Hodiny ukazovaly půl třetí a my jsme v Nahořanech odbočovali na štěrkovou cestu. Na jejím konci, jak si Lucka během jízdy ověřila, se nacházela naše parta. A skutečně, z příjemného plácku osázeného stromy, v jehož středu zelo ohniště, na nás mávali už Anička s Martinem a Hanka s Radkem. Ještě než jsme začali stavět naší haciendu a rozšířili tak stanové městečko, náležitě jsme se přivítali a představili se. Kromě známých tváří tu byli i dva mladíci od Alenky. Michal a David. Ti měli již obydlí postavené, stejně jako Radek s Hankou. Ti tentokráte obývali stan velký jako byl ten náš a ještě ke všemu se prý jim nechal Radek inspirovat. Anička s Martinem spali u nás, takže jsme se pustili do stavby.

Jelikož konstrukci (i destrukci) jsme si osvojili před pár dny, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k technickým problémům. Ale nebylo tomu tak. Z nějakého prapodivného důvodu (ne, nepil jsem) se stalo, že jsem opomněl základní stavební fakt. Podlážka se kolíkuje až ve chvíli napínání a vypnutí horního dílu obydlí. Výsledkem bylo nevratné mechanické poškození nosné konstrukce. Jinak řečeno, díky mě jsme zlomili tyčku. Naštěstí iniciativu v budování převzali jiní a tak se Lucce, Martinovi a Aničce podařilo šapitó vztyčit do obyvatelné podoby. Já jsem se k práci postavil hlavně tak, abych nepřekážel a v tichosti si brblal. Navíc jsem si vysloužil krásnou a unikátní přezdívku "zelená šlapka", zatímco Martin se stal "běhnou". A zřejmě v této fázi se poprvé ozvalo Aniččino "a vo co ti de?", které nás provázelo až do neděle a stalo se takovým mottem. V průběhu vztyčování nám Alenka odvedla obě princezny a vydala se s nimi hledat víly. Co přesně bylo obsahem hry netuším, ale bylo to asi hodně náročné, protože jsme o dcerách neslyšeli dobré dvě hodiny a poté se holky vrátily nadšené s nějakými kouzelnými artefakty.

Musím se ještě vrátit k představování účinkujících a uvést na scénu dva další členy. I když toho moc za celou dobu nenamluvily, byly nedílnou součástí naší party a bez nich by se voda konat nemohla. Byly to Javorník a Vážka. Dva čluny v osobním vlastnictví Radka a Martina. My měli tu čest být u slavnostního křtu a pojmenování. Stará námořnická tradice, tedy rozbití lahve šampaňského o bok lodi se nekonala. Ale určitě to smůlu nepřineslo, protože naše slečny ho důkladně podrobily zátěžové zkoušce hamtáním, skákáním a padáním.

Z tohoto slavnostního okamžiku jsme téměř okamžitě přešli k dalšímu. Radek byl totiž nejen nedávný oslavenec, ale ještě k tomu jubilant. Po předání darů, zatřesení pravicemi a několika polibcích si to samozřejmě zasloužilo přípitek. Víc než jeden. Protože základní materiál jsme měli ve stanu a nic důležitějšího nebylo na programu, věnovali jsme se střídavě zábavě a oslavě. A vzhledem k tomu že obě tyto činnosti jsou si hodně podobné, nebylo po chvilce poznat, kterou z nich právě provádíme. Pivo, z vlastního sudu a pípy, teklo proudem, lihoviny také a smích byl zajisté slyšet až ve Vyšáku. Nerozhodné počasí nás tu a tam zahnalo pod střechu, ale my to brali spíše jako rozptýlení než nepřízeň. A navíc, takto schovat jsme se museli jen dvakrát.

