Vyrazil jsem a přesně podle harmonogramu se dostavil ke dveřím (jedněm z nich) očního oddělení nemocnice. Plná čekárna mě sice trochu vyděsila, ale nebylo čeho se obávat. Jsem přece od pana doktora pozvaný na desátou hodinu. Což je právě teď. Z výherního automatu jsem zakoupil pozdrav ministerstvu a usadil se na židličku. Pozoroval jsem příchozí a všiml si, že ti vždycky vyčkají výlezu sestry a vnutí jí své doklady.

Abych tu neseděl až do večera, pokusil jsem se taktiku napodobit. Jelikož však sestry byly dvě a z různých dveří vykukovali v různých intervalech a různém pořadí, trvalo mi asi patnáct minut, než jsem se upsal. Upozornil jsem na to, že jsem objednaný a navíc přiložil i nejmilejší úsměv, kterého jsem schopen. Sestra sbalila účtenku, občanku a kartu pojišťovny a bez jediného slova zmizela.

Když se osoba znovu objevila na chodbě a zvolala mé jméno, marně jsem očekával, že budu pozván dále. Vtiskla mi osobní dokumenty a oznámila mi, že mám vyčkat svého vyvolání. Tak jsem si sedl a čekal. Čekal do tři čtvrtě na jedenáct. Tou dobou jsem sice nebyl vehnán do ordinace, ale přišel další pacient. Když se hlasitě dožadoval svého vstupu pod ruce paní doktorky s tím, že je objednán, byl sestrou odmítnut. Všichni, kdo tu sedí byli objednáni. Domů jsem napsal zprávu, že na oběd se nedostavím.

Protože krátit si dobu při čekání na oční klinice čtením mi připadala jako provokace (navíc jsem neměl co), pozoroval jsem pacienty. Někteří tvorové byli vskutku úžasní. Jako první mne zaujal chlap jako hora, dorazivší chvilku po mě. Když se zpovídal ve dveřích sestřičce, nebylo mu rozumět vůbec nic. Huhlal a ještě k tomu mluvil potichu a dětským hláskem. Sestra z něj nakonec všechno dostala. Co že jste dělal? Brousil? A bez brýlí? A v oku Vám něco zůstalo? Jasným vítězem spolku choromyslných se však stal pán středního věku v montérkách, který v doprovodu mladšího muže (nevím, jestli syna, anebo dozorce) přišel s tím, že si nalil do očí Savo. Na to sestra neřekla nic.

Já jsem se na pozorování dostal kolem poledne. Sestřička mi foukla do oka, chvíli do něj svítila a pak mě posadila na ne zrovna pohodlnou sesličku. Zpoza zdi na mě začal mluvit mladý ženský hlas a pokládal mi otázky. "Pravé oko?" zeptala se neznámá. Souhlasil jsem. "Při sportu?" následovala další otázka. Opět jsem potvrdil. "Prstem?" pokračovala stroze. Už jsem jen bručel. "A čočku nemáte". Jelikož na konci věty chyběl otazník, pojal jsem to jako mylně tvrzení. Sdělil jsem zdi, že v současné době čočku v oku mám. to mělo za následek vykouknutí hlavy paní doktorové.

Zkoumavě si mě prohlížela (asi jestli nelžu), pak se podívala do zpráv jejich předchůdců a po chvilce souhlasně přikývla. "Jo, máte". Tím vyšetření prakticky skončilo. Abych byl přesný, krátce si mě prohlédla přes přístroj, oznámila mi, že se to hezky hojí. Napsala mi další kapky, vyplodila novou zprávu a pozvala mě na pondělí. Super, zítra mám volno a další devadesátikorunový poplatek se konat nebude.

Vyřídil jsem lékárnu a hladový letěl dom. Zaprvé jsem potřeboval rychle předat Lucce instrukce, než je stačím zapomenout a zadruhé měl dorazit Lukáš. Štěstěna mi přistavila k zastávce autobus okamžitě. Stihl jsem tak v klidu jídlo i přípravu (rozebrání) nábytku, pro který si kluci přijeli.