Zabalil jsem si pár teplých svršků do sudu a přihlásil se k posádce Hanka, Martin a Radek. Zřejmě tím, že jsem předchozí den nepádloval s nimi, pádloval jsem proti nim. Od okamžiku, kdy jsme odrazili od břehu jsem dostával jemnou čočku. Nebudu jmenovat, ale od pravého zadáka jsem dostal jasný rozkaz a levý háček mojí činnost nechápavě pozoroval a později kritizoval. Od té chvíle jsem pádloval pod loď jen ve chvíli, kdy se nikdo nedíval. A člověk nikdy neví, jestli se někdo nekouká. Druhá loď, jejíž věkový průměr mou absencí výrazně klesnul byla oproti nám pětičlenná, ale s morálkou daleko za námi. Ani rázná kapitánka Hanka s pádlem v ruce nedokázala rebelující "dos sombreros" zkrotit a přinutit k plynulému pádlování.
Lehce podlívaní (zevnitř) s velkou dávkou humoru jsme se plavili Vltavou, tu a tam sjeli nějaký jez bez vážných problémů a když byla nálada a chuť, zakotvili jsme a spočinuli nohou na souši. Opravdovou eskamotáž předvedli řidiči na zadních sedadlech, kteří těsně před jedním z jezů cítili potřebu si ulevit. I když oba břehy neobsahovaly ani kousek roviny a z vody stoupal svah ve velkém úhlu několik metrů, volání přírody bylo silnější. Komedie, která následovala sice neskončila koupáním, ale adrenalinový zážitek to rozhodně byl.
I když jsem se hodně těšil na koupání prováděné během plavby, nakonec jsem k němu nenašel odvahu. Několikrát jsem ponořil nohu pod hladinu a vždy se ukázalo, že je to naprosto dostačující. Teplo nebylo i když se nakonec celkem vyčasilo a vysvitlo sluníčko. Když jsme se ocitli před klikatými vodními cestičkami vedoucími do Českého Krumlova, přišla Lucka s nápadem, že bychom mohli holky svézt alespoň přes jez. Evidentně se jich předchozího dne nenabažily. Přirazili jsme nad Jelení lávkou, nabrali jsme sestřičky na palubu a pak se s huronským řevem (hlavně slečen) pustili po vodě dolů. Cesta byla víceméně u cíle. U Trojice jsme naposledy zakotvili a vytáhli naše bárky z vody.
Abychom se všichni dopravili zase ke stanům, museli jsme jet po etapách. Lucka odvezla Martina, holky a Aničku do kempu, tam je vyložila (Aničce nechala dcerky na krku) a s Martinem se pro nás zase vrátili. My jsme zatím neotáleli a přichystali rafty na převoz. Vypustili jsme jim duši a složili je do úhledných balíčků. Všechno klaplo podle plánu a my se šťastně shledali v našem tábořišti. Štěstí bylo o to větší, že po obydlích řvounů zela prázdnota. Vypadalo to na klidnou noc bez dementů. Má euforie byla tak velká, že jsem se přeci jen dokopal k pobytu ve vlnách a šel se opláchnout. Nevím, zda kvůli mému odhalení, ale David se od party oddělil a vypravil se domů. S jeho odchodem se nad nás přihnal nehezký mrak a velmi intenzivně nás zkropil. Naštěstí oheň, který nedávno poskytoval tepelnou podporu večeři, se svým odvěkým rivalem boj neprohrál a vydržel. My jsme se před deštěm schovali do stanu a házeli si míčkem.
Nakonec se večerní zábava vydařila. Déšť ustal a my jsme se sešli u stolu a sezení pojali jako diskuzní fórum. Navíc se k zadkům trůnících v židlích přidal ještě jeden, protože Martina s Aničkou přijela pozdravit Martinova kolegyně. Životní příběhy a vyprávění posléze vystřídali vtipy. I když se popíjelo, nic dramatického jako ve čtvrtek se nekonalo. U nás. Ne tak u sousedů, kteří si na louce vystavěly zahradní stan obřích rozměrů a pomalu se výkonnostně dostávali k předešlým obyvatelům. Tomu jsme se rozhodli s Martinem zamezit. Tedy, abych to uvedl na pravou míru. Já jsem brblal a brblal jsem tak vehementně, že to Martin slyšel. A protože je Martin muž činu, rázně napochodoval do jámy lvové a poukázal na to, že je půlnoc a bude ticho. Zesilovače zhasly, repráky oněměly a bylo ticho. My jsme ulehli a během chvilku zabrali. A spali jsme až do rána.
Pršelo a pršelo. Sice nebylo neděl sedm, nám stačila jedna. Začali jsme balit a to tak, že rychle. Voda se totiž objevovala i na místech, kde bychom jí nečekali. Totiž ve stanu. Naštěstí nám Anička s Martinem slíbili, že si můžeme nechat usušit stan u nich a nepodstupovat osychání na travnatém plácku uprostřed sídliště. Jak mi přišlo něco našeho pod ruku, narval jsem to do kufru auta. A pak mezi holky, pod holky, prostě všude. Dlouho jsem přemýšlel, jak je možné že vozidlo kapacitně nestačí. Že by moje skladovací schopnosti? Vždyť tam není a nebude stan? Tak že by se nám auto srazilo? Nepřišel jsem na to. Ale s vypětím všech sil jsem zarovnal všechny věci dovnitř a nic nikde nezapomněl.
Martin, který odvážel během našeho balení mladé na nádraží, poslal nemilou informaci. Cestou na Krumlov byla dopravní nehoda a kromě toho, že to jede velmi pomalu, jede to ještě velkou oklikou. Přemýšleli jsme nad tím, jestli odjezd neodložit, ale vidina dlouhé cesty a kupa čtrnáctidenního prádla mluvila jednoznačně. Rozloučili jsme se, přislíbili si další setkání a vyjeli. Naštěstí jsme zastihli na štěrkové cestě skrz kemp Martina a rozloučili se i s ním. Objížďku, při které jsem klasicky bloudil, jsme nějak zvládli a cestou domů stihli návštěvu Kauflandu (pro večeři) a benzinové pumpy (pro naftu a kafe). Právě na benzince jsem po dlouhé době vykonal dobrý skutek. Mladá slečna se zoufalým výrazem mě požádala, jestli bych si mohl k uchu dát její mobilní telefon, na jehož druhém konci je její otec. Obsluhu zapůjčeného auta totiž zjevně neovládala a pojala podezření, že jedno z pneumatik vozidla je podhuštěné. Chápu, že barometr je přístroj složitý. Kolo jsem nafoukl na potřebný tlak (proto ten mobil) a sklidil za to velké díky. Dokonce další kafe mi bylo nabídnuto.
Domů jsme přijeli před třetí hodinou. S plnou hlavou zážitků, plnou kartou fotek a plným kufrem špinavého oblečení. Voda i celá dovolená se nám ale moc povedla a jsme rádi, že jsme ji prožili právě takhle.
