Kola automobilu se stačila jen několikrát otočit a Julinka už měla zavřená očka a spala. Bodejť by ne, když vstávala kolem páté hodiny. Já jsem se staral o řízení vozidla, manželka o komunikaci. Cesta ubíhala pěkně a v rádiu hlásali jednu vtipnou historku za druhou. Trochu nás mrzelo, že se počasí blíže severu začalo kazit. Slunce se schovalo a z tmavě šedých mraků, které pluly nad námi, občas sprchlo. Sjeli jsme z dálnice, projeli Libercem a krajina se oblékla do bílého. V tichosti jsem děkoval své milované za rady, které mi doma dala. Možná bych neprohloupil ani se sněhulemi. To však pořád nebylo všechno. Na sloupu, kde visel ukazatel na Ještěd byla ještě značka doporučující použití sněhových řetězů. Pevně jsem začal spoléhat na zimní pneu, pomodlil se a velmi opatrně klouzavým pohybem pokračoval dál. Čas od času proběhlo hrabání, například když jsme míjeli sněžní pluh.

Cíle jsme nakonec dosáhli a po složení poplatku zaparkovali na celkem prázdném parkovišti. Obě vozidla dalších členů výpravy již zde stála. Pozdravili jsme se, přivítali a v kufru auta jsme provedli, za vydatného drkotání jejich zubů, přestrojení holek a zahlásili připravenost. Šest dospělých, dva předškoláci, jedno mimino a jedno nenarozeně (ne naše) se dali do pohybu. V dobrém úmyslu jsem poučil Terezku, že se mě má velmi dobře držet, aby neupadla, neboť povrch je velmi kluzký. Netušil jsem ale, že já sám budu mít velký problém udržet se na nohou a úporně jsem přemýšlel, kam padnou, abych se nezhroutil na dcerku. Naštěstí se klouzačka rozprostírala jen na parkovací ploše a komunikace vedoucí k rotačnímu hyperboloidu (to jsem si přečetl, tak chytrý nejsem) byla pokrytá sněhem a čerstvým štěrkem (sypač jsme potkali).

Lucka vedla Terezku, já držel za ruku Julinku. Asi po deseti metrech chůze měla naše dvojice za posledním dvacetimetrový odstup. Julinka potřebovala totiž všechno prozkoumat, líbil se jí mlžný (viditelnost byla asi dva metry) pohled do údolí a nejzábavnější byla chůze v hlubokém sněhu, anebo sezení v něm. Mé opakované apely nebyly vyslyšeny. Navíc mi cácora oznámila, že jí zebou nožičky. Důvod jsem nemusel dlouho hledat. Sněhové závěje, které se jí řinuly z nohavic, nenechaly nic na pochybách. Ale Julinka byla bojovnice a s občasnými zastávkami na kochání (které jsem využil na focení), capkala dál. Když už to vypadalo, že Julinka je schopná držet tempo, začali kolem nás proudit davy motorkářů, mopedistů a cyklistů s cílem dosáhnout pomocí svých, anebo motorových sil vrcholu. Krom neustálého uskakování ke straně tento jev přinesl i nezdravou vůni spálených pohonných hmot ve vzduchu.

Vrcholu jsme dosáhli těsně před jedenáctou hodinou. Kromě dorazivších vodičů jednostopých vozidel zde bylo přítomno i několik dalších skupin. Pobíhali zde děti, psi a cinkalo sklo. Bez výjimky zde vládla dobrá nálada a veselí. Sandra byla vybavena bezalkoholovým silvestrovským mokem a kelímky, takže kromě obrazového zvěčnění proběhl i přípitek. Nelibé povětrnostní podmínky, zima a mlha a platná rezervace v Liberecké restauraci jasně ukazovaly, že není nutné se dále zdržovat. Návrat byl krapet rychlejší, i když byl znovu doprovázen uhýbáním vracejících se motorkářů. Z parkoviště jsme ještě podstoupili jakýsi pěší výpad (několik desítek kroků po stezce a zase zpět) a pak vyrazili na oběd.

