Kola automobilu se stačila jen několikrát otočit a Julinka už měla zavřená očka a spala. Bodejť by ne, když vstávala kolem páté hodiny. Já jsem se staral o řízení vozidla, manželka o komunikaci. Cesta ubíhala pěkně a v rádiu hlásali jednu vtipnou historku za druhou. Trochu nás mrzelo, že se počasí blíže severu začalo kazit. Slunce se schovalo a z tmavě šedých mraků, které pluly nad námi, občas sprchlo. Sjeli jsme z dálnice, projeli Libercem a krajina se oblékla do bílého. V tichosti jsem děkoval své milované za rady, které mi doma dala. Možná bych neprohloupil ani se sněhulemi. To však pořád nebylo všechno. Na sloupu, kde visel ukazatel na Ještěd byla ještě značka doporučující použití sněhových řetězů. Pevně jsem začal spoléhat na zimní pneu, pomodlil se a velmi opatrně klouzavým pohybem pokračoval dál. Čas od času proběhlo hrabání, například když jsme míjeli sněžní pluh.
Cíle jsme nakonec dosáhli a po složení poplatku zaparkovali na celkem prázdném parkovišti. Obě vozidla dalších členů výpravy již zde stála. Pozdravili jsme se, přivítali a v kufru auta jsme provedli, za vydatného drkotání jejich zubů, přestrojení holek a zahlásili připravenost. Šest dospělých, dva předškoláci, jedno mimino a jedno nenarozeně (ne naše) se dali do pohybu. V dobrém úmyslu jsem poučil Terezku, že se mě má velmi dobře držet, aby neupadla, neboť povrch je velmi kluzký. Netušil jsem ale, že já sám budu mít velký problém udržet se na nohou a úporně jsem přemýšlel, kam padnou, abych se nezhroutil na dcerku. Naštěstí se klouzačka rozprostírala jen na parkovací ploše a komunikace vedoucí k rotačnímu hyperboloidu (to jsem si přečetl, tak chytrý nejsem) byla pokrytá sněhem a čerstvým štěrkem (sypač jsme potkali).
Lucka vedla Terezku, já držel za ruku Julinku. Asi po deseti metrech chůze měla naše dvojice za posledním dvacetimetrový odstup. Julinka potřebovala totiž všechno prozkoumat, líbil se jí mlžný (viditelnost byla asi dva metry) pohled do údolí a nejzábavnější byla chůze v hlubokém sněhu, anebo sezení v něm. Mé opakované apely nebyly vyslyšeny. Navíc mi cácora oznámila, že jí zebou nožičky. Důvod jsem nemusel dlouho hledat. Sněhové závěje, které se jí řinuly z nohavic, nenechaly nic na pochybách. Ale Julinka byla bojovnice a s občasnými zastávkami na kochání (které jsem využil na focení), capkala dál. Když už to vypadalo, že Julinka je schopná držet tempo, začali kolem nás proudit davy motorkářů, mopedistů a cyklistů s cílem dosáhnout pomocí svých, anebo motorových sil vrcholu. Krom neustálého uskakování ke straně tento jev přinesl i nezdravou vůni spálených pohonných hmot ve vzduchu.
Vrcholu jsme dosáhli těsně před jedenáctou hodinou. Kromě dorazivších vodičů jednostopých vozidel zde bylo přítomno i několik dalších skupin. Pobíhali zde děti, psi a cinkalo sklo. Bez výjimky zde vládla dobrá nálada a veselí. Sandra byla vybavena bezalkoholovým silvestrovským mokem a kelímky, takže kromě obrazového zvěčnění proběhl i přípitek. Nelibé povětrnostní podmínky, zima a mlha a platná rezervace v Liberecké restauraci jasně ukazovaly, že není nutné se dále zdržovat. Návrat byl krapet rychlejší, i když byl znovu doprovázen uhýbáním vracejících se motorkářů. Z parkoviště jsme ještě podstoupili jakýsi pěší výpad (několik desítek kroků po stezce a zase zpět) a pak vyrazili na oběd.
Když jsme zastavili u cedule s nápisem "Zoo 1320", nevypadalo to, že tam dostaneme najíst, ale opak byl pravdou. Interiér byl velmi pěkný a navíc (proto byla také restaurace vybrána) disponovala i dětským koutkem. Servírka nás posadila k dlouhému stolu u okna a zanechala na něm jídelní lístky. Ještě před tím, než jsme si je mohli prohlédnout s Luckou, byly důkladně prozkoumány našimi holkami. Co si dají k jídlu nám však nesdělily.
Objednali jsme si pití a později i jídlo. Že jsem objednal pro naší rodinu o jeden talíř méně (zapomněl jsem na chudinku Terezku) tu ani nebudu zmiňovat. Abych zbytečně nepoukazoval na své nedostatky. Čekání na kuchařská díla si holky zkrášlily pobytem v hracím koutě. Když před nás servírka položila porcelán, chopili jsme se příborů. Terezce absence nádobí nevadila, naklonila se k mámě s otevřenou pusou a měla vystaráno. Musím říct, že jsem si moc pochutnal. Při sběru talířů jsme požádali personál ještě o kafe a holky si šly znovu blbnout do koutku. Vlastně to byla místnost naplněná kostkami, dřevěnými vláčky a několika plyšáky.
K dalšímu setrvání nebyl důvod a tak jsme zaplatili a odebrali se k autům. Na rozdíl od ostatních, kteří se rozhodli návštěvu severu ukončit a jet přímo domů, jsme se my rozhodli ještě procestovat krásy Liberce. Kousek od náměstí jsme našli parkování, oblékli holky a sebe a šli zkouknout vánoční stromek. Ten bohužel rozsvícen nebyl, ale zklamání se nekonalo, holky objevily sochu koníka. Další kroky jsme směřovali do spletitých uliček Libereckých v nichž jsme nezpozorovali nic zajímavého. Obchody, restaurace, staveniště. Za zmínku snad stojí flaška letící ze čtvrtého poschodí, která nám přistála asi půl metru od nohou. Naštěstí atentátu předcházela rána způsobená dělobuchem (taktéž umístěným nedaleko nás), takže jsme na chvilku zastavili a neocitli se tak přímo pod letícím skleněným objektem. Tento celkem děsivý zážitek nás přesvědčil o tom, že se dále nechceme zdržovat v ulicích Liberce, zrychleně se přesunuli do auta a ujeli pryč. Zadal jsem do navigace adresu domova a nechal se vést. Bohužel kombinace pěších zón, nerozpoznatelných ulic, mých pozdních reakcí a změti přikázaných směrů zapříčinila, že jsme se z centra vymotávali asi třikrát tak dlouho.
I přes to, že holky v autě usnuly, uspání se povedlo. Sice s menším časovým posunem (zkuste přemluvit dítě, aby si lehlo hodinu poté, co spalo) a za zvuků války (jak pronesla Lucka), ale důležitý je přece výsledek. V čekání na vstup do nového roku nám pomohly krátká zpravodajská videa sledovaná na rozloženém gauči. Díky tomu jsme si rozšířili obzory v oblasti sportu a obohatili se o nejzajímavější události tohoto odvětví. Co se slavení týče, tak dlouho jsem se přemlouval k tomu, abych si nalil vína, že mi to v jedenáct už připadalo zbytečné a tak jsme půlnoc přivítali naprosto střízliví. Zato jídlo jsem likvidoval vskutku statečně. Hodiny odbily, my si přiťukly vodou a zavrtali se do postele s nadějí, že by holky mohly vstávat trochu později. Bohužel marně. Jejich klasická půl sedmá proběhla i prvního ledna.
