Moje nadšení z vodáctví během roku neopadlo a na Vltavu jsme se těšili od chvíle, co jsme se vrátili z předchozí plavby. A vzhledem k tomu, že jsme se v zimě seznámili s Aniččiným, Martinovým, ba i Radkovým kamarádem Karlem, těšili jsme se o to více. Plánování vody začalo sedmadvacátého února založením diskuzní skupiny. Pravdou je, že ne každý příspěvek byl k tématu, ale s přibývajícími řádky jsem získával dojem, že se vodácké setkání rychleji blíží. Z nepřeberného množství zpráv jsem se však dozvěděl, že dva rafty možná nebudou stačit. Veslaři, kormidelníky, kapitány a bubeníky budou Alenka, Anička, Ilčí, Julinka, Kačaba, Lucka, Quaja, Terezka, Zdenka, Karel, Martin, Radek a moje maličkost. Plavčicí měla být i Lucka, ta ale na poslední chvíli svou účast omluvila. Dny se prodlužovaly, příspěvků ve skupině přibývalo a termín se nezadržitelně blížil. Doba domlouvání plynule přešla k shánění a proměnila se v balení. Vzhledem k mé pracovní vytíženosti (haha) se o všechno postarala Lucka.
Do cílové destinace dorazil jako první (už ve čtvrtek) Radek s Karlem, kteří jihočeskou půdu patřičně pokřtili, v pátek dopoledne přijel Martin s Álou a rozšířili ležení o náš stan (za to Martinovi velký dík). Ve chvíli, kdy přišla fotografie našeho šapitó mi zbývalo posledních málo minut do ukončení zaměstnání. Mžik poté, co jsem vstal od klávesnice jsme seděli v autě, zadali do navigace kemp "Koruna" a vyjeli. Naštěstí se doba jízdy z nepříznivých třech a kousek hodiny po hodině jízdy zkrátila na dvě a půl (finálních). Jedinou překážkou byla kolona u Příbrami, jinak to frčelo. Projíždějíc Českými Budějovicemi jsme se dočetli, že na místě je už i Anička, Zdenda s Quajou a Kačaba. Dupnul jsem na plyn, stáhl dobu příjezdu o další dvě minuty a v tom fofru zapomněl při příjezdu do kempu zastavit u recepce. Takže do naší stanové osady jsme dorazili nejen my, ale i udýchaný pracovník kempu, dožadující se poplatku za vjezd, který ovšem již Martin předem zaplatil. Bylo kolem šesté. Přivítali jsme se se známými a přítomnými, nepoplácali se s známými, ale chybějícími a seznámili se s neznámým. Partu rozšířil ještě Lukáš (kterého jsem až do poloviny soboty pokládal za Michala).
I když obydlí byla postavena, mračící se obloha nechala tušit brzký a silný déšť. I na tuto variantu jsme ale byli připraveni a na travnatou, zatím ještě nepromočenou plochu rozložili plachtu o obsahu šedesáti metrů čtverečních. A poté jí nainstalovali přes oba velké stany. Sice se vizuální dojem katastrofálně snížil a objekt připomínal stanovou osadu ve slumu, ale suchý komfort byl dokonalý. Venku se mohli čerti ženit a se my mohli suchou nohou pohybovat mezi stoly. Přenesení věcí z kufru do stanu bylo dílem okamžiku a z toho důvodu jsem po chvilce seděl v křesle s pivem v ruce. Navíc můj hladový stav utišila Anička grilovaným masem a sýrem. Byl jsem spokojený. Holky se uvelebily mezi Alenku se Zdenkou a pozorovaly cvrkot pod plachtou. Během této idylky se Martinovi rozezněl v kapse mobil s voláním o pomoc. Radka s Karlem zmohla, kromě jiného, silná dešťová přeháňka a další plavbu podstupovat nechtěli. Podle Martinovi reakce svou pozici zcela jasně neurčili a vytvořili svému zachránci menší bojovku.
Když už to vypadalo, že se Martin k nezvěstným přidá taky, po cestě se přiřítily obrovité kola stříbrného monstra a mezi nás suché dorazili promočení Radek s Karlem a Lucík. Dvojice mužů už od první louže předváděla celkem zajímavé vystoupení. Kdyby se radost měřila na mililitry, tipoval bych to na tři a půl litru něčeho silného. Zatímco se Radek nadšeně přivítal se všemi novými (a našim holkám předal množství dárků), Karel zcela jednoznačně vymyslel pro Quaju úkol. A totiž otisknout její zuby do libovolné části vlastního těla. Pršení sílilo a předsálí našeho bydlení začalo vykazovat jisté vlhko. Holiny potřeba zatím nebyly, stěhování v plánu také ne. Pro boj s počasím zvolil Martin s Alenkou libozvučné zbraně a jejich prsty rozezněly struny. Já se držel stále svého půllitru, odmítal neustále připomínaného a vrchovatě nalitého panáka a s jemným studem vzpomínal na to, jak dopadl první večer v minulém roce. Zanedlouho poté, co se Karel ladným letem umístil do stanu, jsme jej následovali, nalezli do spacáků a usnuli. Bohužel s tušením, vlastně vědomím, že pršení nás budou provázet celý následující den.
