Tentokrát měly naše pláště svištět po stezkách trailparku v Dolní Moravě, nacházejících se nedaleko státních hranic s Polskem. Nevýhodu velké vzdálenosti od místa bydliště naprosto anulovala možnost ubytování v Žárovkově chatě. Přípravu materiálu jsem nepodcenil a chystal se už kolem oběda. Vzpomínající na zářijové tepelné podmínky, zabalil jsem si dvě bundy, dva páry teplých ponožek a všechno, co by se ze šuplíku mohlo během víkendu hodit (a to jsem si ještě nechal poradit od Zdendy). Pohled na batůžek a k prasknutí narvaná vojenská taška ve mě však budil otázku, kam vměstnám jídlo, kterým se budu muset také vybavit.

Jelikož Zdenda nevyjížděl z Prahy a Míra se kvůli jiným (stěhovacím) povinnostem této akce neúčastnil, byl jsem svěřen do rukou (auta) Jirky. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se dopravil vlakem, ale po krátké úvaze jsem od tohoto nápadu upustil. Jel bych sám a ve vlaku bych seděl stejně dlouho jako v autě (och jak jsem se mýlil). Stejným dopravním prostředkem se měl svézt i Kájik. Stanovit si místo setkání bylo z pohledu úspory času daleko pochopitelnější, než aby za mou maličkostí Jirka jezdil. A tak mým jediným úkolem bylo dostavit se na pomezí Hrdlořez a Žižkova. Tak dlouho jsem rozmýšlel kdy si nakoupit potraviny, až jsem se pro radu obrátil na Kájika. Ten na moje dotěrné otázky chvilku odpovídal, ale pak se písemně projevil v tom smyslu, že se množství jeho práce a zbývající čas do odjezdu rozhodně neshoduje s chutí a možností odpovídat (i sprosté slovo ve větě padlo). Rozhodnutí bylo na mých bedrech. Vsadil jsem tedy na solidárnost ostatních a doufal, že cestou bude zastávka a já si pořídím pár drobností snižující riziko celovíkendového hladovění.

Až opakovaná (třetí) kontrola materiálu odhalila fakt, že mi chybí boty na kolo. Nemít na chodidlech kožené polobotky a rezervované kolo s nášlapy, možná by to nevadilo. Nedostatek jsem odstranil a upaloval na autobus. Během jízdy mě zavolal Kájik s tím, že čeká na parkovišti nákupního střediska a čeká tam sám. Ubezpečil jsem ho, že dělám maximum, co je v mých silách a nervózně přelétl pohledem kolonu vozidel, která se tvořila před Libeňským nádražím. Kdo by tušil, že v pátek odpoledne budou chtít všichni vyjet z Prahy?

S omluvným výrazem, lehce zpocen pokusem o rychlou chůzi jsem dorazil ke Kájovi, vedle kterého již stál Jirka. Posádka kompletní. Jirka, i když byl potravinami vybaven, zašel do Kauflandu s námi a kolo, umístěné na střeše vozidla, nechal svému osudu. Upozorňovali jsme jej, že místní čtvrť (vlastně celá Praha) nedisponuje jen poctivými lidmi dozor bicyklu jsme mu doporučovali, ale on si byl bezpečností nosiče jistý. Vlezli jsme do obchodu. Za krásných pětačtyřicet minut bloudění jsem si pořídil dvě snídaně a dvě večeře. Pitný režim, nad jehož složením jsem dlouho bádal, jsem vyřešil paklíkem šesti piv. To Kájik se rozhodl víkend si opravdu užít a kromě několika balených mas a klobás nasoukal do vozíku ještě šest lahev vína a flašku Jägermeistera. Až když na vrchol haldy přihodil bramborové lupínky, zatvářil se spokojeně a my se odebrali ke kase.

