Veni Vidi Nevidí

1. díl: Jak jsem se stal jednookým

O účinnosti technik, které jsme ve čtvrtek zkoušeli, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Přesněji řečeno, na vlastní oko. Když jsem hrál špatného a útočil na 15ti letého (50 kilogramů žívé váhy) klučinu, projel mnou při provádění jeho techniky blesk. Důvodem bylo, že místo toho, aby umístil svou dlaň pod mou bradu, poslal mi omylem (aspoň to tvrdil) prst do pravého oka. Skácel jsem se na zem jako zralá švestka (hodně přerostlá). Jak přihlížející Dan, tak i bránící se Fanda shodně pronesli, že technika byla velmi účinná.

čtvrtek 21.01.2016 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Přátelé a Jenda

Chvilku jsem se kroutil u vodovodu a chladil pulzující oko. Když to přešlo, sebral jsem odvahu a vydal se znovu ke klukům. Dan zhodnotil mé zranění a povýšil mou vizáž na "dobrýho angoráka". Pokračovali jsme ve cvičení a já si čas od času odběhl zchladit bulvu a lehce si poplakat. Viníka nepříjemné bolesti, která sem tam projela mým čidlem zraku, jsem definoval jako řasu. Dan mi ušetřil cestu a hodil mne autem blíže k domovu. Lucce jsem jen poreferoval, proč mi trochu slzí okulár a proč má rudou barvu. Když jsem šel do hajan, rozhodně jsem si nemyslel, že nastává naše dlouhá noc.

Něco po jedné hodině ranní mě probudila ostrá bolest. A kde jinde, než v pravém oku. Šel jsem zase chladit, ale ani po opakovaném pokusu se nedostavila změna. Nevěděl jsem, co dělat. Tak dlouho jsem se z ložnice zvedal a skuhral, až se mi podařilo vzbudit manželku. Ta se nerozmýšlela ani chvilku, začala se oblékat a mě nakázala to samé. Na internetu vyhledala, kde je nejbližší oční pohotovost. Odvlekla mě k autu, trochu společnými silami (já jsem hlavně stál a nic nedělal) jsme ometli auto schované pod bílou peřinou (zrovna muselo sněžit) a vyrazili na nedalekou Bulovku.

Oko už dělalo jen a jen potíže. Dofrčeli jsme do nemocnice. Cestu na ORL si nepamatuji, protože jsem šel naslepo. Pamatuji si jen, že se nacházíme na zářivkami osvětlené chodbě. Ze dveří umístěných naproti nám, vyšla osoba a milým, klidným hlasem mě pozvala dál. Ale to až poté, co mi Lucka zakoupila vlezné, v podobě politicky vymyšleného kupónu. Pak jsem byl usazen do křesla a byl mi zadán nesplnitelný úkol. Zaklonit hlavu a otevřít oko. Trochu ironickým tónem jsem se jí snažil poukázat na to, že se na zdejším oddělení nacházíme právě pro mé problémy se zrakem. Na to nebrala ohledy a svůj příkaz zopakovala. Trochu jsem zamrkal, ale pak vzala situaci pevně do prstů sestra. Násilím mi rozevřela víčka a nakapala tam cosi. Já se pokusil zakřičet, ale nestačil jsem to. Bylo mi vyčiněno, že jsem oko zavřel moc rychle a většina kapaliny spočinulo mimo zrak. Tyranie se opakovala.

Ale pak, jako když utne. Asi nechci vědět, z jakých přísad byl ten dryják namíchán (krysí jed, možná prasečí moč). Po bolesti a obtížích se ale slehla zem. Najednou jsem mohl bezstarostně koukat, mrkat a rozhlížet se. Sestřička se pro mě stala svatou. Byl jsem vypuštěn zase na chodbu a Lucce pohled na mou, nemžourající osobu, doslova vyrazil dech. Čekání na paní doktorku jsme si zpříjemnili každý po svém. Zatímco Lucka obrala sušenkový automat, já jsem se seznamoval s okolím. Dvojice kroků oznámily příchod očařky. Znovu jsem vstoupil do ordinace.

