Víkend bez problémů

2. díl: Když se létá moc vysoko

Během noci jsem zaznamenal několik zvukových projevů. Poprvé Zdenda jemným ťukáním ohledával správnou cestu z naší cimry. Po zhasnutí světel nastala totiž v chatě absolutní tma. Okna sice nebyla zahalena neprodyšnými závěsy, ale venku se měsíc moc nepředvedl. Nad ránem jsem pak zachytil šramotění Jirky, který se choulil zimou do mikiny. Připravený spacák ležel netknutě opodál. Ani jedna z těchto událostí mě ale nijak neprobrala. Jen jsem se převalil na druhý bok a pokračoval v odpočinku a nabírání sil. Bez budíku, ale s dostatečným předstihem (to je výhoda rodičovství a brzkého vstávání s dětmi) jsem procitl, oblékl se a odebral se do kuchyně připravit si něco k snídani.

sobota 18.09.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) bicykl /
KDE (polohy a umístění) Morava /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Zdenda /
KDY (období a interval) víkend /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / sport, hry / sraz, setkání / zábava /

Právě u této činnosti jsem potkal Zdendu, který jako ranní ptáče také nespal. Ovšem podle jeho výrazu bylo jasné, že nadšení ze sportovního dne, který nás měl čekat, bych u něj hledal marně. Navíc Rasputin opouštějící Zdendovo tělo po sobě zanechával zkázu. Se Zdendou jsme prohodili pár slov a on se za chvilku odebral znovu do pelechu. Osaměl jsem a chroustal snídani. Po pár minutách jsem znovu nabyl parťáka. Z horního patra sestoupil Žárovka a s úsměvem mi oznámil, že včerejší noc byla i pro něj divoká. Jelikož bylo něco po osmé a zbývající čas do plánovaného odjezdu rapidně mizel, museli jsme rozhodnout co dál. Já jsem tajně doufal, že na trať vyrazíme co nejdříve a na kolech prožijeme několik hodin. Žárovka byl vůči ostatním velmi tolerantní a vyhlásit budíček považoval za trápení.

Čas odjezdu přesunul na desátou s tím, že budit budeme spáče v půl desáté. Tedy za hodinu. Ještě než se Žárovka vydrápal zase do postele, v kuchyni se objevil Honza. Ten ovšem zastával naprosto jiné řešení. Žádné otálení, žádné zdržování, všichni okamžitě z postelí a jede se. A tak se z různých koutů chaty začali trousit bajkeři. Naprosto odpočatý, plný energie (jak to udělal nevím) se objevil Kája. Další následovali a po chvilce byli na nohách všichni. Začali jsme se balit a připravovat. I když jsem měl věci na kolo sbalené v batohu, stejně jsem znovu provedl kontrolu. A udělal jsem dobře. Chybějící rouška, anebo návlek na krk by mi mohl zážitek pořádně zkomplikovat. Hlavně ta rouška.

Když byli všichni ustrojeni a stroje umístěny do nosičů, obsadili jsme dvě auta a vyrazili k areálu. Počasí nám zatím přálo a dopravní situace také. Za necelou hodinu řidiči zaparkovali na parkovišti a zatímco jezdci s vlastními stroji prováděli poslední seřízení, Zdenda, Kájik a já jsme si šli vyfasovat objednané celopéra. Vstoupili jsme do půjčovny a u pultu oznámili, že bychom rádi nafasovali sjezdové nářadí, i když nikdo z nás nedisponuje jakoukoliv papírovou verzí rezervace. Ale to bylo pohodovému chlápkovi na druhé straně stolu jedno. Chvilku jezdil prsty po klávesnici, pak si vyžádal naše občanky a oznámil nám, že jsme jediní, kdo si zatím nevyzvedl objednané kolo.

