I když jsme pod stromeček většinu věcí měli, nebylo to všechno. Krom tohoto, existovalo ještě několik úkolů, které jsme museli do Štědrého dne splnit. Prvním z nich bylo obstarání kapra. Tuhle akci měla na starosti výhradně Lucka, protože já se v mase nevyznám, natož v plovoucím. Když přitáhla igelitku lehce připomínající rekvizitu z hororu, oznámila mi, že má pro mě výzvu pro chlapy. Rybu mám ochudit o senzory zraku a žábry. Zkrvavené a nahodile se hýbající torzo ryby mi nahánělo hrůzu. Navíc vidina mých prstů, nořících se do hlubin, nebyla lákavá. Abych se na tento zákrok dostatečně připravil, dala mi manželka chvilku času. V něm, spolu s Terezkou, škrábala kapříkovi šupiny. Dcerce masakr nijak nevadil. Naopak. Brebendila a komentovala krvavou scenérii ostošest. Pak přišlo na řadu to nehorší, alespoň pro mě. Duševně jsem se obrnil proti nevolnosti, obalil si ruce hadrem a v myšlenkách na rozkvetlou louku provedl pitvu.

Dalším ze zářezů (příjemných) bylo utracení benefitních poukázek. Jejich hodnota nebyla tak nízká, abych je nechal bez výčitek propadnout. A těžko je vybírat divadelní představení na několik měsíců dopředu, když člověk netuší, co bude za týden. Naneštěstí pramálo obchodů přijímá "kulturní stravenky". Záchrana ale byla v tipu, který jsem dostal v práci. Kde je jimi možno platit. Jeden večer jsme tedy věnovali s Luckou tomu, abychom nalezli chtěné a potřebné zboží. A nalezli jsme. Již dlouho sloužící vysavač si žádal výměnu a na stránkách obchodu jsme našli právě takový, jaký se nám líbil. Bylo jasno. Jakmile do mailu doputovala výzva k vyzvednutí, vyrazil jsem (společně s manželkou i dětmi jsme se těšili na nového Artůa). Cestu jsem naplánoval přes rodiče, kterým jsem odvezl vypreparovanou rybu. Šňůra aut, která stála v protisměru ve mě vzbuzovala obavy, neboť jsem plánoval za krátkou chvíli návrat právě tudy. Rybu jsem předal a za použití navigace se přesunul do Michle. Nabral domácí spotřebič a znovu povolal na pomoc navigátora. Elektronika s nepěknou dopravní situací počítala a navrhla mi trasu tak, abych nemusel nikde stát. Díky tomu jsem si užíval cestu ulicemi, o jejichž existenci jsem neměl ani páru. Vlastně nastalo několik okamžiků, kdy jsem pochyboval o tom, že jsem ještě v Praze. Ale všechno dopadlo dobře a já dorazil, nepoznamenán dlouhým stáním, až domů.

Doslova celorodinnou událostí se stalo pečení cukroví. Holky pomáhaly mamině co mohly, někdy dokonce víc, než by si Lucka přála. V malých zástěrkách stála každá na své stoličce a ušmudlaná od mouky rejdila ručkama po válu. Aktivity byly ovšem náročnější na čas, úklid a hlavně trpělivost. Dcerky odmítly poslouchat rady mamky, aby šetřily místem a vykrajovaly maximálně úsporně. Naopak, dvě až tři linecká kolečka se stěží vměstnala na těsto o ploše 400 centimetrů čtverečních. Takže Lucka vytrvale válela a hňácala těsto, aby švitorkám poskytla další šanci. A znovu bez sebemenšího náznaku praktičnosti. Ale to nadšení a radost, kterou holky projevovaly, jsme nemohli poničit. Nakonec se podařilo naplnit spousta plechů cukroví, ty upéct a již mimo dosah dcer naplnit a ozdobit. K mé velké radosti, i radosti holek, porušila Lucka své striktní pravidlo a cukrovinky nandala na mísu a umístila na stůl ještě před Štědrým dnem. Naprostým hitem se staly vanilkové rohlíčky a pro Terezku perníčky (pokud to byl kůň).

