A-hooooy 2

1. díl: Vo co ti de?

Naše vodácké dobrodružství započalo ještě v Kunžackém kempu. První řádky tohoto příběhu jsme začali psát s balením věcí a složením stanu. Ukončením jednoho (rodinného) dobrodružství jsme totiž plynule přešli do druhého, v kruhu přátel a kamarádů. Setkat s ostatními členy vodácké party jsme se měli přímo v kempu U Fíka. Od něho nás dělilo zhruba sto kilometrů. Hodinu před polednem jsme vyjeli, poslední projížďkou se rozloučili s Jindřichovým Hradcem a ponořili se ještě hlouběji (tedy směrem k jihu). Po hodině jízdy se nám do cesty postavily České Budějovice a protože byl čas oběda, zastavili jsme se v restauraci hypermarketu. Prostě tam, "kde je svět ještě v pořádku". Krom potravy určené pro přímou konzumaci jsme nakoupili ještě zásoby na dny další. Přeci jen, nehodí se přijet s prázdnou.

čtvrtek 15.07.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) /
KDY (období a interval) letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / narozeniny / sraz, setkání / zábava /

Hodiny ukazovaly půl třetí a my jsme v Nahořanech odbočovali na štěrkovou cestu. Na jejím konci, jak si Lucka během jízdy ověřila, se nacházela naše parta. A skutečně, z příjemného plácku osázeného stromy, v jehož středu zelo ohniště, na nás mávali už Anička s Martinem a Hanka s Radkem. Ještě než jsme začali stavět naší haciendu a rozšířili tak stanové městečko, náležitě jsme se přivítali a představili se. Kromě známých tváří tu byli i dva mladíci od Alenky. Michal a David. Ti měli již obydlí postavené, stejně jako Radek s Hankou. Ti tentokráte obývali stan velký jako byl ten náš a ještě ke všemu se prý jim nechal Radek inspirovat. Anička s Martinem spali u nás, takže jsme se pustili do stavby.

Jelikož konstrukci (i destrukci) jsme si osvojili před pár dny, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k technickým problémům. Ale nebylo tomu tak. Z nějakého prapodivného důvodu (ne, nepil jsem) se stalo, že jsem opomněl základní stavební fakt. Podlážka se kolíkuje až ve chvíli napínání a vypnutí horního dílu obydlí. Výsledkem bylo nevratné mechanické poškození nosné konstrukce. Jinak řečeno, díky mě jsme zlomili tyčku. Naštěstí iniciativu v budování převzali jiní a tak se Lucce, Martinovi a Aničce podařilo šapitó vztyčit do obyvatelné podoby. Já jsem se k práci postavil hlavně tak, abych nepřekážel a v tichosti si brblal. Navíc jsem si vysloužil krásnou a unikátní přezdívku "zelená šlapka", zatímco Martin se stal "běhnou". A zřejmě v této fázi se poprvé ozvalo Aniččino "a vo co ti de?", které nás provázelo až do neděle a stalo se takovým mottem. V průběhu vztyčování nám Alenka odvedla obě princezny a vydala se s nimi hledat víly. Co přesně bylo obsahem hry netuším, ale bylo to asi hodně náročné, protože jsme o dcerách neslyšeli dobré dvě hodiny a poté se holky vrátily nadšené s nějakými kouzelnými artefakty.

Musím se ještě vrátit k představování účinkujících a uvést na scénu dva další členy. I když toho moc za celou dobu nenamluvily, byly nedílnou součástí naší party a bez nich by se voda konat nemohla. Byly to Javorník a Vážka. Dva čluny v osobním vlastnictví Radka a Martina. My měli tu čest být u slavnostního křtu a pojmenování. Stará námořnická tradice, tedy rozbití lahve šampaňského o bok lodi se nekonala. Ale určitě to smůlu nepřineslo, protože naše slečny ho důkladně podrobily zátěžové zkoušce hamtáním, skákáním a padáním.

