Veni Vidi Nevidí

4. díl: Dneska ještě ne

Už jsem se těšil na to, že v úterý budu shledán zcela zdravým a plast z mého oka bude vyjmut. Opět, jako pokaždé v tomto (zřejmě nekonečném) příběhu, jsem se zmýlil. Při pondělní kontrole jsem byl sice oproštěn od legislativních poplatků, ale vychutnal jsem si naplno čekání ve frontě. Čekárna mě přivítala s plně obsazenými židličkami. Litoval jsem, že jsem se nepřinutil vyrazit o hodinu dříve. Sice bych koukal do zavřených dveří, ale možná bych byl první na řadě.

úterý 26.01.2016 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Tentokrát mě nebavilo ani pozorovat lidi. Tak jsem si sedl ke zdi a čekal a čekal. Protože byl na zdi umístěn televizor, sledoval jsem desetiminutovou smyčku upoutávek na spokojené stáří a ostříží zrak. Zvukový doprovod mi k tomu poskytovala čtveřice důchodců. Z hlasitosti jejich rozhovoru bylo jasné, že budou muset v brzké době navštívit i ušního. Vyslechl jsem trable a radosti synů, vnuků, pravnuků a sousedů.

Nakonec jsem se dočkal. Po hodině a půl jsem vešel do ordinace a setkal se tváří v tvář s doktorem, který mi čočku před pěti dny aplikoval. Pozdravil jsem a marně čekal, že snad budu poznán. Pan doktor na mě hleděl jako na zcela nového pacienta. Porovnal obě oči (patrně hledal deset rozdílů), spokojeně zamručel a vyřkl ortel. "Rohovka se moc hezky hojí a proto přijďte v pondělí a vyndáme ji". Jak v pondělí, pomyslel jsem si. Já už tu nechci zase trávit dopoledne. Nedá se nic dělat. Budu muset ještě (snad naposledy) jednou.

Nebojte se, nebudu Vás trápit a nudit dalším pokračování téhle telenovely. Myslím si, že všechno důležité se už odehrálo a samotný akt vyjmutí bude jen pouhou rutinou. Co ale musím udělat je poděkovat všem sestrám, doktorům a dalšímu personálu (to za tu naťapkanou chodbu) za jejich péči a přístup. Díky jejich profesionalitě, vědomostem a přístupu se doba mého trpění scvrkla na pár hodin. Přiznám se, děkoval jsem za to, že jsem potomkem dvacátého století a ne středověku. Druhé poděkování samozřejmě patří mé ženě, že se o mě tak krásně starala.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 28.01.2016 16:40:34

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 01.02.2016 09:08

Poslední kontrolu mám úspěšně za sebou, čočka mi byla vyjmuta. I když mě hodně překvapilo, jakým stylem (brutálním) pan doktor ponořil dva prsty do mého oka, aby ochrannou pomůcku odstranil. Jdem tedy zdráv.

vytvořit / odpovědět

Lucík napsal(a) 01.02.2016 09:25

Třikrát hurá a gratulace k vyléčení.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 01.02.2016 12:01

No už jsem se bál, že se z toho stane pravidelný trénink.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se stal jednookým

O účinnosti technik, které jsme ve čtvrtek zkoušeli, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Přesněji řečeno, na vlastní oko. Když jsem hrál špatného a útočil na 15ti letého (50 kilogramů žívé váhy) klučinu, projel mnou při provádění jeho techniky blesk. Důvodem bylo, že místo toho, aby umístil svou dlaň pod mou bradu, poslal mi omylem (aspoň to tvrdil) prst do pravého oka. Skácel jsem se na zem jako zralá švestka (hodně přerostlá). Jak přihlížející Dan, tak i bránící se Fanda shodně pronesli, že technika byla velmi účinná.

2. díl: Jak jsem dostal čočku

Noc jsem alespoň já přečkal v klidu a probral se bez bolesti. Tento stav vydržel jen velmi krátkou chvilku a po několika minutách od mého vzezření se dostavila ostrá bolest. Mastička a fáč nezabral. Protože další kontrola měla proběhnout během dnešních dopoledních hodin, nasnídali jsme se a připravovali na štreku. Z Lucky se stala opatrovnice křížená s asistenčním psem. Ne, že by na mě štěkala, právě naopak. Krom oblékání a podávání věcí mě vodila po bytě i mimo něj jako slepce. Vylezli jsme na světlo boží, které mi zůstalo naprosto utajeno a autem vyrazili do nemocnice. Naštěstí se přes noc další příděl bílé nadílky nekonal a tak nemusela řidička šmudlat kapotu. Já bych stejně nepomohl. Za mého vydatného skomírání projezdila Lucka okolí pavilónu číslo tři křížem krážem s úmyslem zaparkovat. Asfalt nebyl přeci jen tak prázdný, jako před osmi hodinami. Nakonec se povedlo a já byl vmanipulován do čekárny.

3. díl: Jak jsem dostal kapky

Noc byla více než klidná, bez mrknutí oka :) a bez bolestivých podnětů. Když se ozval budík, poslepu jsem jeho zvonění ukončil a přemlouval se k očnímu procitnutí. Přiznám se, z obavy vracející se bolesti při otevření očí, jsem pořád bloudil tmou. Tápání mi vydrželo několik minut a když se vzbudila i Lucka, podrobil jsem zrak testu. Přivřené, plně otevřené, zavřené, mžourající. Nic z toho nebolelo. Pln energie jsem vyskočil z postele a připravil snídani. Jelikož jsem se byl schopen orientovat se visuálně, nechtěl jsem po manželce ani automobilový, ani osobní doprovod (i když jsem jí k tomu musel několikrát přemlouvat).

4. díl: Dneska ještě ne

Už jsem se těšil na to, že v úterý budu shledán zcela zdravým a plast z mého oka bude vyjmut. Opět, jako pokaždé v tomto (zřejmě nekonečném) příběhu, jsem se zmýlil. Při pondělní kontrole jsem byl sice oproštěn od legislativních poplatků, ale vychutnal jsem si naplno čekání ve frontě. Čekárna mě přivítala s plně obsazenými židličkami. Litoval jsem, že jsem se nepřinutil vyrazit o hodinu dříve. Sice bych koukal do zavřených dveří, ale možná bych byl první na řadě.