Nadešel konečně ten dlouho očekávaný den, na který se těšily nejen slečny, ale i my. Abychom cácorkám ukrátili čekání, v předvečer jsme vyrazili s prskavkami před dům a za vydatného mávání a pořvávání "Ježíšku, kde jsi?" jsme nechali plynout minuty. Povečeřeli jsme o trochu dříve a nahnali holky do koupelny. Zatímco se Julinka s Terezkou cachtaly, přemístili jsme stovky dárků z balkonu po stromek. Holkám evidentně nevadilo, že jsme s maminou oba zmizeli a z obýváku se ozývaly divné zvuky (šustění papíru a cinkání ozdob). Vesele se rochnily dál, dokud jsme neměli hotovo a neoznámili jim, že vodním radovánkám je konec. Velmi opatrně, aby náhodou nezahlédly rozsvícený stromek, jsme je odnesli do pokoje a nasoukali do pyžámek s tím, že budeme vyhlížet Ježíška. Holky zaujaly strategická místa u oken a prováděly rekognoskaci. Já se po několika vteřinách ze společnosti dam omluvil s cílem odskočit si. Hlavním cílem samozřejmě bylo nastavit kameru a zacinkat.

Z pokoje se vydatně ozývalo halekání. To přešlo v nadšený řev, když jsem zvonečkem oznámil příchod dárkonosiče. Za sklem dveří vykukovaly dvě siluety malých postaviček, které v neuvěřitelném tempu nadskakovaly. Pootevřel jsem dveře a v rozzářených očkách spatřil absolutní nadšení. Holky brebendily ostošest. Otevřel jsem tedy dokořán a nechal je pátrat, co se stalo. Zatímco holky byly nadšené nadílkou, my s Luckou jsme si užívali jejich reakce. Střídavě nám oznamovali, že přišel ježíšek, děkovali mu, pak přebíhaly od jednoho dárku k druhému, pištěly a komentovaly co vidí. Nádhernou chvilku však po pár vteřinách obě uzemnily. Zatímco Julinka po nahlédnutí do kočárku vznesla dotaz, kde je nanynka, Terezka zoufala přehrabovala dárky a tázala se, kde je koník. Tohle je nějaká vděčnost? :D

Pak se přístup změnil doslova na závod v trhání papíru a rozbalování dárků. Lucka se v roli rozhodčího snažila z plných sil holky korigovat, aby nevybalily všechno. Měkké dárky, jak jinak, nesklízely takový obdiv jako tvrdé krabice. Když ale Terezka objevila gumového hnědého oře, spustila nepřetržitý proud slov. Jak máma, tak já jsme museli donekonečna přitakávat, že se jedná o koně. Několik kamarádů mi vyprávělo, že rozbalovací proces u stromku trval několik hodin. U nás ne. Za deset minut bylo hotovo. Všude se povalovaly stohy papíru, mašlí, obalů a cedulek. Vánoční scéna se nezměnila až do odchodu holek do postelí. K naší velké radosti museli kočárky (které dostaly) stát blízko lůžka (na dosah ruky) a drobné hračky putovaly na polštář. Jediné, co jsme nepovolili, byl koník, kterého si chtěla Terezka narvat do postele. Nakonec si nechala vysvětlit, že spánek musí hlavně vyhovovat jí, ne gumovému oři. Uspávání nebylo nikterak náročné a holky usnuly celkem rychle a bez větších komplikací. S Luckou jsme si pustili novou pohádku a užívali si zbytek večera. Já s mísou cukroví v náručí.

Následující dny se vlastně hodně podobaly tomu čtyřiadvacátému. Ať už přijeli moji rodiče, byli jsme se podívat u babí, u tetičky, anebo prababiček, holky zapluly pod stromek a kramařily. Díky tomu se prostor zabíraný hračkami rapidně zvětšil a my složitými logistickými machinacemi přeuspořádali jejich uložení. Všem ježíškům, kteří se u nás zastavili, anebo my u nich, mockrát děkujeme. Jen si dovolím poprosit, kromě lásky, kterou chcete projevit zkuste zohlednit i naše bytové prostory.