Z tohoto slavnostního okamžiku jsme téměř okamžitě přešli k dalšímu. Radek byl totiž nejen nedávný oslavenec, ale ještě k tomu jubilant. Po předání darů, zatřesení pravicemi a několika polibcích si to samozřejmě zasloužilo přípitek. Víc než jeden. Protože základní materiál jsme měli ve stanu a nic důležitějšího nebylo na programu, věnovali jsme se střídavě zábavě a oslavě. A vzhledem k tomu že obě tyto činnosti jsou si hodně podobné, nebylo po chvilce poznat, kterou z nich právě provádíme. Pivo, z vlastního sudu a pípy, teklo proudem, lihoviny také a smích byl zajisté slyšet až ve Vyšáku. Nerozhodné počasí nás tu a tam zahnalo pod střechu, ale my to brali spíše jako rozptýlení než nepřízeň. A navíc, takto schovat jsme se museli jen dvakrát.

Pokud byl pobyt venku možný, Martin připravil oheň a pro ostatní připravil grilovanou večeři. Já, abych si napravil pošramocenou reputaci ze stavění, jsem mu raději ani nepomáhal, v nestřežený okamžik se nechal políbit múzou a pokusil se zosnovat báseň, kterou jsem rovnou naživo recitoval (to už jsem chlastal). Naštěstí mnoho důkazů o tomto počínání není. Od poezie byl jen malý krůček k hudbě. Chyběly nám ovšem kytary či jiné hudební nástroje. Zachovali jsme se ale vodáčtěji než zbytek kempu poslouchající reprodukovanou muziku navíc diametrálně odlišnou od té, která by se k místu hodila a spustili jsme z plných plic. Jestli to ladilo, anebo ne, netuším. O tom budou muset podat svědectví jiní. Já jsem se sestřelil.

Když jsem se v pátek probudil ve vlastním spacáku, na naší matraci, dost mě to překvapilo a musím přiznat, že naprosto netuším, jak jsem se tam octnul. Větřil jsem, že místo usměvavé tváře své milované manželky se setkám s opakem. A nemýlil jsem se. Opustil jsem prázdný stan (protože všichni byli již venku) a ukázal se společnosti. Naštěstí mě Martin a Radek přivítali radostně a já nebyl odsouzen se po zbytek dne schovávat. Dobře mi nebylo, ale fungoval jsem. A navíc jsem z manželky pomalu tahal informace, jak probíhal zbytek včerejšího večera. No, nebyla to žádná sláva. Kromě toho, že jsem zapomněl kdy a jak se na hlavách Michala a Davida objevilo sombrero, jsme nevěděl ani to, že jsem je zval do baru na panáka.

Luxus vlastních raftů si žádal trochu náročnější logistické zajištění. Protože Martin odváží Radka a mladé do Vyššího brodu spolu s rafty. Na mě zůstalo zajištění rezervace autobusu pro zbylé. Pohled do peněženky krátce před tím, než jsem se vydal k pokladně, mi odhalil absenci technického průkazu. Po dotazu směřující na Lucku se na mě snesla poslední vlna nevole týkající se předchozího večera. Techničák byl v bezpečí (Lucčiny peněženky), já koupil jízdenky a nasnídal se. O půl desáté jsme stanuli na zastávce a dožadovali se vstupu do dopravního prostředku. Místenky nám nebyli na nic a tak jsem hodinovou cestu plnou zatáček a hupů prostál. Posledních pár kilometrů, orosený studeným potem, jsem trávil v modlitbách za brzké zastavení.

Z kompletní party se po setkání vytvořily dvě posádky raftů. Během polepování pádel (tenhle mazácký výstřelek mi byl doposud utajen) jsem dostal další z přezdívek. Tentokrát mě Radek pasoval na "trosku". A nemyslím si, že by mi nějak moc křivdil. Nemusel jsem se koukat do zrcadla, abych tušil svou téměř bílou barvu. Rafty jsme snesli k vodě a vypluli. "Javorník" nesl posádku Anička, Hanka, Lucka, Martin, Radek a obě naše holky. Já jsem se nalodil s Alenkou, Davidem a Michalem. Plavba na dvou lodích je v jistém směru zábavnější než na jedné, ale má to i své zápory. Přínosem bylo neustálé ujíždění, čekání, cákání a jízda spolu. Na druhou stranu jsem se ve společnosti mladých cítil jako přestárlý fotr, který netuší o čem je řeč.

