Vykachličkovaná budova bez oken mě poskytla dostatečný prostor, abych se uklidnil a hlavně se zamyslel. Při tupém čištění zubů jsem dospěl k názoru, že zrušením výletu se víc a víc dostáváme do začarovaného kruhu, z kterého vede cesta jen změnou. S nadějí jsem došlapal ke stanu a Lucce oznámil změnu názoru a svůj úmysl Špuntárium navštívit. Samozřejmě jsem vysvětlil, že změnu názoru změnil hlavně můj pohled do zrcadla. Souhlasila a prozradila mi, že i ona došla ke stejnému názoru. Že pokud budeme holky jen okřikovat, ony budou pokračovat větší intenzitou ve svých nekalých kouskách. A to na to nepotřebovala zrcadlo.
Batoh jsme náležitě zaplnili a jeho i sebe naskládali do auta. Jízda nemohla skončit nikde jinde, než v Jindřichově Hradci, kde jsme holkám konečně pořídili novou nafukovací matraci. Vlastně jsme tím odměnili hlavně sebe, protože dcerkám se ležení na plovoucí ploše líbilo a spánek jim to nijak nenarušovalo. Jen pro nás vznikala každý večer před spaním dofukovací povinnost. Popadli jsme krabici s podobným obrázkem, jako před několika dny (s myšlenkou, že budeme mít matrace stejné) a v obchodě se déle nezdržovali.
Cesta na Hlubokou nebyla nijak komplikovaná, naopak, velmi bezproblémová. Zaparkovali jsme na nedalekém parkovišti a vydali se vzhůru. Protože se cácorkám zámek líbil, zvažovali jsme zakoupení vstupenek, ale jakmile jsme zjistili, že pouhé rozhlédnutí ze zámecké věže stojí 150,- Kč rozmysleli jsme si to. Zahrada poskytuje taky dobrý rozhled a navíc je zadarmo. Na oběd jsme si skočili do prověřené podzámecké restaurace. I tentokrát jsme byli porcí i chutí spokojeni a nezbývalo než holky dovést do tolik očekávaného Špuntária.
Na to, že byla letní neděle, nás překvapilo pomálu lidí. Navíc i atrakcí zřejmě ubylo. K dispozici byl (v základní sadě) dřevěný hrad, nějaké ty houpačky a prolézačky a jinak nic. Lucka holkám dokoupila ještě vstup na obří trampolíny. V první chvíli jsem si nedovedl představit, že bychom tu trávili delší dobu, jak hodinu. Přilehlý minigolf nás nelákal a na lanové centrum byly holky ještě malé. I když slunce zrovna nepražilo, ulehli jsme na trávník a pozorovali dovádějící ratolesti. S přestávkami, kdy si chodily odpočinout, napít i posilnit, jim rošťačení vydrželo až do čtvrté hodiny odpolední. To se navíc začalo nebe nebezpečně zatahovat a vypadalo to, že se za chvilku spustí pořádný liják.
Lehce prchajíc jsme opustili areál dětské zábavy a směřovali domů. I s nákupem pořízeným v Jindřicháči jsme se schovali do stanu a četli si pohádky. Protože knížka příběhů byla silná a den už pomalu končil, nezbývalo moc času se věnovat ještě něčemu dalšímu. Za zmínku snad stojí drobné stěhování v ložnicích. Když jsme totiž zjistili, že naše a holek matrace nejsou stejné, provedli jsme změnu. Naší, vybavenou polštářem jsme dali holkám (polštář měly u nohou, aby necestovaly z matrace ven) a tu naprosto plochou jsme si vybrali my. Mě totiž ležení na vysokém balónu nedělalo nikterak dobře.
Večer, když jsme s Luckou hodnotili uplynulý den, jsme museli konstatovat, že holky byly hodné a eskalace zákazů vlastně nic neřeší. Chvilku jsme si tahali kvízové otázky a zjišťovali, že nic nevíme a pak šli spát.
Ještě než přešla noc v nový den, Julinka vykřikla ze spaní, že se bojí tatínka. Vzal jsem to jako podnětnou rozvojovou zpětnou vazbu, otočil se na druhý bok a pokračoval v odpočinku. Naštěstí ráno se tyto nesympatie vůči vlastnímu otci dále neprojevovaly. Nicméně mi zůstal tento fakt dlouho v mysli, jako velký černý vykřičník.