Chodil jsem od přístroje k přístroji, nechal si různě barevná světla zářit do panenky a odpovídal na zvídavé otázky. Z toho všeho vznikl zápis (na A5ku), který obdařila oftalmoložka (to mi napověděla žena) nádhernou skicou. Vyšrafovaným kolečkem v kolečku chtěla budoucím generacím zdokumentovat, kde se podepsaly Fandovy prsty. Abychom odcházeli za své peníze řádně uspokojeni, dostal jsem na hlavu flastr. Mé radostné zvolání, že si konečně splním svůj sen a budu za piráta, mě negovala sestra. Pirátem prý nebudu, ale rozhodně nesplynu s davem. To mi potvrdila i manželka, která vyprskla smíchy, jakmile jsem se jí ukázal. Vedle Žižky ještě nespala. A navíc, Honza jako Honza.

Do auta jsem trefil sám. Vyrazili jsme domů a díky tomu, že se celá operace zdařila do půl hodiny, jsme nemuseli platit parkovné. Uložil jsem se do postele a spokojený, že jsem byl ošetřen a ráno bude určitě dobře, usnul. Všechno bylo ale jinak.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 25.01.2016 11:34:48

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 25.01.2016 11:37

Alespoň někdo usnul hned. Já jsem čučela do stropu ještě v pět ráno. Ale hlavně, že ty jsi už netrpěl.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se stal jednookým

O účinnosti technik, které jsme ve čtvrtek zkoušeli, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Přesněji řečeno, na vlastní oko. Když jsem hrál špatného a útočil na 15ti letého (50 kilogramů žívé váhy) klučinu, projel mnou při provádění jeho techniky blesk. Důvodem bylo, že místo toho, aby umístil svou dlaň pod mou bradu, poslal mi omylem (aspoň to tvrdil) prst do pravého oka. Skácel jsem se na zem jako zralá švestka (hodně přerostlá). Jak přihlížející Dan, tak i bránící se Fanda shodně pronesli, že technika byla velmi účinná.

2. díl: Jak jsem dostal čočku

Noc jsem alespoň já přečkal v klidu a probral se bez bolesti. Tento stav vydržel jen velmi krátkou chvilku a po několika minutách od mého vzezření se dostavila ostrá bolest. Mastička a fáč nezabral. Protože další kontrola měla proběhnout během dnešních dopoledních hodin, nasnídali jsme se a připravovali na štreku. Z Lucky se stala opatrovnice křížená s asistenčním psem. Ne, že by na mě štěkala, právě naopak. Krom oblékání a podávání věcí mě vodila po bytě i mimo něj jako slepce. Vylezli jsme na světlo boží, které mi zůstalo naprosto utajeno a autem vyrazili do nemocnice. Naštěstí se přes noc další příděl bílé nadílky nekonal a tak nemusela řidička šmudlat kapotu. Já bych stejně nepomohl. Za mého vydatného skomírání projezdila Lucka okolí pavilónu číslo tři křížem krážem s úmyslem zaparkovat. Asfalt nebyl přeci jen tak prázdný, jako před osmi hodinami. Nakonec se povedlo a já byl vmanipulován do čekárny.

3. díl: Jak jsem dostal kapky

Noc byla více než klidná, bez mrknutí oka :) a bez bolestivých podnětů. Když se ozval budík, poslepu jsem jeho zvonění ukončil a přemlouval se k očnímu procitnutí. Přiznám se, z obavy vracející se bolesti při otevření očí, jsem pořád bloudil tmou. Tápání mi vydrželo několik minut a když se vzbudila i Lucka, podrobil jsem zrak testu. Přivřené, plně otevřené, zavřené, mžourající. Nic z toho nebolelo. Pln energie jsem vyskočil z postele a připravil snídani. Jelikož jsem se byl schopen orientovat se visuálně, nechtěl jsem po manželce ani automobilový, ani osobní doprovod (i když jsem jí k tomu musel několikrát přemlouvat).

4. díl: Dneska ještě ne

Už jsem se těšil na to, že v úterý budu shledán zcela zdravým a plast z mého oka bude vyjmut. Opět, jako pokaždé v tomto (zřejmě nekonečném) příběhu, jsem se zmýlil. Při pondělní kontrole jsem byl sice oproštěn od legislativních poplatků, ale vychutnal jsem si naplno čekání ve frontě. Čekárna mě přivítala s plně obsazenými židličkami. Litoval jsem, že jsem se nepřinutil vyrazit o hodinu dříve. Sice bych koukal do zavřených dveří, ale možná bych byl první na řadě.