Jakmile jsme opustili hlavní vchod marketu a spatřili Jirkovo kolo stále hovící si na střeše, oddychli jsme si. Naše předchozí obavy však nebyly neopodstatněné. Až při bližším ohledání Jirka zjistil, že fixační pásky zamezující pohyb byly odepnuté a manipulace (ať už s jakýmkoliv záměrem) proběhla. Zasmáli jsme. Ale když Jirka zjistil, že se klíčky od zámku nosiče blyští na loketní opěrce v autě, propadli jsme záchvatu smíchu. Nakonec ale štěstí přeje odvážným, ne? Nákup jsme s velkým úsilím vměstnali do kufru a uvelebili se v sedadlech. Já vedle řidiče, Kájik uprostřed zadního sedadla. Navíc s flaškou bílého v ruce (již otevřeného samozřejmě). Jirka zadal do navigace náš cíl, obec Klepačov, kterou aplikace naprosto bez problémů identifikovala a čas příjezdu stanovila na patnáct minut před osmou hodinou večerní. Odhad jsem samozřejmě předal Zdendovi. Vyjeli jsme a za zvuků elektrických kytar linoucích se z repráků prokličkovali Prahou, k jihu a stanuli na počátku D1.

Člověk znalý alespoň základy zeměpisu by si možná uvědomil, že konflikt severu republiky s dálnicí směřující na Brno je tak veliký, že je něco špatně. To bych ale nesměl sedět na místě navigátora zrovna já a nesměl bych Jirku ujistit, poté co jsme zastavili na pumpě pro doplnění pohonných hmot, že jedeme správně. Rozptýlení během jízdy jsme nemuseli hledat dlouho. Kecali jsme o muzice, práci a vyprávěli si životní zážitky. Kilometrů ubývalo úměrně tekutinám v Kájikově lahvi. Chybělo nám nějakých 30 minut do cíle, když mi zavolal Zdenda s tím, že v obci máme u dřevěné sochy andělíčka zahnout doleva. Informaci jsem předal a bedlivě zkoumal okolí silnice, lehce se halící do tmy. Desítky zbývajících kilometrů se snížili na jednotky, my vjeli do obce v Blansku a anděl nikde. Jakmile navigace oznámila dosažení cíle, vylezli jsme z auta a zírali na velkou ceduli s nápisem "Statek Samsara". O chatě "Ztracence" nikde ani slovo, ani písmenko.

Neztráceli jsme naději a situaci přisuzovali pozdnímu večeru a faktu, že jsou kluci někde zašití. Jirka zavolal Zdendovi a po krátkém, lehce nekonstruktivním rozhovoru, z něj vymámil polohu. Ozvalo se cinknutí, ale vedle Jirkova ukazatele se na mapě ten Zdendův nezobrazil. Jirka oddálil mapu jednou, dvakrát, třikrát. Až poté se na displeji zobrazily obě polohy. Nevěřícně jsme koukali na výsledek, který změřil naši vzdálenost na neuvěřitelných 83 kilometrů. Potíž byla v rozdílu krátkého a dlouhého "a" v názvu. Prostě Klepáčov není Klepačov. Opět jsme se od srdce zasmáli a zjištění museli pár minut rozdýchat. Jirka se posilnil jakousi energetickou tyčkou, já si uloupl kus bagety a Kájik otevřel další lahev. Vnořili jsme se do vyseděných sedaček, zapnuli pásy a chvilku nemluvili. Další rána byla, že těch osmdesát kiláků bylo vzdušnou čarou, takže jsme měli před sebou dalších 113, navíc po komunikacích čtvrté třídy (nebezpečnosti). Čas příjezdu kolem desáté. Jedna minuta, jeden kilometr.

Nebýt toho, že jsme nejedli, ve dvou případech ze tří nepili, byli unavení a těšili se na kamarády, cestu bychom si asi užívali. Projížděli jsme moravskými skvosty, jakými byly Moravská Třebová, Mohelnice, Zábřeh a Šumperk. Cestu mi na dvacet minut zpříjemnil telefonicky Zdenda. I on si páteční večer užíval a evidentně si chtěl povídat Hlavně o mém úmyslu jet vlakem, který by mě do cíle dopravil rychleji. Druhou část cesty jsme téměř protrpěli a moc nemluvili. Ale nakonec se světlo na konci tunelu objevilo. Vjeli jsme do té správné obce a po krátké nápravě, kdy jsme samozřejmě odbočili na druhou stranu, než jsme měli, dosáhli cíle. Na konci téměř lesní cesty se nacházela nádherná roubenka a ze dvora stoupal kouř provoněný grilovaným masem. Jako apoštolové se zjevili všichni obyvatelé a přišli nás přivítat. Možná se i podívat na toho experta, který odnavigoval řidiče z Prahy do Šumperka přes Brno.

