Víkend bez problémů

1. díl: Jak jsme se o 80 kilometrů netrefili

I když jsem letos na kole nenajezdil tolik kilometrů, kolik bych si přál, na bicyklu jsme nějakou tu dobu strávil. Byly to vesměs jízdy po rovinách, tu a tam do kopce a samozřejmě jsem jezdil i z kopce (to je takový zákon okruhu). Kvůli svým jízdním schopnostem a možnostem svého kola jsem se naprosto vyhýbal sekvencím technických pasáží a skokům. Od loňské návštěvy Klínoveckého trailparku jsem jízdu po singletracku neokusil (směšný pokus v podobě Letňanského parku nepočítám) a tak jsem nadšeně uvítal možnost připojit se (znovu) ke Zdendově partě a zářijovou sobotu věnovat křečovitému svírání řídítek a neustálému strachu z nahodilého opuštění (letmo) trasy.

pátek 17.09.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Morava / sever /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / kolega(ové) / Zdenda /
KDY (období a interval) léto / víkend /
PROČ (důvody a účely) sraz, setkání /

Tentokrát měly naše pláště svištět po stezkách trailparku v Dolní Moravě, nacházejících se nedaleko státních hranic s Polskem. Nevýhodu velké vzdálenosti od místa bydliště naprosto anulovala možnost ubytování v Žárovkově chatě. Přípravu materiálu jsem nepodcenil a chystal se už kolem oběda. Vzpomínající na zářijové tepelné podmínky, zabalil jsem si dvě bundy, dva páry teplých ponožek a všechno, co by se ze šuplíku mohlo během víkendu hodit (a to jsem si ještě nechal poradit od Zdendy). Pohled na batůžek a k prasknutí narvaná vojenská taška ve mě však budil otázku, kam vměstnám jídlo, kterým se budu muset také vybavit.

Jelikož Zdenda nevyjížděl z Prahy a Míra se kvůli jiným (stěhovacím) povinnostem této akce neúčastnil, byl jsem svěřen do rukou (auta) Jirky. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se dopravil vlakem, ale po krátké úvaze jsem od tohoto nápadu upustil. Jel bych sám a ve vlaku bych seděl stejně dlouho jako v autě (och jak jsem se mýlil). Stejným dopravním prostředkem se měl svézt i Kájik. Stanovit si místo setkání bylo z pohledu úspory času daleko pochopitelnější, než aby za mou maličkostí Jirka jezdil. A tak mým jediným úkolem bylo dostavit se na pomezí Hrdlořez a Žižkova. Tak dlouho jsem rozmýšlel kdy si nakoupit potraviny, až jsem se pro radu obrátil na Kájika. Ten na moje dotěrné otázky chvilku odpovídal, ale pak se písemně projevil v tom smyslu, že se množství jeho práce a zbývající čas do odjezdu rozhodně neshoduje s chutí a možností odpovídat (i sprosté slovo ve větě padlo). Rozhodnutí bylo na mých bedrech. Vsadil jsem tedy na solidárnost ostatních a doufal, že cestou bude zastávka a já si pořídím pár drobností snižující riziko celovíkendového hladovění.

Až opakovaná (třetí) kontrola materiálu odhalila fakt, že mi chybí boty na kolo. Nemít na chodidlech kožené polobotky a rezervované kolo s nášlapy, možná by to nevadilo. Nedostatek jsem odstranil a upaloval na autobus. Během jízdy mě zavolal Kájik s tím, že čeká na parkovišti nákupního střediska a čeká tam sám. Ubezpečil jsem ho, že dělám maximum, co je v mých silách a nervózně přelétl pohledem kolonu vozidel, která se tvořila před Libeňským nádražím. Kdo by tušil, že v pátek odpoledne budou chtít všichni vyjet z Prahy?

S omluvným výrazem, lehce zpocen pokusem o rychlou chůzi jsem dorazil ke Kájovi, vedle kterého již stál Jirka. Posádka kompletní. Jirka, i když byl potravinami vybaven, zašel do Kauflandu s námi a kolo, umístěné na střeše vozidla, nechal svému osudu. Upozorňovali jsme jej, že místní čtvrť (vlastně celá Praha) nedisponuje jen poctivými lidmi dozor bicyklu jsme mu doporučovali, ale on si byl bezpečností nosiče jistý. Vlezli jsme do obchodu. Za krásných pětačtyřicet minut bloudění jsem si pořídil dvě snídaně a dvě večeře. Pitný režim, nad jehož složením jsem dlouho bádal, jsem vyřešil paklíkem šesti piv. To Kájik se rozhodl víkend si opravdu užít a kromě několika balených mas a klobás nasoukal do vozíku ještě šest lahev vína a flašku Jägermeistera. Až když na vrchol haldy přihodil bramborové lupínky, zatvářil se spokojeně a my se odebrali ke kase.