Pokud byl pobyt venku možný, Martin připravil oheň a pro ostatní připravil grilovanou večeři. Já, abych si napravil pošramocenou reputaci ze stavění, jsem mu raději ani nepomáhal, v nestřežený okamžik se nechal políbit múzou a pokusil se zosnovat báseň, kterou jsem rovnou naživo recitoval (to už jsem chlastal). Naštěstí mnoho důkazů o tomto počínání není. Od poezie byl jen malý krůček k hudbě. Chyběly nám ovšem kytary či jiné hudební nástroje. Zachovali jsme se ale vodáčtěji než zbytek kempu poslouchající reprodukovanou muziku navíc diametrálně odlišnou od té, která by se k místu hodila a spustili jsme z plných plic. Jestli to ladilo, anebo ne, netuším. O tom budou muset podat svědectví jiní. Já jsem se sestřelil.

Když jsem se v pátek probudil ve vlastním spacáku, na naší matraci, dost mě to překvapilo a musím přiznat, že naprosto netuším, jak jsem se tam octnul. Větřil jsem, že místo usměvavé tváře své milované manželky se setkám s opakem. A nemýlil jsem se. Opustil jsem prázdný stan (protože všichni byli již venku) a ukázal se společnosti. Naštěstí mě Martin a Radek přivítali radostně a já nebyl odsouzen se po zbytek dne schovávat. Dobře mi nebylo, ale fungoval jsem. A navíc jsem z manželky pomalu tahal informace, jak probíhal zbytek včerejšího večera. No, nebyla to žádná sláva. Kromě toho, že jsem zapomněl kdy a jak se na hlavách Michala a Davida objevilo sombrero, jsme nevěděl ani to, že jsem je zval do baru na panáka.

Luxus vlastních raftů si žádal trochu náročnější logistické zajištění. Protože Martin odváží Radka a mladé do Vyššího brodu spolu s rafty. Na mě zůstalo zajištění rezervace autobusu pro zbylé. Pohled do peněženky krátce před tím, než jsem se vydal k pokladně, mi odhalil absenci technického průkazu. Po dotazu směřující na Lucku se na mě snesla poslední vlna nevole týkající se předchozího večera. Techničák byl v bezpečí (Lucčiny peněženky), já koupil jízdenky a nasnídal se. O půl desáté jsme stanuli na zastávce a dožadovali se vstupu do dopravního prostředku. Místenky nám nebyli na nic a tak jsem hodinovou cestu plnou zatáček a hupů prostál. Posledních pár kilometrů, orosený studeným potem, jsem trávil v modlitbách za brzké zastavení.

Z kompletní party se po setkání vytvořily dvě posádky raftů. Během polepování pádel (tenhle mazácký výstřelek mi byl doposud utajen) jsem dostal další z přezdívek. Tentokrát mě Radek pasoval na "trosku". A nemyslím si, že by mi nějak moc křivdil. Nemusel jsem se koukat do zrcadla, abych tušil svou téměř bílou barvu. Rafty jsme snesli k vodě a vypluli. "Javorník" nesl posádku Anička, Hanka, Lucka, Martin, Radek a obě naše holky. Já jsem se nalodil s Alenkou, Davidem a Michalem. Plavba na dvou lodích je v jistém směru zábavnější než na jedné, ale má to i své zápory. Přínosem bylo neustálé ujíždění, čekání, cákání a jízda spolu. Na druhou stranu jsem se ve společnosti mladých cítil jako přestárlý fotr, který netuší o čem je řeč.

