Chvilku jsem se kroutil u vodovodu a chladil pulzující oko. Když to přešlo, sebral jsem odvahu a vydal se znovu ke klukům. Dan zhodnotil mé zranění a povýšil mou vizáž na "dobrýho angoráka". Pokračovali jsme ve cvičení a já si čas od času odběhl zchladit bulvu a lehce si poplakat. Viníka nepříjemné bolesti, která sem tam projela mým čidlem zraku, jsem definoval jako řasu. Dan mi ušetřil cestu a hodil mne autem blíže k domovu. Lucce jsem jen poreferoval, proč mi trochu slzí okulár a proč má rudou barvu. Když jsem šel do hajan, rozhodně jsem si nemyslel, že nastává naše dlouhá noc.

Něco po jedné hodině ranní mě probudila ostrá bolest. A kde jinde, než v pravém oku. Šel jsem zase chladit, ale ani po opakovaném pokusu se nedostavila změna. Nevěděl jsem, co dělat. Tak dlouho jsem se z ložnice zvedal a skuhral, až se mi podařilo vzbudit manželku. Ta se nerozmýšlela ani chvilku, začala se oblékat a mě nakázala to samé. Na internetu vyhledala, kde je nejbližší oční pohotovost. Odvlekla mě k autu, trochu společnými silami (já jsem hlavně stál a nic nedělal) jsme ometli auto schované pod bílou peřinou (zrovna muselo sněžit) a vyrazili na nedalekou Bulovku.

Oko už dělalo jen a jen potíže. Dofrčeli jsme do nemocnice. Cestu na ORL si nepamatuji, protože jsem šel naslepo. Pamatuji si jen, že se nacházíme na zářivkami osvětlené chodbě. Ze dveří umístěných naproti nám, vyšla osoba a milým, klidným hlasem mě pozvala dál. Ale to až poté, co mi Lucka zakoupila vlezné, v podobě politicky vymyšleného kupónu. Pak jsem byl usazen do křesla a byl mi zadán nesplnitelný úkol. Zaklonit hlavu a otevřít oko. Trochu ironickým tónem jsem se jí snažil poukázat na to, že se na zdejším oddělení nacházíme právě pro mé problémy se zrakem. Na to nebrala ohledy a svůj příkaz zopakovala. Trochu jsem zamrkal, ale pak vzala situaci pevně do prstů sestra. Násilím mi rozevřela víčka a nakapala tam cosi. Já se pokusil zakřičet, ale nestačil jsem to. Bylo mi vyčiněno, že jsem oko zavřel moc rychle a většina kapaliny spočinulo mimo zrak. Tyranie se opakovala.

Ale pak, jako když utne. Asi nechci vědět, z jakých přísad byl ten dryják namíchán (krysí jed, možná prasečí moč). Po bolesti a obtížích se ale slehla zem. Najednou jsem mohl bezstarostně koukat, mrkat a rozhlížet se. Sestřička se pro mě stala svatou. Byl jsem vypuštěn zase na chodbu a Lucce pohled na mou, nemžourající osobu, doslova vyrazil dech. Čekání na paní doktorku jsme si zpříjemnili každý po svém. Zatímco Lucka obrala sušenkový automat, já jsem se seznamoval s okolím. Dvojice kroků oznámily příchod očařky. Znovu jsem vstoupil do ordinace.

Chodil jsem od přístroje k přístroji, nechal si různě barevná světla zářit do panenky a odpovídal na zvídavé otázky. Z toho všeho vznikl zápis (na A5ku), který obdařila oftalmoložka (to mi napověděla žena) nádhernou skicou. Vyšrafovaným kolečkem v kolečku chtěla budoucím generacím zdokumentovat, kde se podepsaly Fandovy prsty. Abychom odcházeli za své peníze řádně uspokojeni, dostal jsem na hlavu flastr. Mé radostné zvolání, že si konečně splním svůj sen a budu za piráta, mě negovala sestra. Pirátem prý nebudu, ale rozhodně nesplynu s davem. To mi potvrdila i manželka, která vyprskla smíchy, jakmile jsem se jí ukázal. Vedle Žižky ještě nespala. A navíc, Honza jako Honza.

Do auta jsem trefil sám. Vyrazili jsme domů a díky tomu, že se celá operace zdařila do půl hodiny, jsme nemuseli platit parkovné. Uložil jsem se do postele a spokojený, že jsem byl ošetřen a ráno bude určitě dobře, usnul. Všechno bylo ale jinak.