Když jsme zastavili u cedule s nápisem "Zoo 1320", nevypadalo to, že tam dostaneme najíst, ale opak byl pravdou. Interiér byl velmi pěkný a navíc (proto byla také restaurace vybrána) disponovala i dětským koutkem. Servírka nás posadila k dlouhému stolu u okna a zanechala na něm jídelní lístky. Ještě před tím, než jsme si je mohli prohlédnout s Luckou, byly důkladně prozkoumány našimi holkami. Co si dají k jídlu nám však nesdělily.

Objednali jsme si pití a později i jídlo. Že jsem objednal pro naší rodinu o jeden talíř méně (zapomněl jsem na chudinku Terezku) tu ani nebudu zmiňovat. Abych zbytečně nepoukazoval na své nedostatky. Čekání na kuchařská díla si holky zkrášlily pobytem v hracím koutě. Když před nás servírka položila porcelán, chopili jsme se příborů. Terezce absence nádobí nevadila, naklonila se k mámě s otevřenou pusou a měla vystaráno. Musím říct, že jsem si moc pochutnal. Při sběru talířů jsme požádali personál ještě o kafe a holky si šly znovu blbnout do koutku. Vlastně to byla místnost naplněná kostkami, dřevěnými vláčky a několika plyšáky.

K dalšímu setrvání nebyl důvod a tak jsme zaplatili a odebrali se k autům. Na rozdíl od ostatních, kteří se rozhodli návštěvu severu ukončit a jet přímo domů, jsme se my rozhodli ještě procestovat krásy Liberce. Kousek od náměstí jsme našli parkování, oblékli holky a sebe a šli zkouknout vánoční stromek. Ten bohužel rozsvícen nebyl, ale zklamání se nekonalo, holky objevily sochu koníka. Další kroky jsme směřovali do spletitých uliček Libereckých v nichž jsme nezpozorovali nic zajímavého. Obchody, restaurace, staveniště. Za zmínku snad stojí flaška letící ze čtvrtého poschodí, která nám přistála asi půl metru od nohou. Naštěstí atentátu předcházela rána způsobená dělobuchem (taktéž umístěným nedaleko nás), takže jsme na chvilku zastavili a neocitli se tak přímo pod letícím skleněným objektem. Tento celkem děsivý zážitek nás přesvědčil o tom, že se dále nechceme zdržovat v ulicích Liberce, zrychleně se přesunuli do auta a ujeli pryč. Zadal jsem do navigace adresu domova a nechal se vést. Bohužel kombinace pěších zón, nerozpoznatelných ulic, mých pozdních reakcí a změti přikázaných směrů zapříčinila, že jsme se z centra vymotávali asi třikrát tak dlouho.

I přes to, že holky v autě usnuly, uspání se povedlo. Sice s menším časovým posunem (zkuste přemluvit dítě, aby si lehlo hodinu poté, co spalo) a za zvuků války (jak pronesla Lucka), ale důležitý je přece výsledek. V čekání na vstup do nového roku nám pomohly krátká zpravodajská videa sledovaná na rozloženém gauči. Díky tomu jsme si rozšířili obzory v oblasti sportu a obohatili se o nejzajímavější události tohoto odvětví. Co se slavení týče, tak dlouho jsem se přemlouval k tomu, abych si nalil vína, že mi to v jedenáct už připadalo zbytečné a tak jsme půlnoc přivítali naprosto střízliví. Zato jídlo jsem likvidoval vskutku statečně. Hodiny odbily, my si přiťukly vodou a zavrtali se do postele s nadějí, že by holky mohly vstávat trochu později. Bohužel marně. Jejich klasická půl sedmá proběhla i prvního ledna.

S programem dne jsme seznámili i holky, aby se i ony měly na co těšit. Vize blikající oblohy a večerního výletu je však moc nenadchla, ale fakt, že znovu uvidí Davídka, Domču a Lukáše je očividně potěšil. Poslední den mého volna utekl, chlebíčky, jednohubky a další Silvestrovské pochutiny povážlivě mizely a večer se přiblížil. Oblékli jsme se a vyrazili na místo srazu. Tím byl rohový dům stojící nedaleko Hlavního nádraží, ale na dosah vzdálený nádraží Masarykovu. Mžilo, ale vchod budovy nám poskytl dostatečný úkryt pod mokrem. Holky vyhlížely Lukášovo auto, i přes zákaz přešlapovaly pomyslnou hranici (schod) a Julinka zdravila kolemjdoucí. Když kolem projelo tmavomodré auto a z okna mávala Káťa, vypuklo obecné veselí. Holek i naše.

