Polygon, kde se měly jízdy konat, se nacházel u Dlouhé Lhoty nedaleko Příbrami. Ze zjištěných informací jsem věděl, že cesta bude trvat zhruba hodinu. A předpokládál jsem, že v osmou hodinu ranní nebude v ulicích města mnoho aut, takže jsem odhadovaný čas jen nepatrně zvýšil o deset minut. Budík mi zazvonil lehce před sedmou a já se v klidu nasnídal, přivítal probuzenou Terezku, uvařil si na cestu kafe a vydal se do auta. Napadlo mě, že smýkající se auto na jehož zadních místech jsou dětské sedačky nevypadá moc drsně. Vlastně nezodpovědně. Tak jsem se vrátil s dvojicí seslí domů. Terezka se jen z gauče zeptala, co že jsem to zapomněl. Ale jinak si mě téměř nevšimla.
Protože cestu na jih mám celkem obstojně najetou, nezapínal jsem hned navigaci. Projel jsem sérií tunelů, napojil se na Strakonickou a upaloval k cíly. Nádrž hlásila zbývající palivo na 193 kilometrů, tak jsem si říkal, že tomu trochu přidám. Zastavil jsem u pumpy, nechal tam nehorázný balík na to, co jsem do nádrže nalil, nastavil navigování a vyjel. Čas příjezdu ukazoval 8:38 což bylo naprosto vyhovující, protože dostavit jsem se měl ve třičtvrtě. Valím si to hezky po dálnici, samozřejmě podle předpisů a najednou koukám, že mě šipka vede na výjezd. Na rozdíl od ostatních případů, kdy elektronickému zařízení bezmezně věřím, jsem tentokrát nepodlehl a stál si za svým. Do Příbrami to bylo ještě daleko a já opravdu na sedmnáctém sjezdu odbočovat nebudu. A ouha. Navigace chvilku kroutila kolečkem, přepočítala trasu a ukázala mi, že dorazi do cíle bych měl tři minuty před stanovenou dobou. Trochu jsem znervózněl. Že bych si to pamatoval špatně? Jel jsem dál, odolal ještě jednomu sjezdu a odhadovaný čas byl už 8:53. To mě samozřejmě nasupilo, protože jsem nechtěl ze sebe udělat blbce tím, že přijedu pozdě. Následující odbočku jsem tedy využil a přemlouval mobil, aby mě laskavě vedl po dálnici a neposílal mě pořád po okrskách. Jak asi tušíte, problém byl v chybějícím potvrzení, že jsem majitelem dálniční známky. Jedno kliknutí a bylo vyřešeno. Přijet jsem měl zase včas.
Krátce poté, co jsem opustil dálnici začalo zařízení znovu zlobit. Tentorkát nebyla schopna navigace rozpoznat, jestli jedu od Prahy, anebo ku Praze. Jízda s neustále se točící mapou nebyla moc zábavná, ale vydržel jsem to, telefon z okna nevyhodil a po chvilce si všiml ukazatele s nápisem "polygon". U betonové zábrany před drátěným plotem jsem zastavil mezi dvě již stojící auta s posádkou a čekal, co se bude dít. Osamělé parkoviště se začalo v okamžiku plnit a já doufal, že to nejsou nadšenci radiově řízených modelů, ale další školáci. Nemýlil jsem se. K bráně areálu se přiřítil reklamami oblepený Fiátek (jehož výkon byl podle zvuku srovnatelný se závodním autem), z něj vylezl muž v triku MaxCars a pozval nás dál. Postupně jsme vjeli do areálu bývalého letiště a zaparkovali před prosklenou, jednopatrovou pikslou. Instruktor z malého autíčka nás pozval dál s tím, že si máme připravit řidičské oprávnění a poukaz. Jelikož jsem oboje muchlal v ruce, přistoupil jsem ke stolku a voucher odevzdal. Byl jsem vyzván, abych se posadil a vyplnit dotazník.