První kroky mi byly nasměřovány k okýnku kartotéky. Zde se manželka prokázala mými doklady a byli jsme posláni ke dveřím číslo tři. Přešoupal jsem se a zasedl. Podle hlasových stop jsme seděli vedle stejného arogantního člověka, s kterým jsme sdíleli frontu před několika vteřinami. Lucka mi ho popsala jako "pan prase". Bližšího detailu dle ní nebylo třeba. Poté, co bylo vyvoláno mé jméno (asi půl hoďky) jsem se dostavil k doktorce. Posadila mne do křesla a odmotala mi hlavu. Vypláchla oko a pozvala mě k měřáku. Byl jsem vyzván, abych hlavu umístil do formy a otevřel oko. Samozřejmě to pravé. Moje vyjeknutí bylo zřejmě pro ni dostatečným důkazem, že to nelze. Oznámila mi, že mě nebude trápit a vyprovodila mě z ordinace. Znovu jsem tak skončil mezi manželkou a seletem.

Následující čekání na mé jméno nebylo tak dlouhé, jako v prvním případě. Tentokrát však zaznělo z mužských úst. Starší muž, oplývající vtipem, mě doprovodil na sedadlo a ujistil mne, že za chvilku to už bude dobré. Následovala sada několika kapanců. Podle sdělení pana doktora, který mě o všem dění informoval, se jednalo pokaždé i jiný medikament. Jedny kapky zklidňovaly, jedny utišovaly, jiné zvlhčovaly, pak přišly antibiotika a další a další. Vsadil bych se, že mi mezi víčky proběhlo moře. Pan doktor přizval k operaci i mou manželku a zadal jí pořídit čočku (ne k večeři) a nové kapání na domácí léčbu. O jeho odbornosti jsem neměl nejmenších pochyb, tedy až na malou výjimku. Tou bylo zvolání sestry poté, co očař nařídil podání třech dalších roztoků. Doslova pronesla: "to je hodně zajímavá kombinace".

Když Lucka přinesla pomůcku (musela si trochu postát ve frontě), já si oddechl, že jsem nebyl, coby krypl opuštěn, a pan doktor se dal do práce. Jedním dotykem aplikoval silikon a pogratuloval mi. Následovalo ještě malé poupravení (odbublikování) a bylo hotovo. Opět jsem viděl. Po dvou hodinách jsme opouštěli areál nemocnice.

S Luckou jsme doma poctivě kapali a já si po obědě šel lehnout. I když se čtvrteční očistec již nekonal, nebylo to nějak ono. Lenošení mi vydrželo až do večera, které pak přešlo plynule ve spánek. Vždy, při aplikaci kapek, mi Lucka oznámila, co se odehrává v ostatních prostorách bytu.

Další kontrola zítra (tedy v sobotu) v deset.

Vyrazil jsem a přesně podle harmonogramu se dostavil ke dveřím (jedněm z nich) očního oddělení nemocnice. Plná čekárna mě sice trochu vyděsila, ale nebylo čeho se obávat. Jsem přece od pana doktora pozvaný na desátou hodinu. Což je právě teď. Z výherního automatu jsem zakoupil pozdrav ministerstvu a usadil se na židličku. Pozoroval jsem příchozí a všiml si, že ti vždycky vyčkají výlezu sestry a vnutí jí své doklady.

Abych tu neseděl až do večera, pokusil jsem se taktiku napodobit. Jelikož však sestry byly dvě a z různých dveří vykukovali v různých intervalech a různém pořadí, trvalo mi asi patnáct minut, než jsem se upsal. Upozornil jsem na to, že jsem objednaný a navíc přiložil i nejmilejší úsměv, kterého jsem schopen. Sestra sbalila účtenku, občanku a kartu pojišťovny a bez jediného slova zmizela.

Když se osoba znovu objevila na chodbě a zvolala mé jméno, marně jsem očekával, že budu pozván dále. Vtiskla mi osobní dokumenty a oznámila mi, že mám vyčkat svého vyvolání. Tak jsem si sedl a čekal. Čekal do tři čtvrtě na jedenáct. Tou dobou jsem sice nebyl vehnán do ordinace, ale přišel další pacient. Když se hlasitě dožadoval svého vstupu pod ruce paní doktorky s tím, že je objednán, byl sestrou odmítnut. Všichni, kdo tu sedí byli objednáni. Domů jsem napsal zprávu, že na oběd se nedostavím.

