Naše zařazení do mailové skupiny způsobilo příval zpráv, oznámení a dotazů. Navíc rozliční adresáti dávali tušit, že se nedaleko pramene Sázavy setkáme s více než desítkou lidí. Zamluvili jsme si chatku, závazně potvrdili příjezd, nebylo kam couvnout. A abychom odstranili s Luckou i poslední zbytky obav, slíbili jsme si, že pokud se naše priority nebudou shodovat s plány skupiny, jednoduše se oddělíme a zařídíme se podle svého. Konečně se snad dočkáme návštěvy Zelené Hory.
Předpověď počasí neslibovala nic jiného, než nepřetržité proudy vody z oblohy. Ale to prorokovala i týden před tím a skutečnost byla nakonec jiná. Oblečení a výbavu jsme měli s Luckou vyřešenou, zbývalo vymyslet jen cestu. Nejideálnější se jevilo kodrcat se po D1 k Jihlavě. Z toho důvodu jsem poprosil manželku, aby s ratolestmi a bagáží dorazila před brány instituce kde pracuji. Měl jsem za to, že má cesta městskou hromadnou a následná jízda skrz Prahu bude zbytečné plýtvání časem. Pro změnu jsem se mýlil.
Lucka zaparkovala auto chvilku před tím, než jsem si odpíchnul a zbytku osazenstva popřál krásný víkend. Na plně nabitém telefonu jsem nahodil navigaci a šlápl na plyn. Doporučovaná trasa nesměřovala ale pří z města, ale zaplněnými ulicemi přes Vršovice a Strašnice. Doba cesty na displeji vesele naskakovala a já si trhal zbytky vlasů. Ušetřený čas byl v trapu. Ploužili jsme se v kolonách tak namáhavě, až z toho obě slečny usnuly. Když jsem byl opakovaně nucen ze sedmdesátky přejít na třicet, abych se vzápětí rozjel na devadesát, brali mě všichni čerti. Cesta se zdála být nekonečná.
Abychom si protáhli nohy, udělali jsme v Čáslavi krátkou zdravotní pauzu. Holky počůrali trávník kostela, obešli jsme náměstí, krapet zmokli a zase se naskládali do auta. Z původní šesté se příjezd posunul až na čtvrt na osm, ale potřebovali jsme to. Nevím, jestli jsme byli tak otupělí, ale cesta nám utíkala svižněji. Vedeni ukazateli jsme sjeli do křivolakých uliček a ocitli se v kempu. U brány jsme našli vzkaz, že tento vjezd je mimo službu a nahlásit se máme na druhé vrátnici. Ta se nalézala přesně na opačném konci. Ale těch pár metrů popojíždění nám už nemohlo vadit. Postavil se k okýnku a zaregistroval rodinu.
Podpis, platba a několik zodpovězených otázek však nebylo odměněno klíčem od chaty. Slečna recepční mi oznámila, že všechny klíče již nafasovala styčná důstojnice skupiny. Tudíž vstup musím žádat u ní. Z mailu jsme vyštrachali číslo a volali. Ozval se mladý ženský hlas, který nás uvítal a oznámil nám, že se dotyčná osoba nachází u hřišť a bylo by záhodno, abychom si pro klíče zajeli. Prohnali jsme naposledy vozidlo, okýnkem obdrželi klíče od chaty číslo osm a já naprosto luxusně zaparkoval. Na promočené trávě, čumákem do kopce.
Protože lehce poprchávalo a navíc byla tráva mokrá, nahnali jsme nejmladší členy do chaty a postupně odnosili věci do chaty. Chatka byla jednopodlažní, čtyřlůžková, vybavená toaletou a koupelnou, s malinkým (zato útulným) jídelním stolem a rohovou kuchyňkou. Hned na začátku nám bylo jasné, že noci nebudeme trávit společně, protože dvě spojená lůžka neposkytovaly dostatečný prosto pro dva dospělé a dva roztahující se capartíky. Abychom nemuseli v noci trnou strachy nad tím, že nám jedna nebo druhá dcera spadne ze schodů, obětovala se Lucka spát s holkama dole a já dostal luxusní a prostornou samotku v horním patře.
Vybalování nedalo dlouho zabrat, protože jsme toho moc nevlekli. Hračky se vešly do jedné tašky, oblečení do jezevce a několik málo potravin jsme naskládali kam se dalo. Dcerky jsme oblékli do toho nejpogumovanějšího co v šatníku měly, sami se také vybavili do deště a vylezli ven. Přesunuli jsme se na rozložité dětské hřiště nabízející různé druhy atrakcí (mrzačení). Mezi klouzačkami, houpačkami, lanovými mosty a bradly jsme se pozdravili s prvními rodinami. Děti si hráli a my jsme museli ozřejmit, jak jsme se na této párty vlastně ocitli. Ani Lucka, ani já nejsme bývalí studenti chemické školy. Nepracujeme s nikým, kdo tu je, anebo kdo má přijet. A nikoho neznáme. Až pak jsem prozradil, že jediného, koho znám, je Petr, protože jsme spolu před dvaceti lety prožívali zelenou pakárnu.
Rodin a dětí začalo s postupem času přibývat. Jediné, co mi bylo divné, že i když se blížila půl devátá a Petr mi oznámil, že dorazí kolem sedmé, stále ještě mezi námi nebyl. Dech mi vyrazila věta, kterou jsem zaslechl při našem odchodu do chaty (holky už byly unavené a my je šli uložit). Oznamovala, že na místě jsou již všichni a Petr nejspíš nepřijede. V tu chvíli jsme na sebe s Luckou mrkli a hledali alespoň malý důvod, proč se tak daleko od domova nacházíme. Jsou tu prolézačky, prší tu a nedaleká restaurace poskytuje občerstvení za hodně luxusní ceny (směrem nahoru).
Naštěstí nebylo tak černo, jak jsme si mysleli a mezitím co jsem lovil z kapsy klíče, projelo kolem nás černé auto, jemuž se sesouvalo boční okno. Na sedadle spolujezdce sice seděla nám neznámá mladá dáma, ale za volantem seděl usmívající se Petr. Krátce jsme se pozdravili a ujistili se, že se ještě uvidíme. Velký otazník nad přítomností jediného známého se rozplynul. Našli jsme konečně spojence.
V chatce proběhli rychlé přípravy na spánek, kdy Lucka navlékla holky do teplých svršků místo do nočních košil. Jedné stačila krátká pohádka, druhá slečna nehodlala ještě spát. A tak si Lucka vlezla také do postele a posloužila jako živý polštář. Já se co nejtišeji vyskřípal do patra a zalehl do postele. Prvních několik vteřin jsem se klepal (přeci jen, venku se ženili čerti a dřevěné obložení nebylo dokonalým izolantem) a pak usnul. Probudilo mě až ranní klapání bačkůrek o patro níž.