Po snídani jsme se chystali do Obludiště. Doporučení a velmi pozitivní hodnocení jsme se dozvěděli od Páji a Ládi, kteří ho s dětmi navštívili. Začátek cesty nám ovšem krapet znesnadnilo auto, které si postavilo hlavu a nechtělo startovat. Chvíli jsem jej odborně trápil (stejně jako baterku) a po chvilce se brblavý zvuk motoru dostavil. Žádný soused, který by tůrování pod okny komentoval, se neukázal.
Ještě na parkovišti nám bylo jasné, že atrakci tvořili lidé se smyslem pro humor. Důkazem byl Trabant zasazený v zemi, obrovský balvan s nápisem "kámen úrazu" i další úsměvné cedulky zdobící zdi areálu. Kromě spousty dětských atrakcí je největší zajímavostí "Největší keřové bludiště ve střední Evropě". To jsme šli navštívit jako první. Vybaveni mapkou a papírkem na poznámky jsme se vydali hledat všechny obluďáky, kteří byly v porostu ukrytí. Nejprve se do role lídra pasovala Julinka a pod jejím vedením jsme se doplazili až k prvnímu vyřezávanému paňácovi. Protože nalezením všech postaviček nám mělo ozřejmit tajenku (výherní), vše jsme důkladně zaznamenali a pustili se do dalšího hledání. Tentokrát nás vedla Lucka. Mapu si na pomoc nepřizvala a i když oplývá na rozdíl ode mě velmi silným orientačním smyslem, cesta mi připomínala spíše zmatené pobíhání.
Roli pátrače jsem tedy na svá bedra vzal já. Neustálá kontrola mapy a hlavně strach z toho, že ze sebe udělám blbce mě udržovaly v pozornosti. Výsledek snažení se dostavil. Dohledali jsme prvního, druhého a nakonec všechny. Zatímco se holky zabývaly zkoumáním a luštěním tajenky, já si užíval rostoucí hrdosti. Během našeho chození (nemůžu napsat bloudění) jsme narazili na rodinu podivínů, kteří kopírovali naše kroky. Vedoucí smečky, otec, sice třímal mapu v ruce, ale rozhodně nevypadal, že by papírovou pomůcku jakkoliv používal. Díky silnému sociálnímu cítění a bezchybnému únikovému manévru jsme pronásledovatelům zmizeli obratně a velmi rychle. Ještě mě napadá. Víte, že mezi bludištěm a labyrintem je rozdíl?
Zbytek času tráveného v Obludišti jsme nechali zcela v režii dcer. Pro ně se staly jednoznačným vítězem vodní radovánky. Asi čtveřice kamenných žlabů, navzájem propojených vtoky a výtoky, jedna mechanická pumpa a pár plastových lahví. To jim ke štěstí stačilo. Neustálé naplňování, přelévání a vylévání se střídalo s ucpáváním a čištěním potrubí. Překvapivě krásné a slunné počasí (a maminka) umožnilo holkám poletovat kolem vody jen ve spodním prádle. Ostatně jako všechny děti kolem. Manželka zabrala jednu houpací postel na které si zřídila pozorovatelnu a užívala si dovolené.
Polehávání a strach z utonutí vlastního potomstva nebylo nic pro mě. Tak dlouho jsem otravoval kolem Lucky jako obtížný hmyz, až Lucka hledala další možné rozptýlení v okolí. A nalezla. Doslova na vzdálenost hodu kamenem nás dělila od Zooparku Na Hrádečku. Jak jinak, změna pozice a návštěva zvířat se nesetkala s velkým úspěchem (ani po obdržené sváče), ale nakonec vidina možného pořízení plyšového zvířátka jejich nevoli zvrátila. Pěšky jsme se přesunuli před bránu soukromého areálu. A protože byla Lucka ve svém hledání velmi pečlivá, přicházeli jsme právě včas na komentovanou prohlídku. Ta začala ve 14:00 hodin a průvodkyně s námi prošla téměř vše, co lze v Zooparku vidět. U každé klece a výběhu nám prozradila mnoho zajímavostí ze života chovaných zvířat. A konečně jsem viděl medvídka mývala cachtat si tlapky ve vodě.
Prohlídka skončila u malého bistra s dětským koutkem. Já jsem si dal kafčo, holky zmrzku a samozřejmě Julinka s Terezkou dostaly znovu prostor na to si důkladně pohrát. Při zpáteční cestě jsme nakoukli ještě do pavilónu okrasného ptactva. Bohužel, k papouškům se šlo kolem terárií s hady. I přes velkou snahu skla oddělující plazy od nás zakrýt Julinka zahlédla co neměla. Spustila se obrovský nářek a museli jsme ven. Terezka byla za hrdinku a kolem inkriminovaného místa v klidu prošla.