Jirka se statečně popral s kontrolními mechanismy auta a přes všechno pípání a brždění zaparkoval vedle chaty. Já popadl své zavazadla a šel se ubytovat. Tím nejdůležitějším (kde se spí, kde se nechává pití, kam se dává jídlo a kam se chodí na mísu) mě provedl Zdenda společně se Žárovkou. Ten nám taky nabídl množství grilovaného masa. Když jsme se všichni, tedy Iva, Honza, Kájik, Žárovka, Jirka a já uvelebili na verandě, museli jsme podrobně vysvětlovat, proč nám tak dlouho trvalo. Zdenda, který během večera trestal křišťálově čirého Rasputina připomínal výrazem svatý obrázek. Moc nemluvil, zato se krásně usmíval. Kájik, s třetí flaškou bílého v ruce se také usmíval, ale ten se na rozdíl od Zdendy vrhal do fyzických konfrontací ostatních. Já si otevřel pivko a raději se neprojevoval, abych si napravil za ten navigační výkon reputaci (což moc nešlo).

Krátce před půlnocí zazněl sobotní plán. Tratě jsou otevřené od deseti hodin. Vzhledem k tomu, že cesta trvá necelou hodinu se bude vyrážet kolem deváté ranní. Snídaně a balení je na každém zvlášť. Položil jsem ještě jedno pivko a sebe pak na postel. Vlezl si do spacáku a okamžitě usnul.

Právě u této činnosti jsem potkal Zdendu, který jako ranní ptáče také nespal. Ovšem podle jeho výrazu bylo jasné, že nadšení ze sportovního dne, který nás měl čekat, bych u něj hledal marně. Navíc Rasputin opouštějící Zdendovo tělo po sobě zanechával zkázu. Se Zdendou jsme prohodili pár slov a on se za chvilku odebral znovu do pelechu. Osaměl jsem a chroustal snídani. Po pár minutách jsem znovu nabyl parťáka. Z horního patra sestoupil Žárovka a s úsměvem mi oznámil, že včerejší noc byla i pro něj divoká. Jelikož bylo něco po osmé a zbývající čas do plánovaného odjezdu rapidně mizel, museli jsme rozhodnout co dál. Já jsem tajně doufal, že na trať vyrazíme co nejdříve a na kolech prožijeme několik hodin. Žárovka byl vůči ostatním velmi tolerantní a vyhlásit budíček považoval za trápení.

Čas odjezdu přesunul na desátou s tím, že budit budeme spáče v půl desáté. Tedy za hodinu. Ještě než se Žárovka vydrápal zase do postele, v kuchyni se objevil Honza. Ten ovšem zastával naprosto jiné řešení. Žádné otálení, žádné zdržování, všichni okamžitě z postelí a jede se. A tak se z různých koutů chaty začali trousit bajkeři. Naprosto odpočatý, plný energie (jak to udělal nevím) se objevil Kája. Další následovali a po chvilce byli na nohách všichni. Začali jsme se balit a připravovat. I když jsem měl věci na kolo sbalené v batohu, stejně jsem znovu provedl kontrolu. A udělal jsem dobře. Chybějící rouška, anebo návlek na krk by mi mohl zážitek pořádně zkomplikovat. Hlavně ta rouška.

