Bohužel poslední dobou nevíme, jestli jsou tyto oznámení vymyšlené, anebo reálné. A tak jsme dcerky konejšili a pokračovali v cestě. Až do doby, než nám Terezka oznámila, že si potřebuje odložit. Náhoda nám naštěstí přihrála do cesty odpočívadlo, takže jsem zastavil, vysvobodil Terezku ven a ta vytvořila snídani v trávě. Další takový incident se již neopakoval a my se mohli zúčastnit ve tři čtvrtě na jedenáct komentované prohlídky zámku. Cácorky byly hodné. Terezka hledala motiv koní na jakémkoliv podkladu a Julinka se zaměřila na život princezen.
Naobědvali jsme se na zahrádce jedné restaurace. Holky si objednaly noky, maminka svíčkovou. Co jsem si dál já už si nepamatuji, ale v paměti mi utkvěl fakt, že se holky celkem urputně kopaly pod stolem. Zřejmý přebytek energie jsme snížili výstupem na městskou věž. Na vrcholu jsme se pokochali pohledem na město a cestou po schodech dolů zažili nečekané a velmi hlučné překvapení. Při sestupu se hodinový strojek roztočil a rozhodl se odbíjet čtvrt. Julinka s Terezkou se polekaly, maminka se jim snažila chránit sluch a já klasicky nadával.
Další zastávkou byl hrad Roštejn, na kterém jsme dosud nebyli. Cestu k bráně jsme si zpříjemnili procházku lesem, protože jsme nezaparkovali hned u nádvoří, ale na nedalekém odstavném parkovišti. Nádvoří bylo v obležení lidí, protože se na hradě odehrávaly mimo jiné historické trhy a za zdmi sídlil středověký tábor. My jsme se spokojili s prohlídkou přírodovědné expozice ve vlastní režii. Musím uznat, že výstavní sály byly velmi pěkně připravené a navíc nabízely spousta interaktivních prvků. U holek zabodovala projekce zvířat, trochu se bály v modelu mraveniště, ale naprosto nadšené byly z koutku nabízející myslivecké kamizoly. A protože Terezka měla ten den na sobě červené šaty, vytvořili jsme přátelům po telefonu kvíz. Nenapadlo nás, kolik rozdílných odpovědí dostaneme.
Na nádvoří jsme si pak odpočinuli u kávy a limonády. Bylo pozdní odpoledne a my se vydali zase ke stanu. Samozřejmě až po zastávce v Jindřicháči, kde jsme museli doplnit potraviny pro následující ráno. Proběhl večerní stereotyp a my s Luckou před ulehnutím zhodnocovali u hraní her uplynulý den a plánovali ten další. Navíc jsme se shodli na tom, že sousedi z nedalekého přívěsu vlastně nejsou tak špatní.
PS: nesmím zapomenout, že jsem od holek dostal úkol sehnat pohádku "Léčivá voda" i když vím pramálo o tom, co měly na mysli.
Protože Lucka velmi obratně hledala možné kulturní rozptýlení, naplánovala nám na pondělní dopoledne divadelní představení ve Slavonicích v rámci Slavností Trojmezí. Pohádku o dřevěném panáčkovi s rostoucím nosem předváděl jediný mladý loutkoherec (navíc s velmi originálními dřevěnými postavičkami) a svým uměním nebavil jen dětské, ale i dospělé publikum. Mezi pohádkové repliky vkládal tu a tam i narážku na aktuální dění a nikdy neopomněl vtipně okomentovat dětské přeřeky či názory.
Po finální úkloně a dlouhému potlesku jsme byli pozvaní do kreativní dílny, která na jevišti během chvilky vyrostla. Na stolech byly k dispozici pastelky, lepidla, papíry a spousta prázdných krabiček od sirek. Nejednalo se ovšem o kurz pro malé pyromany, ale výroba blešího divadýlka. Postupem skládajícím se z několika kroků holky (s pomocí maminky a dospělého Pinocchia) vyrobili kapesní divadelní scénu s kulisami a několika loutkami. Výrobek se na delší dobu stal nejoblíbenější zábavou a při přejezdu autem.