Několik prvních kolonek mi nedělalo nejmenší problémy. Jméno, příjmení, výrobce a typ vozidla (na barvu se bohužel neptali). Pak ovšem přišel zádrhel. Do políčka "evidenční číslo ŘP" jsem začal sázet jakési číslo z techničáku. Na svůj omyl jsem byl upozorněn větou dotazem, jestli jsem si jistý, že opisuji opravdu řidičský průkaz. Zabědoval jsem nad svou roztěkaností a vyplňoval dál. Přítomnost ABS jsem považoval za samozřejmost a jelikož jsem měl pravou dlaň otlačenou od šaltpáky, u kolonky automatická převodovka jsem napsal N. Poděkoval jsem a hrnul se od stolku pryč. Na pultíku recepce jsem si všiml lejstra, které nabízelo možnost objednání jídla, obědu. Zafajvkoval jsem řízek s bramborem.
Usadil jsem se na jednu ze sedaček před širokou televizí a čekal, co se bude dít. Za chvilku se na scéně objevil hromotluk s vojenským sestřihem a červenými botami Ferrari na nohou. Chvilku si nás prohlížel, pak na televizi pustil první obrázek prezentace a když jsme se všichni usadili, začal mluvit. Že nebude teoretická část nudná a nezábavná jsem pochopil hned oznámením, že Simír nedorazí, protože v Berlíně prodává kebab. Chlápek nás přivítal, představil sebe i společnost a krátce nám nastínil, co se bude dít. Budeme jezdit, jezdit a jezdit. Probíranými tématy byly pneumatiky, ahdéze, vliv přilnavosti v závislosti na povrchu, správné sezení za volantem, až jsme se dostali k základům fyziky. A tu, jak instruktor trefně poznamenal, prostě nezměníme. Z jeho výkladu jsem si mimo jiné zapamatoval, že:
smyk by nikdy nenastal, pokud bychom jezdili jen rovně
ruce před airbagem křížíme pouze v případě, že chceme mít na čele obtištěné hodinky
pokud se na vozovku koukáme bočním okénkem, jakákoliv korekce vozidla je zbytečná
ruce na volantu se drží ve třičtvrtě na tři a nikdy nezatáčím "ančou dlaňovkou"
když na kola obuju gumové křápy je veškerá elektronika k ničemu
smyk nastává vždy, když to nečekám, stejně jako aquaplaning
Ze svého oboru věděl opravdu všechno. Myslím si, že kdybych se ho zeptal, kolik (a jakého typu) šroubů je v určitém typu BMW potřeba k připevnění nějaké součástky, vystřelil by odpověď hned a hlavně správně. I když nás ubezpečil v tom, že bezpečnost jízdy je téma na hodiny a hodiny, bylo na čase přednášku ukončit. Rozdal nám vysílačky, poučil o tom, že nemáme nic mačkat, ani otáčet a předal nás do rukou instruktorů. Ti nás vyzvali, abychom si ze svých vozidel vyndali všechny věci, které by se mohly nahodile pohybovat všemi směry. Dětské sedačky jsou naprosto v pořádku, ty prý podrží isofix, anebo pásy (ach jo). Jako bonus jsem se dozvěděl, že muž z Fiátku je mladší bratr přednášejícího (proto stejný sestřih a brýle).
Popadl jsem komunikační zařízení (na čudlíky nesahal), umístil ho do držáku na pití (jak bylo avizováno) a hledal nepřikurtované drobotiny (brýle, žvýkačky a klíče). Ty jsem odnesl do školící místnosti. Pak si vlezl za volant a jal se upravovat sedadlo řidiče. Všechny úhly, které svíraly moje údy jsem pečlivě překontroloval a sedadlo si nastavil dle doporučení. Seděl jsem a čekal příchodu instruktora. Ten se za chvíli dostavil, obhlédnul mojí polohu, spokojeně zamručel a řekl mi, abych sešlápl spojkový pedál. No a co já jsem udělal? Sešlápl plyn. Naštěstí nebylo auto nastartované, protože jinak by se po betonové ploše rozlehl řhmot vznětového motoru, který nějaký blbec žene do vysokých otáček. Tím ovšem moje přešlapy nekončily.