Zastávku v prodejně suvenýrů a zakoupení žirafky a zajíčka si holky zasloužily a my tak svůj slib splnili bez pochyb. Při zpáteční cestě jsme se celkem obratně vyhnuli dětskému hřišti u Obludiště a zamířili rovnou na parkoviště. Protestům a škemrání k dalšímu ráchání ve vodních žlabech jsme tedy nebyli vystaveni. Vody si holky užili ještě v kempu, když jsme se šli vykoupat. A jako překvapení nám mamka navrhla večeři v italském stylu v místní restauraci. Ovace holek neznaly mezí. Dohromady jsme zpucli několik pizz, zmrzlinu (my s mamkou jsme dojídali po holkách) a palačinku. Já to zalil třemi pivy. Naprosto spokojení jsme se odebrali do stanu, ve kterém začala po příchodu Lucka uklízet.
Úterý nás přivítalo zamračeným a chladným ránem. Nevšímali jsme si ho a po snídani odjeli k Červené Lhotě, na povinnou návštěvu Zlatovlásky. I když jsme to neradi dělali (protože lhát se nemá), během jízdy jsme holkám kladli na srdce, aby se pořádně koukali po okolí, jestli tam někde tu holčina se zářícími loknami, anebo některou z jejich sester, nezahlédnou. Platná nařízení nám umožnila nechat se provést interiérem. Musím říci, že i když jsme na tomto zámku už s Luckou byli, nic jsem si z toho nepamatoval. Zato Lucka věděla spousta věcí. I v jaké místnosti se natáčela která scéna pohádky. Prošli jsme si vnitřek a rozhodli se obejít zámek i zvenčí.
Pohled na vodní příkop bez vody byl víc než zvláštní. Bohužel jsme přijeli zrovna ve chvíli, kdy se opravovalo stavidlo rybníka. To sice bylo nedávno opravováno, lež funkčnost nebyla stále na sto procentech a voda unikala. Na okružní stezce kolem zámku jsme zahlédli i ukazatel směřující k penzionu Zlatovláska. Hlad byl a kde jinde se více tematicky najíst? Holky byly nadšené. Velká budova vypadala renovovaně a vraty jsme se dostali na terasu. U zahradních stolků sedělo několik cyklistů, zřejmě se stejným nápadem jako my. Po chvilce se objevila mladá paní s několika talíři v ruce a trochu zmatečně začala řešit, který talíř patří před kterého hosta. My čtyři jsme zřejmě nezaujali, protože nás se na nic nezeptala. Ale ve svém úsilí najíst se jsme nepolevili.
Přesunuli jsme se do restaurace. I tam byla znát novota. Zasedli jsme ke stolu a čekali. Žena (zjistili jsme, že šéfová podniku), která nás na terase přehlédla nám tentokrát přinesla jídelní lístky. Chvilku jsme je studovali a měli vybráno. Holkám dáme ovocné knedlíky. Ty na dovolené hrály prim. Šéfová trochu zmateně přijala naší objednávku a přiznala, že netuší, jestli tolik porcí mají. No, na to, že jsme seděli jsme v celé místnosti sami a navíc bylo poledne, to byl zajímavý postřeh. Kuchař z vedlejší místnosti zabrblal, že čtyři porce asi najde. Nudné čekání na jídlo se nekonalo. O zábavu se nám znovu postarala šéfová. U pokladny totiž řešila s telefonem nákup mrazáku. Zřejmě teprve teď přišla na to, že nemá kam dát polotovary. Když se po chvilce dozvěděla, že nikdo jí není schopen dodat bílou elektroniku na počkání, uskutečnila další hovor. Tentokrát k dodavateli masa, kterému oznámila svůj úmysl zrušit objednávku. To pominu fakt, že ještě před tím s manželem řešila, jestli nemůže maso nacpat do chlaďáku od nápojů. Nejsem nijak zběhlý v obchodu a provozu restauračního zařízení, ale byl jsem si jistý, že takhle se to dělat nemá.
Holky si na knedlících pochutnali. Já na masové směsi s rýží asi taky. Co si tenkrát dala Lucka a jak s tím byla spokojená nevím. Nicméně tuším, že nadšená nebyla. Pokus o bezhotovostní kartu byl marný, to nás nepřekvapilo, ale poslední překvapení přišlo, když jsme byli vyzváni, abychom zaplatili přesně, protože v kase chybí peníze na zpět. Přeji penzionu a restauraci hodně štěstí a spokojených zákazníků.