Protože nadšení z vyrábění holky drželo, rozhodla se Lucka že vytáhne další eso z rukávu a dovedla nás k výtvarné keramické dílně na náměstí. Uvnitř keramického království si holčičky vybrali polotovary, které následně upravily barvami. Julince se líbil stojánek na tužky ve tvaru myšky a u Terezky vyhrál hrníček. Malování bylo samozřejmě zaměstnáním pro celou rodinu, protože tu a tam jsme museli pomoct. Ale dílo se vydařilo a dcerky zkrášlené hliněné výtvory odevzdaly k vypálení. Velké zklamání nastalo ve chvíli, kdy holky zjistily, že se tolik chtěné výrobky musí vypálit a k dispozici budou za několik dní. Na scénu přišly slzičky. Chmury se rozplynuly až při nalezení skryté, prázdné a velmi příjemné restaurace. Tam jsme se ke vší spokojenosti naobědvali a k nastolení ještě lepší nálady holkám dopřáli zmrzlinu podávanou u kašny.
Odpoledne jsme se přesunuli k hradu Landštejn, o kterém mi Lucka do chvíle, kdy jsme pod ním zaparkovali tvrdila, že na něm nikdy nebyla. A vida, byla tam a já měl poprvé pravdu. Tvrz rozpoznala i přes spoustu lešení, které bylo u hradních zdí postaveno. Prošli jsme si co se dalo, holky si zastřílely z kuše, vystoupali na věž a s Luckou uzavírali sázky, jestli holky trápit představením šermířů. Jakmile se totiž ozve třesk ostří a slovutní páni rytíři si hlasitě vymění své nelichotivé poznámky, cácorky si zacpávají uši a se strachem v očích prchají pryč. Nakonec jsme se shodli na tom, že by sestry mohly podstoupit jistou terapii a otrkat se. Vylezli jsme si na svah, z kterého bylo na představení (převýchova lapků) krásně vidět a současně jsem byli na hony vzdáleni zbraním. Při prvním šermířském boji jsme museli malé bojácnice chvilku chlácholit, ale protože na konci šly holky předat minci aktérům, dá se mluvit o opravdovém úspěchu.
Ještě než jsme opustili zříceninu, zastavili jsme se u hradní brány na poslech čtyřčlenné hudební skupinky. Poslechli jsme si několik skladeb a pokračovali dál. Své poděkování Terezka zhmotnila předáním kopretiny zpěvačce, což dotyčnou velmi překvapilo a potěšilo. Holky jsme na chvilku vzali ještě na hřiště, které se nacházelo hned vedle parkoviště. Největší úspěch měla trampolína, která se pod nožičkami našich ratolestí několikrát pořádně prohnula.
Návrat do stanu byl zase přes Jindřichův Hradec. Kromě večeře Lucka opatřila holkám pantoflíčky. Zatímco Terezka byla z nových pokrývek dolních končetin nadšená, Julince to bylo jedno. Ta totiž usnula.
Nádherné počasí nás vyhnalo ještě do vody a my se na chvilku šli ošplouchnout do rybníku. Během převlékání do suchého a přípravy večeře jsme zjistili, že naše manželské lože oplývá daleko méně vzduchem, než by tomu bylo k pohodlnému spánku potřeba. Následné pátrání odhalilo díru velikosti špendlíkové hlavičky (no, spíš hlavy). Vizi spaní na holé podlaze jsem okamžitě zapudil a jediným řešením mi přišlo pořízení nové matrace. Internet mi oznámil, že na pořízení mám opravdu málo času (za chvilku většina obchodů zavírala, anebo byla již zavřená). Takže jsem nasedl do auta a upaloval, samozřejmě dle dopravních předpisů, znovu k Jindřichovu Hradci. Po pěti kilometrech jsem zjistil, že nejsem vybaven důležitou součástkou. Rouškou. A protože nařízení týkající se vstupu do obchodů hovořily jasně, svou snahu o klidný spánek jsem vzdal a s velmi mizernou náladou zaparkoval u stanu.
Naštěstí Lucka přišla s řešením. Všechny holky naší rodiny obsadí zdravou matraci a já si pro tuto noc ustelu na ucházející. Nápad dával naději, že se ráno sice probudím zabořený v matraci, ale nebudu ležet na zemi. Bez hraní her (protože bylo pozdě) jsme nápad realizovali a já ulehl na lůžko sám s napjatým sluchem, jestli neuslyším typické "sssssss" unikající vzduchové náplně a s obavami z jakéhokoliv pohnutí. Moje nitro procházelo velmi silnou depresí a i přes veškeré manželčiny pokusy jsem se jí odmítl zbavit.