Jakmile jsme opustili hlavní vchod marketu a spatřili Jirkovo kolo stále hovící si na střeše, oddychli jsme si. Naše předchozí obavy však nebyly neopodstatněné. Až při bližším ohledání Jirka zjistil, že fixační pásky zamezující pohyb byly odepnuté a manipulace (ať už s jakýmkoliv záměrem) proběhla. Zasmáli jsme. Ale když Jirka zjistil, že se klíčky od zámku nosiče blyští na loketní opěrce v autě, propadli jsme záchvatu smíchu. Nakonec ale štěstí přeje odvážným, ne? Nákup jsme s velkým úsilím vměstnali do kufru a uvelebili se v sedadlech. Já vedle řidiče, Kájik uprostřed zadního sedadla. Navíc s flaškou bílého v ruce (již otevřeného samozřejmě). Jirka zadal do navigace náš cíl, obec Klepačov, kterou aplikace naprosto bez problémů identifikovala a čas příjezdu stanovila na patnáct minut před osmou hodinou večerní. Odhad jsem samozřejmě předal Zdendovi. Vyjeli jsme a za zvuků elektrických kytar linoucích se z repráků prokličkovali Prahou, k jihu a stanuli na počátku D1.

Člověk znalý alespoň základy zeměpisu by si možná uvědomil, že konflikt severu republiky s dálnicí směřující na Brno je tak veliký, že je něco špatně. To bych ale nesměl sedět na místě navigátora zrovna já a nesměl bych Jirku ujistit, poté co jsme zastavili na pumpě pro doplnění pohonných hmot, že jedeme správně. Rozptýlení během jízdy jsme nemuseli hledat dlouho. Kecali jsme o muzice, práci a vyprávěli si životní zážitky. Kilometrů ubývalo úměrně tekutinám v Kájikově lahvi. Chybělo nám nějakých 30 minut do cíle, když mi zavolal Zdenda s tím, že v obci máme u dřevěné sochy andělíčka zahnout doleva. Informaci jsem předal a bedlivě zkoumal okolí silnice, lehce se halící do tmy. Desítky zbývajících kilometrů se snížili na jednotky, my vjeli do obce v Blansku a anděl nikde. Jakmile navigace oznámila dosažení cíle, vylezli jsme z auta a zírali na velkou ceduli s nápisem "Statek Samsara". O chatě "Ztracence" nikde ani slovo, ani písmenko.

Neztráceli jsme naději a situaci přisuzovali pozdnímu večeru a faktu, že jsou kluci někde zašití. Jirka zavolal Zdendovi a po krátkém, lehce nekonstruktivním rozhovoru, z něj vymámil polohu. Ozvalo se cinknutí, ale vedle Jirkova ukazatele se na mapě ten Zdendův nezobrazil. Jirka oddálil mapu jednou, dvakrát, třikrát. Až poté se na displeji zobrazily obě polohy. Nevěřícně jsme koukali na výsledek, který změřil naši vzdálenost na neuvěřitelných 83 kilometrů. Potíž byla v rozdílu krátkého a dlouhého "a" v názvu. Prostě Klepáčov není Klepačov. Opět jsme se od srdce zasmáli a zjištění museli pár minut rozdýchat. Jirka se posilnil jakousi energetickou tyčkou, já si uloupl kus bagety a Kájik otevřel další lahev. Vnořili jsme se do vyseděných sedaček, zapnuli pásy a chvilku nemluvili. Další rána byla, že těch osmdesát kiláků bylo vzdušnou čarou, takže jsme měli před sebou dalších 113, navíc po komunikacích čtvrté třídy (nebezpečnosti). Čas příjezdu kolem desáté. Jedna minuta, jeden kilometr.