Nahodili jsme motory svých strojů a odjeli za vínovou Škodovkou. Řidič - instruktor nás odvedl na vzdálenější cíp polygonu a seznámil nás s nadcházejícími cvičeními. Volacími znaky se stal název výrobce vozidla. Já jsem byl tedy "Fordí". Dalšími rádiovými stanicemi byly mimo jiné "báví" (BMW), "skautík" (Škoda Octavia Scout) anebo "fauví" (VW) . Hned na začátku jsme si měli vyzkoušet, jak se projevuje krizové brždění (to když hamtnete vší silou na brzdu a spojku) na různých površích. Na suchém asfaltu, na mokrém asfaltu a na bílém nátěru představujícím "teplý sníh". To je vrstva udusaného, zledovatělého sněhu, který pomalu taje. Tedy to nejhorší, co můžeme na silnici potkat. Samotné nouzové brždění (instruktorem také zvané "na hulváta") jsem musel, stejně jako ostatní opakovat. Oproti instruktorovi, který zastavil na osmi metrech jsem já ujel dalších deset. Pak už mi bylo jasné, že se do pedálů musím skutečně vzepřít a brzdil jsem správně. Rozdíl mezi povrchy byly samozřejmě markantní. U bílého pekla nestačilo ani padesát metrů, kterých klouzavý nátěr dosahoval. Prostě auto jelo a jelo a nebrzdilo.
Pak přicházelo jedno cvičení za druhým. Samotné brždění jsme nahradili bržděním s vyhnutím se překážce, pak jsme se vyhýbali aniž bychom brzdili a nakonec se museli poprat s dvojicí nahodilých (zapínaných instruktorem) překážek. To pro mě byla skutečně výzva. Potlačit základní pud sešlápnutí brzdy a hlavně netrhat volantem a po krátké době kola srovnat, byl nadlidský výkon. Však jsem si trasu nespočetněkrát projížděl a předváděl hodiny. Naštěstí nejen já. Stejně obratně se vedlo i ostatním.
Po několika hodinách nepřetržitého ježdění nastal oběd. Z pultu jsem si odebral talíř, jehož polovinu zabíral řízek a postavil se ke stolku na terase. I když vevnitř bylo mnoho prázdných míst, chtěl jsem si na chvilku narovnat záda. Na najedení a následné slehnutí jsme dostali hodinu, tedy dostatek času. I když mě káva, podávaná na recepci lákala, věnoval jsem se po zbývající dobu okukováním nadupaného bavoráku a sledováním přistávajících a odlétávajících letounů.
Kromě stanoviště se po obědě vyměnili i instruktoři. Naším lídrem se stala stříbrná Škodovka. Pod taktovkou instruktora jsme měli objíždět kruhový objezd (standardní velikosti) z bílého nátěru, aniž bychom jej opustili dveřmi napřed. Spokojen se svým snažením jsem byl do té doby, než mi instruktor vytkl malou rychlost. Je pravdou, že já jsem se na umělé ledové ploše držel zuby nehty ve dvaatřiceti, instruktor zcela bravurně lítal s padesátkou na tacháči. Poté jsme se přesunuli před pravotočivou zatáčku (povrchu samozřejmě bílého - klouzavého) a věnovali se nácviku a drilu jízdy v ideální stopě. Po projetí zatáčkou (a narovnání čumáku zpět na silnici) jsme provedli otočku a znovu se nasměrovali na zatáčku. Tentokrát levotočivou. Když nám instruktor řekl, že po celodenním školení budeme šikovnější zhruba o jedno procento, nemýlil se. Zatáčku jsem buď projel krokem, anebo se smýkal z vozovky směrem ke škarpě. Vrcholem druhé části byl průjezd asi čtyřicetimetrovou "vanou" se čtyřmi milimetry vody. Simulace aquaplaningu. To jediné mi šlo. Držel jsem volant a vyšlápl spojku. Nic víc. A bez problémů projel.
Tím zážitek "Škola smyku" dosáhl svého konce. Zřejmě jako důkaz toho, že jsem auto nepostavil na střechu a nezpůsobil hromadnou dopravní nehodu, jsem obdržel certifikát o úspěšném absolvování. Nezbylo nic víc, než se rozloučit, poděkovat, nastartovat a odjet směrem domů. Doufal jsem, že na zpáteční cestě nebudu muset uplatnit žádnou z naučených technik. I když řešit udusaný sníh na začátku září, nevím nevím. Moc děkuji manželce a pochopitelně Ježíškovi za tak skvělý dárek.
