylo co dodat. Tekutinu jsem si ponechal.
Abychom můj vstup do pátého desetiletí patřičně zapili, objednali jsme si panáčky. Nevybrali jsme si sice žádnou chlapskou lihovinu, ale citrus pro nás taky dobrý. Štamprdle připutovaly rychle a správně. Když jsme volali o druhé kolo, Lukáš požádal o druhou sklenici limonády. Limonáda prý není. Ale zato mají na čepu výborný pomerančový džus. No, pomeranč už taky nebyl, tak vzal kamarád zavděk alespoň multivitamínem. Servírka, která sklenici nealka nesla k našemu stolu krátce pátrala, před koho pití postavit. Lukáš se přihlásil a obsluha se smíchem dodala, že si nebyla jistá, protože jí k tomu nešel ten Fernet.
Synchronizace a management v lokále jemně polukhával a jisté procesy pro nás zůstaly nepochopeny. Navíc určitá dávka zmatenosti obsluhy k plynulému chodu nepřispívala. Ale každý má někdy den na levačku a věci se nedějí tak, jak bychom si přáli. Skvostem a korunovací večera byla otázka paní výčepní, poté co jsme zaplatili. Příšla se totiž zeptat, jestli nemá Lukáš, něco společného s jejím panem domácím. Shodovaly se totiž jejich příjmení. To už jsme opravdu přešli trochu s úsměvem.
Večer byl přesně podle mých představ a já byl nadmíru spokojen, že jsme s Lukášem zase trávili několik hodin spolu. Děkuji za oslavu.