Když byli všichni ustrojeni a stroje umístěny do nosičů, obsadili jsme dvě auta a vyrazili k areálu. Počasí nám zatím přálo a dopravní situace také. Za necelou hodinu řidiči zaparkovali na parkovišti a zatímco jezdci s vlastními stroji prováděli poslední seřízení, Zdenda, Kájik a já jsme si šli vyfasovat objednané celopéra. Vstoupili jsme do půjčovny a u pultu oznámili, že bychom rádi nafasovali sjezdové nářadí, i když nikdo z nás nedisponuje jakoukoliv papírovou verzí rezervace. Ale to bylo pohodovému chlápkovi na druhé straně stolu jedno. Chvilku jezdil prsty po klávesnici, pak si vyžádal naše občanky a oznámil nám, že jsme jediní, kdo si zatím nevyzvedl objednané kolo.

První bicykl obdržel Zdenda, pak bylo kolo přistaveno mě. Já jsem si ho prohlédl a pohotově oznámil, že jsem požadoval SPD, namísto klasických "šlapek". Technik se na mě zkoumavě podíval (zřejmě nechápal moji žádost) a žlutomodrého krasavce zase odtlačil. Pak přijel s kolem pro Kájika. To by mi ani tak nevadilo, ale vyděsila mě věta, kterou pronesl: "Tak a je to všechno". Snažil jsem se odkašláním poukázat na fakt, že nemám na čem jezdit, ale Kájik pozornost obsluhy odklonil k sobě, protože požadoval páteřák. Zatímco se soukal do chrániče páteře, který byl podle mého určen pro adolescentní hobity a s nedržícím suchým zipem tropil v hale celkem zajímavé vystoupení, další technik mi dovezl kolo. Během krátké instruktáže jsem se seznámil s funkcí teleskopické sedlovky a odsouhlasil jsem, že nastavení je dle mých tělesných parametrů. Poděkovali jsme a opustili půjčovnu.

Nedaleko vstupní brány na lanovku jsme se znovu sešli se všemi a navíc jsme se přivítali s Denisem, který samozřejmě nemohl, jakožto velký nadšenec bajkování, chybět. Nechali jsme se vyvézt na vrchol a chvilku rokovali nad tím, po které barvě se pustíme dolů. Pro mě byla pro ten den jedinou správnou modrá (Selský trail). Před odjezdem jsem totiž shlédl krátké video o náročnosti ostatních tras a vidina metrového skoku mě nelákala. I když byl Denis proti a chtěl jet rovnou po červené (Lesní trail), byl přehlasován a jak Honza trefně prohlásil, nebylo nutné se někam hrnout a nejprve se protáhneme a zahřejeme. Nechal jsem se předjet těmi lepšími (takže jsem zůstal vzadu) a pustil se na trať.

Značku vyzývající jezdce k snížení sedlovky jsem zaregistroval, ale sedlo si nestlačil až dolů. Bál jsem se, že si v zápalu jízdy sednu na zadní kolo. Prvních pár metrů bylo lehkých. Koneckonců to bylo po rovině a z kopce. Pak přišla prudká zatáčka vpravo, navíc značně rozježděná, takže jsem si málem hopsnul přes řídítka. Naštěstí jsem to ustál a nestal se tak terčem posměchu asi devítiletého kluka, který se mi lepil na zadek. Pak se začaly na trase objevovat vlnky a zatáčky. Protože se jednalo o první jízdu, jel jsem hodně opatrně a páky obou brzd téměř nepouštěl. Nohy ztuhlé, takže k nějakému splynutí s terénem naprosto nedošlo. Samozřejmě jsme během sjezdu podnikli několik zastávek. Stehna začala pálit a do rukou se mi celkem intenzivně obtiskovaly gripy. Přiznám se, měl jsem strach.