První bicykl obdržel Zdenda, pak bylo kolo přistaveno mě. Já jsem si ho prohlédl a pohotově oznámil, že jsem požadoval SPD, namísto klasických "šlapek". Technik se na mě zkoumavě podíval (zřejmě nechápal moji žádost) a žlutomodrého krasavce zase odtlačil. Pak přijel s kolem pro Kájika. To by mi ani tak nevadilo, ale vyděsila mě věta, kterou pronesl: "Tak a je to všechno". Snažil jsem se odkašláním poukázat na fakt, že nemám na čem jezdit, ale Kájik pozornost obsluhy odklonil k sobě, protože požadoval páteřák. Zatímco se soukal do chrániče páteře, který byl podle mého určen pro adolescentní hobity a s nedržícím suchým zipem tropil v hale celkem zajímavé vystoupení, další technik mi dovezl kolo. Během krátké instruktáže jsem se seznámil s funkcí teleskopické sedlovky a odsouhlasil jsem, že nastavení je dle mých tělesných parametrů. Poděkovali jsme a opustili půjčovnu.

Nedaleko vstupní brány na lanovku jsme se znovu sešli se všemi a navíc jsme se přivítali s Denisem, který samozřejmě nemohl, jakožto velký nadšenec bajkování, chybět. Nechali jsme se vyvézt na vrchol a chvilku rokovali nad tím, po které barvě se pustíme dolů. Pro mě byla pro ten den jedinou správnou modrá (Selský trail). Před odjezdem jsem totiž shlédl krátké video o náročnosti ostatních tras a vidina metrového skoku mě nelákala. I když byl Denis proti a chtěl jet rovnou po červené (Lesní trail), byl přehlasován a jak Honza trefně prohlásil, nebylo nutné se někam hrnout a nejprve se protáhneme a zahřejeme. Nechal jsem se předjet těmi lepšími (takže jsem zůstal vzadu) a pustil se na trať.

Značku vyzývající jezdce k snížení sedlovky jsem zaregistroval, ale sedlo si nestlačil až dolů. Bál jsem se, že si v zápalu jízdy sednu na zadní kolo. Prvních pár metrů bylo lehkých. Koneckonců to bylo po rovině a z kopce. Pak přišla prudká zatáčka vpravo, navíc značně rozježděná, takže jsem si málem hopsnul přes řídítka. Naštěstí jsem to ustál a nestal se tak terčem posměchu asi devítiletého kluka, který se mi lepil na zadek. Pak se začaly na trase objevovat vlnky a zatáčky. Protože se jednalo o první jízdu, jel jsem hodně opatrně a páky obou brzd téměř nepouštěl. Nohy ztuhlé, takže k nějakému splynutí s terénem naprosto nedošlo. Samozřejmě jsme během sjezdu podnikli několik zastávek. Stehna začala pálit a do rukou se mi celkem intenzivně obtiskovaly gripy. Přiznám se, měl jsem strach.

Druhá jízdu, při které jsme jezdili jen se Zdendou, Kájikem a Jirkou (ostatní šli na dospělejší verze), jsem trochu více pustil a moje odvaha byla po zásluze potrestána. Výskok o který jsem se pokusil nebyl dostatečný, takže jsem předním kolem zavadil o přeskakovanou překážku, čímž se mi kolo dostalo znovu do luftu. Co dělalo zadní kolo nevím, ale přední kolo mi směřovalo do lesa. Ladně jsem si sedl obkročmo na rám a s vyděšeným výrazem (musel jsem ho mít) zaplul vedle stromu do kapradin. Naštěstí nebyla moje rychlost závratná a já se po pár decimetrech zastavil. Zaprasen, vystrašen a lehce zaklíněn do kola jsem se začal škrábat na nohy. Zdenda, který jel za mnou mě samozřejmě vyzpovídal, jestli nepotřebuji pomoc, ale já se na trať vrátil s pomocí jen svých sil. Začal jsem vnitřně nadávat a proklínat své netechnické schopnosti. Trail jsme si sjeli ještě jednou (bez další nehody), než jsme se sešli u stolu ve Slaměnce a poobědvali.