Lukáš nám prozradil, že nás provede tajuplnými Pražskými uličkami a část cesty podnikneme temnými Stínadly (žlutým špendlíkem vybaven nebyl nikdo). Prošli jsme skrz nejstarší nádraží v Evropě, současně jediné koncové v Praze (cesta byl k mé radosti i s výkladem) a pokračovali dál Havlíčkovou ulicí. Překročili jsme Na Poříčí, propletli se spletitými uličkami a ocitli se před kostelem svatého Petra. Jak, to skutečně netuším. Odtud to bylo na nábřeží, kde jsme měli stát, už jen kousek. Já si dosytosti mohl užívat Lukášova průvodcovství, protože Julinka s Terezkou se držely výhradně ženských rukou. Na nábřeží bylo sice trochu hustěji než v normálu, ale prostoru bylo ještě hodně. Kyvadlo jsme měli krásně před sebou, časová rezerva byla více než dostačující a z repráků se nesla doprovodná zvuková kulisa.

Jak bylo v médiích avizováno, deset minut před začátkem představení zazněl výbuch. To vytvořilo na tvářích našich dcer jisté zděšení, i když se zatím velmi hezky zaměstnávaly (jídlem od Káti). Ujistili jsme cácory, že se nejedná ani o bubáka, natož čertíka. Drobné váhání v nich však zůstalo. Naprostý šok přišel minutu před začátkem, kdy rány byly tři. Julinka se pustila do pláče a mezi jednotlivými vzlyky prosila o návrat domů. Vzal jsem jí do náruče a utěšoval. Ale nenašel jsem ten správný způsob, jak jí oznámit, že už se nehneme z místa a navíc ani nevím, kterým směrem. Tak jsem jí vyprávěl o budoucích krásných barvičkách a svítících kytičkách. Všechno marné. Zavrtala hlavu do mého ramene a plakala. Lucka měla s Terezkou stejné trápení.

Vypukl ohňostroj a obloha začala zářit barvami. Protože jsem Julince popisoval dění, vzbudilo to v ní zájem a za chvilku otočila opatrně hlavu. I když jen na okamžik. Opatrnost v ní sice přetrvávala až do konce představení, ale dobrou polovinu rachejtlí viděla. Dokonce se na její tváři objevil i úsměv a radostně mi popisovala, jaká barva se teď vykreslila na horizontu (i když někdy špatně). Desetiminutová projekce skončila, následoval bouřlivý potlesk a masy se daly do pohybu. My jsme pochopitelně nepodlehli šílenství a drželi svoje pozice dál. Když se okolí trochu rozprostřelo, dali jsme se do pohybu i my.

Návrat se odehrával po mírně odlišné trase. Díky tomu jsme se akorát včas nacházeli u obchodního domu Kotva, potažmo Palladium. V tu dobu se totiž nechala Terezka slyšet, že by ráda upustila kapalinu ze svého ústrojí. Sice se to nehodilo, ale bylo to nutností. Už samotné dveře nákupního střediska vypadaly děsivě. I když byly dokořán, průchod byl díky davům (mířícím dovnitř i ven) nemožný. Popadli jsme děcka tak, aby byly všem na očích a prorvali se dovnitř. Pohltila nás lidská vlna a nám nezbývalo nic jiného, než se modlit, aby tekla správným směrem. Naštěstí tomu tak bylo. Vyjeli jsme jedno patro, jedno vystoupali po svých a ocitli se v samém srdci rychlého občerstvení. Celkem zmatené navigační cedule nám nakonec ukázaly dvoukřídlé vrata nesoucí znak panáčka a panenky. Stačilo se jen probít haldou žvýkajících, zevlujících, překážejících a náhodně pohybujících se individuí. Uvnitř ani kapacita zhruba dvou desítek mušlí nestačila pokrývat požadavky. Jinými slovy, bylo to peklo.