Dokončili jsme okruh a kvůli absenci sluníčka to vzali zpátky do kempu. Samozřejmě nemohl chybět nákup v Jindřichově Hradci. Abych tyto denní zastávky uvedl na správnou míru. Většinou jsme koupili jen pár drobností, hlavně k večeři. Pečivo, chybějící uzeninu, většinou ale něco dobrého k mlsání :). Protože počasí bylo spíš aprílové než červencové, vytvořily se na obloze ideální podmínky pro koupání. Navlékli jsme tedy na sebe plavky a šli se cachtat do rybníka. Z původního plánu navštívit aquapark sešlo právě kvůli nejistotě podnebí. Holky si ve vodě našly kamarádku s kterou cákaly na celé kolo a slyšet je bylo jistě až u Tábora. Jednu příjemnost to ale mělo v tom, že holčička byla starší a nebyla vybavena plovacími pomůckami. Z jednoduchého důvodu. Už je totiž nepotřebovala. A holky techniky pohybu ve vodě velmi zručně napodobovaly. Dalo by se říci, že jejich hemžení připomínalo plavání.
Povedlo se nám uskutečnit další z plánů. Vypůjčit si šlapadlo, které holky nadchlo hned při první návštěvě rybníka a uskutečnit na něm hodinovou platbu. Jako prvními "veslaři" jsme byli my s Luckou, abychom se rychle a bezpečně (kolem plavajících hlav) dostali na širé vody. Šlapání se ukázalo po několika minutách celkem namáhavým, ale nepolevili jsme ve výkonu a zavezly naše dcerky až na dohled od kempu, kde stanovali teta Pája s rodinou. V půlce cesty, kterou určil čas, nikoliv vzdálenost se posádka vyměnila a my zaujaly sedadla pasažérů. Mladý motor nepodával takový výkon, jaký bychom si přáli a navíc holky nedosáhly nožičkama na pedály. Po chvilce jsme se zase vyměnili a s mamkou nás zavezli zase k molu. Aby to nebylo našim malým námořnicím líto, nechali jsme je alespoň kormidlovat.
Vysíleni jsme se rozvalili na deku položenou před stan a uskutečnili první rodinnou večeři pod širým nebem a před stanem. Naši sousedé totiž odjeli a tak se předsálí stanu znatelně rozšířilo. Julinka spojila jídlo s lehkým odpočinkem a za chvilku chrupkala. Samozřejmě jsme jí nechali spát, jen jí převlékli a přenesli do spacáku. Zoubky se přeci přes jednu noc nezkazí. Julinka spala opravdu tvrdě, protože ani takovéto manipulace jí ze spánku mezi bdělé nepřivedly. Jen jsme doufali, že nám dcera ve tři ráno neoznámí, že je už vyspinkána. A že by to nebylo poprvé. Terezka se ocitla ve spacím pytli ocitla zanedlouho. A očka zavřela chvilku poté. My jsme večer přečkali v klasickém herním režimu.
Středeční ráno si pro nás nachystalo déšť. Tentokrát dopadaly kapky na stan celé dopoledne. Naštěstí jsme měli (díky mamince) zabalené dostatečné množství omalovánek, knížek, hraček a her. Čekali jsme, jak se počasí vyvrbí a čekali jsme až do oběda. Na ten jsme skočili znovu do místní restaurace a tentokrát bylo jedení v podání holek hodně špatné. Ňoumaly se v tom, nechtěly jíst a vypadalo to, že dělají cokoliv jen za jedním účelem. Aby nás naštvaly. Možná byla na vinně únava ze včerejších galejí. Po návratu pod plachtu jsme holkám nařídili povinný odpočinek. Obě sice protestovaly, ale Julinka únavě podlehla a usnula.
Počasí se umoudřilo až odpoledne, kdy mohly holky běhat kolem stanu. Vypůjčily si buzolu a hrály si na objevitele. Terezka dělala badatele, Julinka průzkumníka. Během hezkého počasí jsme si odskočili za koupáním. Během jindřichohradeckého nakupování jsem si konečně opatřil boty do vody. Večeřeli jsme zase na dece. Z té nás ale brzy vyhnala blížící se průtrž. Lucka během ní začala pomalu balit a já jsem se s holkama bál po dekou. Zbytek věcí jsme zabalili odpoledne posledního dne. Při pohledu na zmuchlanou a zežloutlou trávu, odhalenou po složení stanu, jsme si s úsměvem na rtech zavzpomínali, kolik dní a jak jsme tady strávili. Auto bylo naskládané až po strop, zbývalo jen zaplatit. Jako na začátku pobytu i na konci byl pan majitel velmi vstřícný a přátelský. Byli jsme spokojeni a není rozhodně nemožné, že se do kempu podíváme v budoucnu znovu.