Samozřejmě jsem u stolu o svém nechtěném výletu do jehličí pomlčel. Všichni bouřlivě hodnotili své výkony, skoky a rychlosti. Já žvýkal kuře. Nakonec jsem se ale dozvěděl, že pád jsem nezažil pouze já, ale i dalšímu členu výpravy se cosi nepovedlo. Protože se pád odehrál na červené stezce, s mým nedoskokem se to nedalo srovnat. Po obědě, dezertíku a kafi jsme se odebrali zase do pedálů. Sjezdů jsem celkově absolvoval šest během níž se posádka i pořadí v pelotonu měnila. Kájik byl ale mým věrným společníkem a moje časté zdržování nekomentoval. Nadšení a úspěšné projíždění připomínalo trasu. Jednou nahoru, jednou dolu. Jednu klopenku jsem projel velmi svižně a lehce, u druhé jsem musel zoufale brzdit, abych nevylétl. Hned nato jsem jí projel ke své spokojenosti, následně jsem na ní najel blbě a v půlce zatáčky musel sjet, abych nespadl. Stejně tak to bylo i s přejížděním terénních nerovností. Natlučený zadek, neplánovaná jízda po předním kole, pak krásný skok a bezproblémové přistání. Na poslední dva sjezdy se nám pokazilo počasí a začalo jemně pršet. Problém s neprůhlednými brýlemi, které jsem se snažil i během jízdy otírat, jsem pořešil jejich sundáním (což byla naprostá blbost). Vlhká a kluzká trať se přidala k dalším nástrahám. Mlha skryla část tratě do bílé clony a odlétávající prach neúprosně krmil naše ústa. O hadrech, které začaly připomínat úbor somráka se raději ani nezmiňuji.

I když jsme byli s Kájikem rozhodnutí ukončit svou jezdeckou činnost, drsný konec přišel s hovorem od Zdendy. Stručně mi oznámil, že Denis měl nehodu, nacházel se několik vteřin ve stavu bezvědomí a proto okamžitě jedou do nemocnice. Závdavkem přidal zranění Ivy, která skončila s rozseknutou bradou. I když mě to v tu chvíli nenapadlo, prozradil mi ještě, že na parkovišti na nás čeká Jirka, který nás odveze. Zcela v šoku jsem reprodukoval obsah rozhovoru Kájovi. Otrávenost z počasí byla ta tam.

Bleskurychle jsme opláchli kola, odevzdali je v půjčovně a odebrali se na parkoviště. Jirka na nás skutečně čekal v autě a jakmile nás spatřil, vylezl ven a položil nám otázku, proč jsme se ukázali až po hodině. Na to jsme samozřejmě odpovědět neuměli a tak jsem se já alespoň zatvářil provinile (stejně to nepomohlo). Další otázka vyvstala při pohledu na naše zbídačené oblečení. Jestli nás Jirka vezme takhle do auta jsem se ani ptát nemusel. Abych se nemusel cítit jako exhibicionista a vysvléct se do spodků, sundal jsem návleky s dresem a kraťasy obalil pláštěnkou. Vypadal jsem sice jako blbec, ale mohl si sednout na sedadlo. Chytřejší Kájik se v otevřeném kufru převlékl do připravených a suchých věcí. Během zpáteční cesty jsem se snažil od Zdendy vyzjistit nějaké detaily, ale moc se mi to nedařilo. Jediná zpráva, která přišla obsahovala informaci, že Denis čeká na rentgen a zatím neví, jestli si ho nemocniční personál nenechá přes noc na pozorování.

Na chatě jsme se vysprchovali a oblékli do suchých věcí. To jsem uvítal hlavně já, protože se do mě dala nehorázná kosa a já se rozklepal jako osika. Jako první dorazila Iva s Honzou. Její zranění nebylo nakonec tak drastické, protože si nevyžádalo zásah jehlou. Po nějaké době se dostavil i zbytek. S Denisem. Jeho pravá ruka byla zamotaná do obvazu a rozhodně nebyl ve své kůži. Místo vtípků pronesl, že nebude pít, což bylo v naprostém rozporu co tvrdil před příjezdem. Nechal se totiž slyšet, že se těší na to, že se sestřelí. No, hlavně že to takhle dopadlo.

Jelikož syrového masa bylo v lednici ještě hodně, přihlásili jsme se s Kájou na rozdělání ohně v grilu. Za svitu mobilů (nějak jsme nenašli čelovku a měsíc pořád stávkoval) jsme naštípali třísky a jednou sirkou a kilem pepa založili ohýnek. Během čekání, vytváření žhavých uhlíků a přikládání jsme si vyprávěli mladické historky. Po hodině postávání u grilu nám bylo divné, že nařezání špekáčků trvá tak dlouho a tak se Kájik vydal do chaty nahlásit, že ohniště je připraveno. Po chvilce přišel s hrnkem svařáku, plechovkou piva v kapse (pro mě) a sdělením, že za chvilku přijdou. Dále jsme zvyšovali teplotu pod roštem a když po dvaceti minutách dorazil Žárovka s tácem masa, prohlásil, že je to studené a zeptal se nás, co jsme doteď dělali. Škrtnul jsem si ze seznamu schopností rozdělávání ohně na grilování.