Když jsme se vypotáceli a znovu okusili krásu čerstvého vzduchu (i když pražského), připadali nám ulice prázdné. I když Florenc byla nedaleko, rozhodli jsme se dojít znovu až Hlavnímu nádraží, abychom nebyli vystaveni komplikovanosti přestupů. Vyplatilo se to. Káťa, kluci a Lukáš nás doprovodili až k zastávce. Zřejmě z obav, že bych rodinu zavedl do záhuby. Chtěl bych poděkovat všem za společnou výpravu a zážitek v novém roce.

I když jsme pod stromeček většinu věcí měli, nebylo to všechno. Krom tohoto, existovalo ještě několik úkolů, které jsme museli do Štědrého dne splnit. Prvním z nich bylo obstarání kapra. Tuhle akci měla na starosti výhradně Lucka, protože já se v mase nevyznám, natož v plovoucím. Když přitáhla igelitku lehce připomínající rekvizitu z hororu, oznámila mi, že má pro mě výzvu pro chlapy. Rybu mám ochudit o senzory zraku a žábry. Zkrvavené a nahodile se hýbající torzo ryby mi nahánělo hrůzu. Navíc vidina mých prstů, nořících se do hlubin, nebyla lákavá. Abych se na tento zákrok dostatečně připravil, dala mi manželka chvilku času. V něm, spolu s Terezkou, škrábala kapříkovi šupiny. Dcerce masakr nijak nevadil. Naopak. Brebendila a komentovala krvavou scenérii ostošest. Pak přišlo na řadu to nehorší, alespoň pro mě. Duševně jsem se obrnil proti nevolnosti, obalil si ruce hadrem a v myšlenkách na rozkvetlou louku provedl pitvu.

Dalším ze zářezů (příjemných) bylo utracení benefitních poukázek. Jejich hodnota nebyla tak nízká, abych je nechal bez výčitek propadnout. A těžko je vybírat divadelní představení na několik měsíců dopředu, když člověk netuší, co bude za týden. Naneštěstí pramálo obchodů přijímá "kulturní stravenky". Záchrana ale byla v tipu, který jsem dostal v práci. Kde je jimi možno platit. Jeden večer jsme tedy věnovali s Luckou tomu, abychom nalezli chtěné a potřebné zboží. A nalezli jsme. Již dlouho sloužící vysavač si žádal výměnu a na stránkách obchodu jsme našli právě takový, jaký se nám líbil. Bylo jasno. Jakmile do mailu doputovala výzva k vyzvednutí, vyrazil jsem (společně s manželkou i dětmi jsme se těšili na nového Artůa). Cestu jsem naplánoval přes rodiče, kterým jsem odvezl vypreparovanou rybu. Šňůra aut, která stála v protisměru ve mě vzbuzovala obavy, neboť jsem plánoval za krátkou chvíli návrat právě tudy. Rybu jsem předal a za použití navigace se přesunul do Michle. Nabral domácí spotřebič a znovu povolal na pomoc navigátora. Elektronika s nepěknou dopravní situací počítala a navrhla mi trasu tak, abych nemusel nikde stát. Díky tomu jsem si užíval cestu ulicemi, o jejichž existenci jsem neměl ani páru. Vlastně nastalo několik okamžiků, kdy jsem pochyboval o tom, že jsem ještě v Praze. Ale všechno dopadlo dobře a já dorazil, nepoznamenán dlouhým stáním, až domů.

Doslova celorodinnou událostí se stalo pečení cukroví. Holky pomáhaly mamině co mohly, někdy dokonce víc, než by si Lucka přála. V malých zástěrkách stála každá na své stoličce a ušmudlaná od mouky rejdila ručkama po válu. Aktivity byly ovšem náročnější na čas, úklid a hlavně trpělivost. Dcerky odmítly poslouchat rady mamky, aby šetřily místem a vykrajovaly maximálně úsporně. Naopak, dvě až tři linecká kolečka se stěží vměstnala na těsto o ploše 400 centimetrů čtverečních. Takže Lucka vytrvale válela a hňácala těsto, aby švitorkám poskytla další šanci. A znovu bez sebemenšího náznaku praktičnosti. Ale to nadšení a radost, kterou holky projevovaly, jsme nemohli poničit. Nakonec se podařilo naplnit spousta plechů cukroví, ty upéct a již mimo dosah dcer naplnit a ozdobit. K mé velké radosti, i radosti holek, porušila Lucka své striktní pravidlo a cukrovinky nandala na mísu a umístila na stůl ještě před Štědrým dnem. Naprostým hitem se staly vanilkové rohlíčky a pro Terezku perníčky (pokud to byl kůň).