Nebýt toho, že jsme nejedli, ve dvou případech ze tří nepili, byli unavení a těšili se na kamarády, cestu bychom si asi užívali. Projížděli jsme moravskými skvosty, jakými byly Moravská Třebová, Mohelnice, Zábřeh a Šumperk. Cestu mi na dvacet minut zpříjemnil telefonicky Zdenda. I on si páteční večer užíval a evidentně si chtěl povídat Hlavně o mém úmyslu jet vlakem, který by mě do cíle dopravil rychleji. Druhou část cesty jsme téměř protrpěli a moc nemluvili. Ale nakonec se světlo na konci tunelu objevilo. Vjeli jsme do té správné obce a po krátké nápravě, kdy jsme samozřejmě odbočili na druhou stranu, než jsme měli, dosáhli cíle. Na konci téměř lesní cesty se nacházela nádherná roubenka a ze dvora stoupal kouř provoněný grilovaným masem. Jako apoštolové se zjevili všichni obyvatelé a přišli nás přivítat. Možná se i podívat na toho experta, který odnavigoval řidiče z Prahy do Šumperka přes Brno.

Jirka se statečně popral s kontrolními mechanismy auta a přes všechno pípání a brždění zaparkoval vedle chaty. Já popadl své zavazadla a šel se ubytovat. Tím nejdůležitějším (kde se spí, kde se nechává pití, kam se dává jídlo a kam se chodí na mísu) mě provedl Zdenda společně se Žárovkou. Ten nám taky nabídl množství grilovaného masa. Když jsme se všichni, tedy Iva, Honza, Kájik, Žárovka, Jirka a já uvelebili na verandě, museli jsme podrobně vysvětlovat, proč nám tak dlouho trvalo. Zdenda, který během večera trestal křišťálově čirého Rasputina připomínal výrazem svatý obrázek. Moc nemluvil, zato se krásně usmíval. Kájik, s třetí flaškou bílého v ruce se také usmíval, ale ten se na rozdíl od Zdendy vrhal do fyzických konfrontací ostatních. Já si otevřel pivko a raději se neprojevoval, abych si napravil za ten navigační výkon reputaci (což moc nešlo).

Krátce před půlnocí zazněl sobotní plán. Tratě jsou otevřené od deseti hodin. Vzhledem k tomu, že cesta trvá necelou hodinu se bude vyrážet kolem deváté ranní. Snídaně a balení je na každém zvlášť. Položil jsem ještě jedno pivko a sebe pak na postel. Vlezl si do spacáku a okamžitě usnul.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 30.09.2021 07:44:24

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 24.09.2021 13:38

Za název seriálu musím poděkovat Zdendovi. Je naprosto trefný a jakmile pronesl tuhle definici, bylo mi jasné, že jiný název být nemůže.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme se o 80 kilometrů netrefili

I když jsem letos na kole nenajezdil tolik kilometrů, kolik bych si přál, na bicyklu jsme nějakou tu dobu strávil. Byly to vesměs jízdy po rovinách, tu a tam do kopce a samozřejmě jsem jezdil i z kopce (to je takový zákon okruhu). Kvůli svým jízdním schopnostem a možnostem svého kola jsem se naprosto vyhýbal sekvencím technických pasáží a skokům. Od loňské návštěvy Klínoveckého trailparku jsem jízdu po singletracku neokusil (směšný pokus v podobě Letňanského parku nepočítám) a tak jsem nadšeně uvítal možnost připojit se (znovu) ke Zdendově partě a zářijovou sobotu věnovat křečovitému svírání řídítek a neustálému strachu z nahodilého opuštění (letmo) trasy.

2. díl: Když se létá moc vysoko

Během noci jsem zaznamenal několik zvukových projevů. Poprvé Zdenda jemným ťukáním ohledával správnou cestu z naší cimry. Po zhasnutí světel nastala totiž v chatě absolutní tma. Okna sice nebyla zahalena neprodyšnými závěsy, ale venku se měsíc moc nepředvedl. Nad ránem jsem pak zachytil šramotění Jirky, který se choulil zimou do mikiny. Připravený spacák ležel netknutě opodál. Ani jedna z těchto událostí mě ale nijak neprobrala. Jen jsem se převalil na druhý bok a pokračoval v odpočinku a nabírání sil. Bez budíku, ale s dostatečným předstihem (to je výhoda rodičovství a brzkého vstávání s dětmi) jsem procitl, oblékl se a odebral se do kuchyně připravit si něco k snídani.