Následně vzal do rukou grilování profesionální kuchař a mé pomoci nebylo potřeba. Přesunul jsem se tedy do chaty a začal si chystat večeři. Žárovka, který se vrátil s hotovými pochoutkami se na mě nevěřícně podíval a zeptal se, proč hodlám jíst studené tvarohové suroviny, když stůl se prohýbá masem. Chvilku jsme debatili nad mým příspěvkem do hostiny. Poté jsem se zasunul ke stolu a slupl klobásu a krkovičku. Naprostou delikatesou (některými odsuzovanou) se stali Kájikovi plněné žampiony. K těm se pojí smutná story, kdy jsem poslední kousek, navíc dlouho dopředu rezervovaný, sežral vážně zraněnému. Denisi, opravdu se moc omlouvám.

Protože předcházející večer byl náročný, stejně jako dnešní den a zítra se odjíždělo domů, šli jsme na kutě celkem brzo. Navíc jsem hodlal společnost opustit spolu se Zdendou. A ten musel odjet kvůli povinnostem opravdu ráno.

Po probuzení jsme se tedy se Zdendou sbalili, nasnídali se, trochu poklidili (hlavně Zdenda) a chystali se na cestu. Naštěstí ostatní vstali ještě před naším odjezdem, takže jsme se mohli plnohodnotně rozloučit. Se Zdendou jsme bez problémů dojeli až domů a jízdu vyplnili povídáním, na které jsme neměli poslední dobou moc času. Víkend byl skvělý a i když jej zastínil mrak zranění, všechno nakonec dobře dopadlo. Mé prvotní nadšení z ježdění, zkalené neuměním, se nakonec zase vrátilo a pokud to bude možné (záleží, jestli mi Denis odpustí ten sežraný žampion), rád se příště zase připojím. Všem moc děkuji, mějte se krásně.

PS: aby byl víkend opravdu bez problémů, stala se Ivě ještě jedna komplikace. Až doma zjistila, že postrádá notebook a ten se s velkou pravděpodobností nalézá na chatě. Znamenalo to tedy šestihodinovou jízdu na otočku.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme se o 80 kilometrů netrefili

I když jsem letos na kole nenajezdil tolik kilometrů, kolik bych si přál, na bicyklu jsme nějakou tu dobu strávil. Byly to vesměs jízdy po rovinách, tu a tam do kopce a samozřejmě jsem jezdil i z kopce (to je takový zákon okruhu). Kvůli svým jízdním schopnostem a možnostem svého kola jsem se naprosto vyhýbal sekvencím technických pasáží a skokům. Od loňské návštěvy Klínoveckého trailparku jsem jízdu po singletracku neokusil (směšný pokus v podobě Letňanského parku nepočítám) a tak jsem nadšeně uvítal možnost připojit se (znovu) ke Zdendově partě a zářijovou sobotu věnovat křečovitému svírání řídítek a neustálému strachu z nahodilého opuštění (letmo) trasy.

2. díl: Když se létá moc vysoko

Během noci jsem zaznamenal několik zvukových projevů. Poprvé Zdenda jemným ťukáním ohledával správnou cestu z naší cimry. Po zhasnutí světel nastala totiž v chatě absolutní tma. Okna sice nebyla zahalena neprodyšnými závěsy, ale venku se měsíc moc nepředvedl. Nad ránem jsem pak zachytil šramotění Jirky, který se choulil zimou do mikiny. Připravený spacák ležel netknutě opodál. Ani jedna z těchto událostí mě ale nijak neprobrala. Jen jsem se převalil na druhý bok a pokračoval v odpočinku a nabírání sil. Bez budíku, ale s dostatečným předstihem (to je výhoda rodičovství a brzkého vstávání s dětmi) jsem procitl, oblékl se a odebral se do kuchyně připravit si něco k snídani.