Protože krátit si dobu při čekání na oční klinice čtením mi připadala jako provokace (navíc jsem neměl co), pozoroval jsem pacienty. Někteří tvorové byli vskutku úžasní. Jako první mne zaujal chlap jako hora, dorazivší chvilku po mě. Když se zpovídal ve dveřích sestřičce, nebylo mu rozumět vůbec nic. Huhlal a ještě k tomu mluvil potichu a dětským hláskem. Sestra z něj nakonec všechno dostala. Co že jste dělal? Brousil? A bez brýlí? A v oku Vám něco zůstalo? Jasným vítězem spolku choromyslných se však stal pán středního věku v montérkách, který v doprovodu mladšího muže (nevím, jestli syna, anebo dozorce) přišel s tím, že si nalil do očí Savo. Na to sestra neřekla nic.

Já jsem se na pozorování dostal kolem poledne. Sestřička mi foukla do oka, chvíli do něj svítila a pak mě posadila na ne zrovna pohodlnou sesličku. Zpoza zdi na mě začal mluvit mladý ženský hlas a pokládal mi otázky. "Pravé oko?" zeptala se neznámá. Souhlasil jsem. "Při sportu?" následovala další otázka. Opět jsem potvrdil. "Prstem?" pokračovala stroze. Už jsem jen bručel. "A čočku nemáte". Jelikož na konci věty chyběl otazník, pojal jsem to jako mylně tvrzení. Sdělil jsem zdi, že v současné době čočku v oku mám. to mělo za následek vykouknutí hlavy paní doktorové.

Zkoumavě si mě prohlížela (asi jestli nelžu), pak se podívala do zpráv jejich předchůdců a po chvilce souhlasně přikývla. "Jo, máte". Tím vyšetření prakticky skončilo. Abych byl přesný, krátce si mě prohlédla přes přístroj, oznámila mi, že se to hezky hojí. Napsala mi další kapky, vyplodila novou zprávu a pozvala mě na pondělí. Super, zítra mám volno a další devadesátikorunový poplatek se konat nebude.

Vyřídil jsem lékárnu a hladový letěl dom. Zaprvé jsem potřeboval rychle předat Lucce instrukce, než je stačím zapomenout a zadruhé měl dorazit Lukáš. Štěstěna mi přistavila k zastávce autobus okamžitě. Stihl jsem tak v klidu jídlo i přípravu (rozebrání) nábytku, pro který si kluci přijeli.

Tentokrát mě nebavilo ani pozorovat lidi. Tak jsem si sedl ke zdi a čekal a čekal. Protože byl na zdi umístěn televizor, sledoval jsem desetiminutovou smyčku upoutávek na spokojené stáří a ostříží zrak. Zvukový doprovod mi k tomu poskytovala čtveřice důchodců. Z hlasitosti jejich rozhovoru bylo jasné, že budou muset v brzké době navštívit i ušního. Vyslechl jsem trable a radosti synů, vnuků, pravnuků a sousedů.

Nakonec jsem se dočkal. Po hodině a půl jsem vešel do ordinace a setkal se tváří v tvář s doktorem, který mi čočku před pěti dny aplikoval. Pozdravil jsem a marně čekal, že snad budu poznán. Pan doktor na mě hleděl jako na zcela nového pacienta. Porovnal obě oči (patrně hledal deset rozdílů), spokojeně zamručel a vyřkl ortel. "Rohovka se moc hezky hojí a proto přijďte v pondělí a vyndáme ji". Jak v pondělí, pomyslel jsem si. Já už tu nechci zase trávit dopoledne. Nedá se nic dělat. Budu muset ještě (snad naposledy) jednou.

Nebojte se, nebudu Vás trápit a nudit dalším pokračování téhle telenovely. Myslím si, že všechno důležité se už odehrálo a samotný akt vyjmutí bude jen pouhou rutinou. Co ale musím udělat je poděkovat všem sestrám, doktorům a dalšímu personálu (to za tu naťapkanou chodbu) za jejich péči a přístup. Díky jejich profesionalitě, vědomostem a přístupu se doba mého trpění scvrkla na pár hodin. Přiznám se, děkoval jsem za to, že jsem potomkem dvacátého století a ne středověku. Druhé poděkování samozřejmě patří mé ženě, že se o mě tak krásně starala.