Ještě před obědovou zastávkou se změnilo rozložení sil a nás přišla podpořit Julinka. Co do výkonnosti nebyl rozdíl znát, ale alespoň mi někdo na palubě rozuměl. U tygra, kam jsme přirazili, proběhlo něco mezi svačinou a obědem. Někdo si dal klobásu, někdo smažené nezdravé, ale dobré a já jsem se postil a posilnil se pouze limonádou. Pádlovali jsme několik vlnkominut a znovu zakotvili v Rožmberku. Radek se totiž těšil na koleno, které místní restaurace nabízí. Ovšem ouha, nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. S vypětím všech sil se nám podařilo zabrat dva stoly. Když ale přišlo na objednávání, servírka konstatovala, že kolena nejsou a nebudou. Radek se tedy spokojil se žebry. My ostatní jsme si objednali kávu a většina zmrzlinové poháry. Našim slečnám objednal sladkou dobrotu Radek, který dostál svému slovu a pozval je. I když já jsem o zmrzku zájem neměl, bylo mi to málo platné. Odložených poloprázdných pohárů bylo víc než dost, takže dojídání neminulo nejen mě, ale i Lucku.

Následovné sjíždění se pro mě stalo velmi útrpné. Včerejší řádění se hlásilo čím dál hlasitěji a já jsem musel potupně poprosit o rychlé vysazení. Zrychlený přesun ze břehu se rázem změnil v úprk a já náklad jen tak tak donesl za přistavený kontejner. Detaily Vám samozřejmě prozrazovat nebudu, ale udělalo se mi daleko lépe. Až k Fíkovi jsme jeli bez dalších průtahů, tedy krom Martinovi záchranné akce, když nenechal utonout Terezčinu pistolku. Vytáhli jsme lodě, převlékli se do suchého a přepnuli se na suchozemský život. Nejrychleji pevnině přivykly Julinka s Terezkou, které Alenka znovu přichystala vílí dobrodružství. Aničce s Martinem se ohlásili staří známí kamarádi (motorkáři Štěpán a Tomáš), kteří touto oblastí zrovna projížděli. Jejich klábosení jsem využil k pořízení si polévky u výdejního okénka a nasoukal do sebe další potravu.

Odborné posouzení stavu sudu (pohmatem) odhalilo závažný problém. Moku je více, než by se dalo na konci pátku očekávat. I když jsem se ve čtvrtek hodně snažil, ve třech se padesátka těžko zdolává. Naštěstí Alenka vytáhla z rukávu ještě jeden trumf v podobě dalších dvou kamarádů. Šimona a Hanky. Jak se později ukázalo, posila to byla spíše morální, protože Hanka nápoj z chmelu nepovažovala za oblíbený a Šimon toho tolik nevypil. Ale snaha se počítá. Do kempu je bylo nutné dopravit, protože nedisponovali vlastním dopravním prostředkem. A z Krumlova, kde opustili vlak, to k našemu ohni bylo nějaký ten kilometry. Alenka, která nejdříve odvyprávěla holkám pohádku na dobrou noc si sedla s Martinem do auta a odjeli pro ně. Naše skupina se naposledy rozrostla a do stanové osady přibyl další, poslední stan.