Nadešel konečně ten dlouho očekávaný den, na který se těšily nejen slečny, ale i my. Abychom cácorkám ukrátili čekání, v předvečer jsme vyrazili s prskavkami před dům a za vydatného mávání a pořvávání "Ježíšku, kde jsi?" jsme nechali plynout minuty. Povečeřeli jsme o trochu dříve a nahnali holky do koupelny. Zatímco se Julinka s Terezkou cachtaly, přemístili jsme stovky dárků z balkonu po stromek. Holkám evidentně nevadilo, že jsme s maminou oba zmizeli a z obýváku se ozývaly divné zvuky (šustění papíru a cinkání ozdob). Vesele se rochnily dál, dokud jsme neměli hotovo a neoznámili jim, že vodním radovánkám je konec. Velmi opatrně, aby náhodou nezahlédly rozsvícený stromek, jsme je odnesli do pokoje a nasoukali do pyžámek s tím, že budeme vyhlížet Ježíška. Holky zaujaly strategická místa u oken a prováděly rekognoskaci. Já se po několika vteřinách ze společnosti dam omluvil s cílem odskočit si. Hlavním cílem samozřejmě bylo nastavit kameru a zacinkat.

Z pokoje se vydatně ozývalo halekání. To přešlo v nadšený řev, když jsem zvonečkem oznámil příchod dárkonosiče. Za sklem dveří vykukovaly dvě siluety malých postaviček, které v neuvěřitelném tempu nadskakovaly. Pootevřel jsem dveře a v rozzářených očkách spatřil absolutní nadšení. Holky brebendily ostošest. Otevřel jsem tedy dokořán a nechal je pátrat, co se stalo. Zatímco holky byly nadšené nadílkou, my s Luckou jsme si užívali jejich reakce. Střídavě nám oznamovali, že přišel ježíšek, děkovali mu, pak přebíhaly od jednoho dárku k druhému, pištěly a komentovaly co vidí. Nádhernou chvilku však po pár vteřinách obě uzemnily. Zatímco Julinka po nahlédnutí do kočárku vznesla dotaz, kde je nanynka, Terezka zoufala přehrabovala dárky a tázala se, kde je koník. Tohle je nějaká vděčnost? :D

Pak se přístup změnil doslova na závod v trhání papíru a rozbalování dárků. Lucka se v roli rozhodčího snažila z plných sil holky korigovat, aby nevybalily všechno. Měkké dárky, jak jinak, nesklízely takový obdiv jako tvrdé krabice. Když ale Terezka objevila gumového hnědého oře, spustila nepřetržitý proud slov. Jak máma, tak já jsme museli donekonečna přitakávat, že se jedná o koně. Několik kamarádů mi vyprávělo, že rozbalovací proces u stromku trval několik hodin. U nás ne. Za deset minut bylo hotovo. Všude se povalovaly stohy papíru, mašlí, obalů a cedulek. Vánoční scéna se nezměnila až do odchodu holek do postelí. K naší velké radosti museli kočárky (které dostaly) stát blízko lůžka (na dosah ruky) a drobné hračky putovaly na polštář. Jediné, co jsme nepovolili, byl koník, kterého si chtěla Terezka narvat do postele. Nakonec si nechala vysvětlit, že spánek musí hlavně vyhovovat jí, ne gumovému oři. Uspávání nebylo nikterak náročné a holky usnuly celkem rychle a bez větších komplikací. S Luckou jsme si pustili novou pohádku a užívali si zbytek večera. Já s mísou cukroví v náručí.

Následující dny se vlastně hodně podobaly tomu čtyřiadvacátému. Ať už přijeli moji rodiče, byli jsme se podívat u babí, u tetičky, anebo prababiček, holky zapluly pod stromek a kramařily. Díky tomu se prostor zabíraný hračkami rapidně zvětšil a my složitými logistickými machinacemi přeuspořádali jejich uložení. Všem ježíškům, kteří se u nás zastavili, anebo my u nich, mockrát děkujeme. Jen si dovolím poprosit, kromě lásky, kterou chcete projevit zkuste zohlednit i naše bytové prostory.