Ještě před obědovou zastávkou se změnilo rozložení sil a nás přišla podpořit Julinka. Co do výkonnosti nebyl rozdíl znát, ale alespoň mi někdo na palubě rozuměl. U tygra, kam jsme přirazili, proběhlo něco mezi svačinou a obědem. Někdo si dal klobásu, někdo smažené nezdravé, ale dobré a já jsem se postil a posilnil se pouze limonádou. Pádlovali jsme několik vlnkominut a znovu zakotvili v Rožmberku. Radek se totiž těšil na koleno, které místní restaurace nabízí. Ovšem ouha, nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. S vypětím všech sil se nám podařilo zabrat dva stoly. Když ale přišlo na objednávání, servírka konstatovala, že kolena nejsou a nebudou. Radek se tedy spokojil se žebry. My ostatní jsme si objednali kávu a většina zmrzlinové poháry. Našim slečnám objednal sladkou dobrotu Radek, který dostál svému slovu a pozval je. I když já jsem o zmrzku zájem neměl, bylo mi to málo platné. Odložených poloprázdných pohárů bylo víc než dost, takže dojídání neminulo nejen mě, ale i Lucku.

Následovné sjíždění se pro mě stalo velmi útrpné. Včerejší řádění se hlásilo čím dál hlasitěji a já jsem musel potupně poprosit o rychlé vysazení. Zrychlený přesun ze břehu se rázem změnil v úprk a já náklad jen tak tak donesl za přistavený kontejner. Detaily Vám samozřejmě prozrazovat nebudu, ale udělalo se mi daleko lépe. Až k Fíkovi jsme jeli bez dalších průtahů, tedy krom Martinovi záchranné akce, když nenechal utonout Terezčinu pistolku. Vytáhli jsme lodě, převlékli se do suchého a přepnuli se na suchozemský život. Nejrychleji pevnině přivykly Julinka s Terezkou, které Alenka znovu přichystala vílí dobrodružství. Aničce s Martinem se ohlásili staří známí kamarádi (motorkáři Štěpán a Tomáš), kteří touto oblastí zrovna projížděli. Jejich klábosení jsem využil k pořízení si polévky u výdejního okénka a nasoukal do sebe další potravu.

Odborné posouzení stavu sudu (pohmatem) odhalilo závažný problém. Moku je více, než by se dalo na konci pátku očekávat. I když jsem se ve čtvrtek hodně snažil, ve třech se padesátka těžko zdolává. Naštěstí Alenka vytáhla z rukávu ještě jeden trumf v podobě dalších dvou kamarádů. Šimona a Hanky. Jak se později ukázalo, posila to byla spíše morální, protože Hanka nápoj z chmelu nepovažovala za oblíbený a Šimon toho tolik nevypil. Ale snaha se počítá. Do kempu je bylo nutné dopravit, protože nedisponovali vlastním dopravním prostředkem. A z Krumlova, kde opustili vlak, to k našemu ohni bylo nějaký ten kilometry. Alenka, která nejdříve odvyprávěla holkám pohádku na dobrou noc si sedla s Martinem do auta a odjeli pro ně. Naše skupina se naposledy rozrostla a do stanové osady přibyl další, poslední stan.

Já jsem se piva i jiného procentního pitiva ani nedotkl a moje vnímání okolí bylo daleko intenzivnější než předchozí večer. Neuniklo mi tak, že okolní sousedé přijeli hlavně udělat bordel a odhodit zbytky svého lidství. Ještě během našeho grilování (to už byl Martin zpátky) bylo patrné, jak se stoupajícím alkoholem v krvi stoupá i jejich hlučnost a smysl pro debiloviny. Když jsem kolem desáté večerní zalezl do pelechu a pokoušel se usnout, nebyly moje obavy, že noc bude krušná, liché. Spánek u mě trval do druhé hodiny ranní a z něj mě vyprovodil cinkavý zvuk ešusu, který někdo odborně nakopl. I když jsem vnímal dění kolem sebe jen jedním smyslem (sluchem), vnímal jsem ho velmi intenzivně.