Druhá jízdu, při které jsme jezdili jen se Zdendou, Kájikem a Jirkou (ostatní šli na dospělejší verze), jsem trochu více pustil a moje odvaha byla po zásluze potrestána. Výskok o který jsem se pokusil nebyl dostatečný, takže jsem předním kolem zavadil o přeskakovanou překážku, čímž se mi kolo dostalo znovu do luftu. Co dělalo zadní kolo nevím, ale přední kolo mi směřovalo do lesa. Ladně jsem si sedl obkročmo na rám a s vyděšeným výrazem (musel jsem ho mít) zaplul vedle stromu do kapradin. Naštěstí nebyla moje rychlost závratná a já se po pár decimetrech zastavil. Zaprasen, vystrašen a lehce zaklíněn do kola jsem se začal škrábat na nohy. Zdenda, který jel za mnou mě samozřejmě vyzpovídal, jestli nepotřebuji pomoc, ale já se na trať vrátil s pomocí jen svých sil. Začal jsem vnitřně nadávat a proklínat své netechnické schopnosti. Trail jsme si sjeli ještě jednou (bez další nehody), než jsme se sešli u stolu ve Slaměnce a poobědvali.

Samozřejmě jsem u stolu o svém nechtěném výletu do jehličí pomlčel. Všichni bouřlivě hodnotili své výkony, skoky a rychlosti. Já žvýkal kuře. Nakonec jsem se ale dozvěděl, že pád jsem nezažil pouze já, ale i dalšímu členu výpravy se cosi nepovedlo. Protože se pád odehrál na červené stezce, s mým nedoskokem se to nedalo srovnat. Po obědě, dezertíku a kafi jsme se odebrali zase do pedálů. Sjezdů jsem celkově absolvoval šest během níž se posádka i pořadí v pelotonu měnila. Kájik byl ale mým věrným společníkem a moje časté zdržování nekomentoval. Nadšení a úspěšné projíždění připomínalo trasu. Jednou nahoru, jednou dolu. Jednu klopenku jsem projel velmi svižně a lehce, u druhé jsem musel zoufale brzdit, abych nevylétl. Hned nato jsem jí projel ke své spokojenosti, následně jsem na ní najel blbě a v půlce zatáčky musel sjet, abych nespadl. Stejně tak to bylo i s přejížděním terénních nerovností. Natlučený zadek, neplánovaná jízda po předním kole, pak krásný skok a bezproblémové přistání. Na poslední dva sjezdy se nám pokazilo počasí a začalo jemně pršet. Problém s neprůhlednými brýlemi, které jsem se snažil i během jízdy otírat, jsem pořešil jejich sundáním (což byla naprostá blbost). Vlhká a kluzká trať se přidala k dalším nástrahám. Mlha skryla část tratě do bílé clony a odlétávající prach neúprosně krmil naše ústa. O hadrech, které začaly připomínat úbor somráka se raději ani nezmiňuji.

I když jsme byli s Kájikem rozhodnutí ukončit svou jezdeckou činnost, drsný konec přišel s hovorem od Zdendy. Stručně mi oznámil, že Denis měl nehodu, nacházel se několik vteřin ve stavu bezvědomí a proto okamžitě jedou do nemocnice. Závdavkem přidal zranění Ivy, která skončila s rozseknutou bradou. I když mě to v tu chvíli nenapadlo, prozradil mi ještě, že na parkovišti na nás čeká Jirka, který nás odveze. Zcela v šoku jsem reprodukoval obsah rozhovoru Kájovi. Otrávenost z počasí byla ta tam.

Bleskurychle jsme opláchli kola, odevzdali je v půjčovně a odebrali se na parkoviště. Jirka na nás skutečně čekal v autě a jakmile nás spatřil, vylezl ven a položil nám otázku, proč jsme se ukázali až po hodině. Na to jsme samozřejmě odpovědět neuměli a tak jsem se já alespoň zatvářil provinile (stejně to nepomohlo). Další otázka vyvstala při pohledu na naše zbídačené oblečení. Jestli nás Jirka vezme takhle do auta jsem se ani ptát nemusel. Abych se nemusel cítit jako exhibicionista a vysvléct se do spodků, sundal jsem návleky s dresem a kraťasy obalil pláštěnkou. Vypadal jsem sice jako blbec, ale mohl si sednout na sedadlo. Chytřejší Kájik se v otevřeném kufru převlékl do připravených a suchých věcí. Během zpáteční cesty jsem se snažil od Zdendy vyzjistit nějaké detaily, ale moc se mi to nedařilo. Jediná zpráva, která přišla obsahovala informaci, že Denis čeká na rentgen a zatím neví, jestli si ho nemocniční personál nenechá přes noc na pozorování.

