Krásná myšlenka na to, že plavební cestu ukončíme právě v našem kempu, byla opředena spoustou problémů. Jak dostat rafty do Krumlova, jak tam dostat lidi a pokud přesun provedeme auty, jak pak ty auta dostat zpět. Nakonec se všechny chytré hlavy shodly (já tam samozřejmě chyběl) na tom, že nejlepší bude, když s minimem aut dopravíme výstroj a všechny členy k startovnímu břehu, pak se nejmenší počet řidičů vrátí s auty zase zpět do kempu a vyčkají příjezdu pravidelné autobusové linky. Vozidlo veřejné dopravy anuluje všechny potíže s umístěním aut mimo pěší dosah řidičů. Plán to byl parádní. Martin, Lukáš a já jsme byli pasováni do řidičů a celou skupinu bezbolestně přesunuli do Českého Krumlova. Karlovi se podařil husarský kousek, když ukecal obsluhu vzduchového zařízení k nafouknutí gumových člunů. Odpadlo tak trapné pinožení s pumpičkou. My tři jsme zase naskákali do aut a vrátili se do Koruny. Krátce po našem návratu dorazila poslední členka výpravy - Ilčí. Ve stanu jsme posbírali zapomenuté a nezbytné věci (cigára, flašky a mikiny) a vyrazili zrychleným krokem (měli jsme trochu kvapíka) přes most na zastávku.
Že nám autobus ještě nefrnknul před nosem jsme zjistili pohledem na lidmi obsypanou zastávku. Začlenili jsme se tedy mezi partu mladých a začali nervózně pokukovat po hodinkách, abychom se lépe začlenili. Zhruba po deseti minutách prosvištěly vzduchem první otrávené poznámky, okořeněné kritikou pana řidiče. Postávali jsme se dál a vyposlechli si celý zvukový záznam divadelního představení pánů Šimka a Krampola, které pojednává o kvalitě a přesnosti Českých drah. Pětatřicet minut po uvedeném odjezdu spoje nám bylo jasné, že se pravidelnou linkou do Českého Krumlova nedostaneme. Nechali jsme mládež studovat jízdní řády a chvátali do kempu, abychom zbytečně neprodlužovali skluz. Na mostě napadlo Martina, že další variantou, než zase jezdit auty sem a tam, by bylo informovat se u soukromého dopravce. Nápad to byl skvělý, možnost by byla, jediná chyba byla v tom, že autobus odjel zhruba sedm minut před Martinovým dotazem.
Naskákali jsme tedy do Martinova auta a stejně křivolakými uličkami se dovezli k ostatním. Oba rafty byly nafouknuté, nálada správně naladěná, posádka rozdělená. Popadl jsem tedy nabízené pádlo a usadil se na gumové plavidlo číslo jedna. Mou posádkou se stala Quaja, Zdenka, Kačaba, Julinka, Karel, Lukáš a Martin (tentokrát vyjmenováváno od přídě po záď). Na druhém raftu jel překvapivě zbytek. Po chvilce pádlování začalo lehce krápat a bledá obloha prozrazovala, že lépe už bylo. Po čtyřiceti minutách jsme naše slečny obalili do pláštěnek a na prvním jezu už bylo jedno, jestli budem ohození, anebo nikoliv. Jediné, kdo měl z prudkého sjezdu opravdu zážitek byly holky a Quaja. Psí slečna se uprostřed šlajsny pokusila vystoupit i se Zdenkou, která se nacházela na druhém konci vodítka. Naštěstí jí dva páry ženských rukou (pomáhala totiž Kačaba) udržely na místě a pes přes palubu se nekonal.
Uplavali jsme necelé čtyři kilometry, když se nám po pravoboku odhalilo občerstvení U Milana. A právě tam jsme, zcela plánovaně a chtěně zakotvili. Zdejší poskytovatel krmě byl totiž Lucce doporučen, jako kvalitní výrobce grilovaných pochutin. Navíc byl čas oběda (mírně po) a intenzita deště zesílila a my se ocitli pod sprchou. Zastřešené posezení u občerstvení se na celou hodinu stalo naším útočištěm. Dali jsme si něco k jídlu a před, během i po žvýkání jsme prosebně hledali na stříbrné mraky a hustý déšť. Já jsem se pomalu ale jistě utápěl ve škaredé náladě a propadal zoufalství. Dávala se do mě zima a na raft se mi v dešti nechtělo. Bohužel letmé kontroly meteorologických aplikací odhalovaly, že se nacházíme v epicentru špatného počasí a déšť nepřestane. Doplnili jsme živiny i tekutiny a znovu se naskládali do člunů. Čekalo nás uplakaných deset kilometrů.
Abychom se mohli převléknout do suchého a schovat se do stanu, pádlovali jsme po celou cestu. Jak už to tak bývá, práce hřeje a já se přestal klepat. Navíc velmi dobrá nálada na palubě, místy doplňovaná divadelním vystoupením a náhodným opuštěným plavidla mi vykouzlila na tváři úsměv. Trasa se krátila a když jsme za zatáčkou objevili druhou posádku, kterak tahají na břeh raft, moje srdce zaplesalo. Našim vodním útrapám je konec. Ve stanu jsem posbíral cokoliv suché a s mincí v ruce se utíkal regenerovat pod teplou vodu do sprchy. Bylo mi zase fajn a i když jsem o tom celý den silně pochyboval, naskočila i chuť na pivko (to potěšilo zvlášť Aničku). S Luckou jsme holkám i sobě připravili večeři a nechali se pohltit večerní zábavou. Tím se stalo vyprávění historek i hodnocení dnešní plavby. Své slovo dostaly i struny. Zkrátka každý dělal na co měl chuť a všichni dohromady jsme se měli dobře. Navíc Martin, když se déšť trochu na chvilku zklidnil, za stanem založil požár (kontrolovaný) a postupně spálil celou hromadu, kterou přivezl. Kromě komárů a chladem trpících členů to přitáhlo i několik obyvatel kempu.
Druhá noc propršela také a tak jsme se ráno probírali za zvuku ťukání kapek na stan. Zatím nerozhodnuté a neustále omílané nedělní plavení bylo během snídání odpískáno. Nejspíš bychom přijeli ve stejném stavu jako v sobotu a to nikoho nelákalo. Začali jsme balit a opravdu intenzivně vzývali obsluhu nebeského vodního kohoutku, aby na chvilku přísun vody zavřel. Když se déšť proměnil na lehké mžení, přesunuli jsme zavazadla do auta a přemýšleli, jak se stanem. Vlhké obydlí se nám do vaku rvát nechtělo. Sundali jsme plachtu, která nám rozhodně zachránila komfort a hlavně umožnila společenské sezení a zjistili, že pršet opravdu přestalo. A dokonce vylezlo i sluníčko (no není to k vzteku?). Radek nadšeně hlásal, že nafouknutí raftů je otázkou minut a uskutečníme i dnešní jízdu, ale na nás už bylo pozdě. Rozloučili jsme se, opakovaně a srdceryvně, do volných míst umístili ještě tašky s jídlem (Radek vydal jasný rozkaz, že žádné jídlo mu tam nezbyde) a opustili opuštěné stanové městečko.
I přes to, že počasí nebylo ideální, víkendovou vodu jsem si náramně užil a byl jsem moc rád součástí této vodácké party. A budu moc rád, když i nadále budeme moci rozšířit řady pádlujících. Protože se ukázalo, že se nemusíme scházet pouze v létě, ale i v zimě, moc se těším na další povedenou akci. Vám přeji krásný zbytek letních dní a brzy ahoj.