Na scéně byla aktuálně vícehlavá parta mladíků komunikujících ve velmi slušných decibelech. S podivem tak je, že i když na sebe řvali jak paviáni, museli si věty částečně opakovat. Loučení jednotlivých členů, které později přišlo, probíhalo asi půl hodiny. Byli dost váhaví. Užuž to vypadalo, že bude klid, ale parta kluků napravo od našeho stanu (o kterých jsem už psal) zahlédla dvě procházející dívčiny a i přes svou početní převahu s nimi navázali spojení. Hlavním směrem diskuze se stal Fiat Multipla, kterého jeden z kluků měl. Spustila se nekonečná smyčka pro a proti. Pak došlo na téma masáž. Chvilku diskuze, pak rozloučení. Bohužel jen krátkodobé, protože holky po chvilce znovu přišly. Proběhla praktická ukázka (kdo komu nevím) a masérky se odporoučely nadobro. Asi nemusím povídat, jaké kecy se ze stanů těch nadrbanců linuly. Poslední atrakcí brzkého rána byl pokus o zpěv (řev) nějaké chamradě. To už jsem vnímal v limbu, ale do opravdového spánku jsem upadl kolem páté hodiny.

Zabalil jsem si pár teplých svršků do sudu a přihlásil se k posádce Hanka, Martin a Radek. Zřejmě tím, že jsem předchozí den nepádloval s nimi, pádloval jsem proti nim. Od okamžiku, kdy jsme odrazili od břehu jsem dostával jemnou čočku. Nebudu jmenovat, ale od pravého zadáka jsem dostal jasný rozkaz a levý háček mojí činnost nechápavě pozoroval a později kritizoval. Od té chvíle jsem pádloval pod loď jen ve chvíli, kdy se nikdo nedíval. A člověk nikdy neví, jestli se někdo nekouká. Druhá loď, jejíž věkový průměr mou absencí výrazně klesnul byla oproti nám pětičlenná, ale s morálkou daleko za námi. Ani rázná kapitánka Hanka s pádlem v ruce nedokázala rebelující "dos sombreros" zkrotit a přinutit k plynulému pádlování.

Lehce podlívaní (zevnitř) s velkou dávkou humoru jsme se plavili Vltavou, tu a tam sjeli nějaký jez bez vážných problémů a když byla nálada a chuť, zakotvili jsme a spočinuli nohou na souši. Opravdovou eskamotáž předvedli řidiči na zadních sedadlech, kteří těsně před jedním z jezů cítili potřebu si ulevit. I když oba břehy neobsahovaly ani kousek roviny a z vody stoupal svah ve velkém úhlu několik metrů, volání přírody bylo silnější. Komedie, která následovala sice neskončila koupáním, ale adrenalinový zážitek to rozhodně byl.

I když jsem se hodně těšil na koupání prováděné během plavby, nakonec jsem k němu nenašel odvahu. Několikrát jsem ponořil nohu pod hladinu a vždy se ukázalo, že je to naprosto dostačující. Teplo nebylo i když se nakonec celkem vyčasilo a vysvitlo sluníčko. Když jsme se ocitli před klikatými vodními cestičkami vedoucími do Českého Krumlova, přišla Lucka s nápadem, že bychom mohli holky svézt alespoň přes jez. Evidentně se jich předchozího dne nenabažily. Přirazili jsme nad Jelení lávkou, nabrali jsme sestřičky na palubu a pak se s huronským řevem (hlavně slečen) pustili po vodě dolů. Cesta byla víceméně u cíle. U Trojice jsme naposledy zakotvili a vytáhli naše bárky z vody.

Abychom se všichni dopravili zase ke stanům, museli jsme jet po etapách. Lucka odvezla Martina, holky a Aničku do kempu, tam je vyložila (Aničce nechala dcerky na krku) a s Martinem se pro nás zase vrátili. My jsme zatím neotáleli a přichystali rafty na převoz. Vypustili jsme jim duši a složili je do úhledných balíčků. Všechno klaplo podle plánu a my se šťastně shledali v našem tábořišti. Štěstí bylo o to větší, že po obydlích řvounů zela prázdnota. Vypadalo to na klidnou noc bez dementů. Má euforie byla tak velká, že jsem se přeci jen dokopal k pobytu ve vlnách a šel se opláchnout. Nevím, zda kvůli mému odhalení, ale David se od party oddělil a vypravil se domů. S jeho odchodem se nad nás přihnal nehezký mrak a velmi intenzivně nás zkropil. Naštěstí oheň, který nedávno poskytoval tepelnou podporu večeři, se svým odvěkým rivalem boj neprohrál a vydržel. My jsme se před deštěm schovali do stanu a házeli si míčkem.