Na chatě jsme se vysprchovali a oblékli do suchých věcí. To jsem uvítal hlavně já, protože se do mě dala nehorázná kosa a já se rozklepal jako osika. Jako první dorazila Iva s Honzou. Její zranění nebylo nakonec tak drastické, protože si nevyžádalo zásah jehlou. Po nějaké době se dostavil i zbytek. S Denisem. Jeho pravá ruka byla zamotaná do obvazu a rozhodně nebyl ve své kůži. Místo vtípků pronesl, že nebude pít, což bylo v naprostém rozporu co tvrdil před příjezdem. Nechal se totiž slyšet, že se těší na to, že se sestřelí. No, hlavně že to takhle dopadlo.

Jelikož syrového masa bylo v lednici ještě hodně, přihlásili jsme se s Kájou na rozdělání ohně v grilu. Za svitu mobilů (nějak jsme nenašli čelovku a měsíc pořád stávkoval) jsme naštípali třísky a jednou sirkou a kilem pepa založili ohýnek. Během čekání, vytváření žhavých uhlíků a přikládání jsme si vyprávěli mladické historky. Po hodině postávání u grilu nám bylo divné, že nařezání špekáčků trvá tak dlouho a tak se Kájik vydal do chaty nahlásit, že ohniště je připraveno. Po chvilce přišel s hrnkem svařáku, plechovkou piva v kapse (pro mě) a sdělením, že za chvilku přijdou. Dále jsme zvyšovali teplotu pod roštem a když po dvaceti minutách dorazil Žárovka s tácem masa, prohlásil, že je to studené a zeptal se nás, co jsme doteď dělali. Škrtnul jsem si ze seznamu schopností rozdělávání ohně na grilování.

Následně vzal do rukou grilování profesionální kuchař a mé pomoci nebylo potřeba. Přesunul jsem se tedy do chaty a začal si chystat večeři. Žárovka, který se vrátil s hotovými pochoutkami se na mě nevěřícně podíval a zeptal se, proč hodlám jíst studené tvarohové suroviny, když stůl se prohýbá masem. Chvilku jsme debatili nad mým příspěvkem do hostiny. Poté jsem se zasunul ke stolu a slupl klobásu a krkovičku. Naprostou delikatesou (některými odsuzovanou) se stali Kájikovi plněné žampiony. K těm se pojí smutná story, kdy jsem poslední kousek, navíc dlouho dopředu rezervovaný, sežral vážně zraněnému. Denisi, opravdu se moc omlouvám.

Protože předcházející večer byl náročný, stejně jako dnešní den a zítra se odjíždělo domů, šli jsme na kutě celkem brzo. Navíc jsem hodlal společnost opustit spolu se Zdendou. A ten musel odjet kvůli povinnostem opravdu ráno.

Po probuzení jsme se tedy se Zdendou sbalili, nasnídali se, trochu poklidili (hlavně Zdenda) a chystali se na cestu. Naštěstí ostatní vstali ještě před naším odjezdem, takže jsme se mohli plnohodnotně rozloučit. Se Zdendou jsme bez problémů dojeli až domů a jízdu vyplnili povídáním, na které jsme neměli poslední dobou moc času. Víkend byl skvělý a i když jej zastínil mrak zranění, všechno nakonec dobře dopadlo. Mé prvotní nadšení z ježdění, zkalené neuměním, se nakonec zase vrátilo a pokud to bude možné (záleží, jestli mi Denis odpustí ten sežraný žampion), rád se příště zase připojím. Všem moc děkuji, mějte se krásně.

PS: aby byl víkend opravdu bez problémů, stala se Ivě ještě jedna komplikace. Až doma zjistila, že postrádá notebook a ten se s velkou pravděpodobností nalézá na chatě. Znamenalo to tedy šestihodinovou jízdu na otočku.