Chvilku jsem se kroutil u vodovodu a chladil pulzující oko. Když to přešlo, sebral jsem odvahu a vydal se znovu ke klukům. Dan zhodnotil mé zranění a povýšil mou vizáž na "dobrýho angoráka". Pokračovali jsme ve cvičení a já si čas od času odběhl zchladit bulvu a lehce si poplakat. Viníka nepříjemné bolesti, která sem tam projela mým čidlem zraku, jsem definoval jako řasu. Dan mi ušetřil cestu a hodil mne autem blíže k domovu. Lucce jsem jen poreferoval, proč mi trochu slzí okulár a proč má rudou barvu. Když jsem šel do hajan, rozhodně jsem si nemyslel, že nastává naše dlouhá noc.
Něco po jedné hodině ranní mě probudila ostrá bolest. A kde jinde, než v pravém oku. Šel jsem zase chladit, ale ani po opakovaném pokusu se nedostavila změna. Nevěděl jsem, co dělat. Tak dlouho jsem se z ložnice zvedal a skuhral, až se mi podařilo vzbudit manželku. Ta se nerozmýšlela ani chvilku, začala se oblékat a mě nakázala to samé. Na internetu vyhledala, kde je nejbližší oční pohotovost. Odvlekla mě k autu, trochu společnými silami (já jsem hlavně stál a nic nedělal) jsme ometli auto schované pod bílou peřinou (zrovna muselo sněžit) a vyrazili na nedalekou Bulovku.
Oko už dělalo jen a jen potíže. Dofrčeli jsme do nemocnice. Cestu na ORL si nepamatuji, protože jsem šel naslepo. Pamatuji si jen, že se nacházíme na zářivkami osvětlené chodbě. Ze dveří umístěných naproti nám, vyšla osoba a milým, klidným hlasem mě pozvala dál. Ale to až poté, co mi Lucka zakoupila vlezné, v podobě politicky vymyšleného kupónu. Pak jsem byl usazen do křesla a byl mi zadán nesplnitelný úkol. Zaklonit hlavu a otevřít oko. Trochu ironickým tónem jsem se jí snažil poukázat na to, že se na zdejším oddělení nacházíme právě pro mé problémy se zrakem. Na to nebrala ohledy a svůj příkaz zopakovala. Trochu jsem zamrkal, ale pak vzala situaci pevně do prstů sestra. Násilím mi rozevřela víčka a nakapala tam cosi. Já se pokusil zakřičet, ale nestačil jsem to. Bylo mi vyčiněno, že jsem oko zavřel moc rychle a většina kapaliny spočinulo mimo zrak. Tyranie se opakovala.
Ale pak, jako když utne. Asi nechci vědět, z jakých přísad byl ten dryják namíchán (krysí jed, možná prasečí moč). Po bolesti a obtížích se ale slehla zem. Najednou jsem mohl bezstarostně koukat, mrkat a rozhlížet se. Sestřička se pro mě stala svatou. Byl jsem vypuštěn zase na chodbu a Lucce pohled na mou, nemžourající osobu, doslova vyrazil dech. Čekání na paní doktorku jsme si zpříjemnili každý po svém. Zatímco Lucka obrala sušenkový automat, já jsem se seznamoval s okolím. Dvojice kroků oznámily příchod očařky. Znovu jsem vstoupil do ordinace.
Chodil jsem od přístroje k přístroji, nechal si různě barevná světla zářit do panenky a odpovídal na zvídavé otázky. Z toho všeho vznikl zápis (na A5ku), který obdařila oftalmoložka (to mi napověděla žena) nádhernou skicou. Vyšrafovaným kolečkem v kolečku chtěla budoucím generacím zdokumentovat, kde se podepsaly Fandovy prsty. Abychom odcházeli za své peníze řádně uspokojeni, dostal jsem na hlavu flastr. Mé radostné zvolání, že si konečně splním svůj sen a budu za piráta, mě negovala sestra. Pirátem prý nebudu, ale rozhodně nesplynu s davem. To mi potvrdila i manželka, která vyprskla smíchy, jakmile jsem se jí ukázal. Vedle Žižky ještě nespala. A navíc, Honza jako Honza.
Do auta jsem trefil sám. Vyrazili jsme domů a díky tomu, že se celá operace zdařila do půl hodiny, jsme nemuseli platit parkovné. Uložil jsem se do postele a spokojený, že jsem byl ošetřen a ráno bude určitě dobře, usnul. Všechno bylo ale jinak.