Nakonec se večerní zábava vydařila. Déšť ustal a my jsme se sešli u stolu a sezení pojali jako diskuzní fórum. Navíc se k zadkům trůnících v židlích přidal ještě jeden, protože Martina s Aničkou přijela pozdravit Martinova kolegyně. Životní příběhy a vyprávění posléze vystřídali vtipy. I když se popíjelo, nic dramatického jako ve čtvrtek se nekonalo. U nás. Ne tak u sousedů, kteří si na louce vystavěly zahradní stan obřích rozměrů a pomalu se výkonnostně dostávali k předešlým obyvatelům. Tomu jsme se rozhodli s Martinem zamezit. Tedy, abych to uvedl na pravou míru. Já jsem brblal a brblal jsem tak vehementně, že to Martin slyšel. A protože je Martin muž činu, rázně napochodoval do jámy lvové a poukázal na to, že je půlnoc a bude ticho. Zesilovače zhasly, repráky oněměly a bylo ticho. My jsme ulehli a během chvilku zabrali. A spali jsme až do rána.

Pršelo a pršelo. Sice nebylo neděl sedm, nám stačila jedna. Začali jsme balit a to tak, že rychle. Voda se totiž objevovala i na místech, kde bychom jí nečekali. Totiž ve stanu. Naštěstí nám Anička s Martinem slíbili, že si můžeme nechat usušit stan u nich a nepodstupovat osychání na travnatém plácku uprostřed sídliště. Jak mi přišlo něco našeho pod ruku, narval jsem to do kufru auta. A pak mezi holky, pod holky, prostě všude. Dlouho jsem přemýšlel, jak je možné že vozidlo kapacitně nestačí. Že by moje skladovací schopnosti? Vždyť tam není a nebude stan? Tak že by se nám auto srazilo? Nepřišel jsem na to. Ale s vypětím všech sil jsem zarovnal všechny věci dovnitř a nic nikde nezapomněl.

Martin, který odvážel během našeho balení mladé na nádraží, poslal nemilou informaci. Cestou na Krumlov byla dopravní nehoda a kromě toho, že to jede velmi pomalu, jede to ještě velkou oklikou. Přemýšleli jsme nad tím, jestli odjezd neodložit, ale vidina dlouhé cesty a kupa čtrnáctidenního prádla mluvila jednoznačně. Rozloučili jsme se, přislíbili si další setkání a vyjeli. Naštěstí jsme zastihli na štěrkové cestě skrz kemp Martina a rozloučili se i s ním. Objížďku, při které jsem klasicky bloudil, jsme nějak zvládli a cestou domů stihli návštěvu Kauflandu (pro večeři) a benzinové pumpy (pro naftu a kafe). Právě na benzince jsem po dlouhé době vykonal dobrý skutek. Mladá slečna se zoufalým výrazem mě požádala, jestli bych si mohl k uchu dát její mobilní telefon, na jehož druhém konci je její otec. Obsluhu zapůjčeného auta totiž zjevně neovládala a pojala podezření, že jedno z pneumatik vozidla je podhuštěné. Chápu, že barometr je přístroj složitý. Kolo jsem nafoukl na potřebný tlak (proto ten mobil) a sklidil za to velké díky. Dokonce další kafe mi bylo nabídnuto.

Domů jsme přijeli před třetí hodinou. S plnou hlavou zážitků, plnou kartou fotek a plným kufrem špinavého oblečení. Voda i celá dovolená se nám ale moc povedla a jsme rádi, že jsme ji prožili právě takhle.