Já jsem se piva i jiného procentního pitiva ani nedotkl a moje vnímání okolí bylo daleko intenzivnější než předchozí večer. Neuniklo mi tak, že okolní sousedé přijeli hlavně udělat bordel a odhodit zbytky svého lidství. Ještě během našeho grilování (to už byl Martin zpátky) bylo patrné, jak se stoupajícím alkoholem v krvi stoupá i jejich hlučnost a smysl pro debiloviny. Když jsem kolem desáté večerní zalezl do pelechu a pokoušel se usnout, nebyly moje obavy, že noc bude krušná, liché. Spánek u mě trval do druhé hodiny ranní a z něj mě vyprovodil cinkavý zvuk ešusu, který někdo odborně nakopl. I když jsem vnímal dění kolem sebe jen jedním smyslem (sluchem), vnímal jsem ho velmi intenzivně.

Na scéně byla aktuálně vícehlavá parta mladíků komunikujících ve velmi slušných decibelech. S podivem tak je, že i když na sebe řvali jak paviáni, museli si věty částečně opakovat. Loučení jednotlivých členů, které později přišlo, probíhalo asi půl hodiny. Byli dost váhaví. Užuž to vypadalo, že bude klid, ale parta kluků napravo od našeho stanu (o kterých jsem už psal) zahlédla dvě procházející dívčiny a i přes svou početní převahu s nimi navázali spojení. Hlavním směrem diskuze se stal Fiat Multipla, kterého jeden z kluků měl. Spustila se nekonečná smyčka pro a proti. Pak došlo na téma masáž. Chvilku diskuze, pak rozloučení. Bohužel jen krátkodobé, protože holky po chvilce znovu přišly. Proběhla praktická ukázka (kdo komu nevím) a masérky se odporoučely nadobro. Asi nemusím povídat, jaké kecy se ze stanů těch nadrbanců linuly. Poslední atrakcí brzkého rána byl pokus o zpěv (řev) nějaké chamradě. To už jsem vnímal v limbu, ale do opravdového spánku jsem upadl kolem páté hodiny.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 13.12.2021 15:27:22

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 13.12.2021 15:27:32

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 13.12.2021 15:28

Asi jsem byla hodně krutá viď? No jo, to jsou ti, co nepijou

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 15.12.2021 15:20

Tak vzhledem k tomu, že jsem se v inkriminovanou dobu neviděl střízlivýma očima a druhý den si to nepematoval, ani nevím, jestli jsem si to plně zasloužil, anebo si na mě byla ještě moc hodná. Zase na druhou stranu, kdybychom pili oba, byli bychom asi bez techničáku :)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Vo co ti de?

Naše vodácké dobrodružství započalo ještě v Kunžackém kempu. První řádky tohoto příběhu jsme začali psát s balením věcí a složením stanu. Ukončením jednoho (rodinného) dobrodružství jsme totiž plynule přešli do druhého, v kruhu přátel a kamarádů. Setkat s ostatními členy vodácké party jsme se měli přímo v kempu U Fíka. Od něho nás dělilo zhruba sto kilometrů. Hodinu před polednem jsme vyjeli, poslední projížďkou se rozloučili s Jindřichovým Hradcem a ponořili se ještě hlouběji (tedy směrem k jihu). Po hodině jízdy se nám do cesty postavily České Budějovice a protože byl čas oběda, zastavili jsme se v restauraci hypermarketu. Prostě tam, "kde je svět ještě v pořádku". Krom potravy určené pro přímou konzumaci jsme nakoupili ještě zásoby na dny další. Přeci jen, nehodí se přijet s prázdnou.

2. díl: Jak jsem pádloval pod loď

Nedostatek spánku zanechal své otisky na nás všech. Místo dobrého rána zněl jako první pozdrav výrok ve smyslu "co je to za dementy?". Byli jsme mrzutí, nevyspalí a otrávení. I kvůli tomu, jak vypadala obloha a faktu, že jsme si na sebe museli obléknout kvůli tepelnému komfortu mikiny. Jemné mžení, které se snášelo z nebe, rozdělilo nadšence vodáctví na dva tábory. Na skalní, kteří jezdí v každém počasí a druhé, kteří mají rozum a chtějí být po víkendu stále zdrávi. Já jsem se zařadil do první skupiny. Nejsem sice tesaný vodák, ale dost často mi chybí úsudek.