Když jsem dorazil po lehkém zpoždění k jídelnímu stolu, hostina byla v nejlepším. Kluci mě ukázali, kde je pečivo, kde najdu kávu a že v míse jsou k dispozici vejce. Pečivo, kávu i mísu jsem našel, ale vejce ani jedno. Na procházející paní domácí jsem zahuhlal, kde jsou ta vajíčka. Odpověď byla stručná, jednoduchá, přímočará. Na jednu hlavu je počítáno jedno vejce. A už i tak bude synátor chudák bez bílkovin. Smutně jsem se podíval na talíře ostatních, jež byla zdobena několikerými produkty slepic. Zřejmě můj zbědovaný obličej vyvolal u kluků politování a podělili se. I já jsem do sebe mohl naládovat, kromě jiného, výplod kura domácího.
Co se bude dít dál jsme dlouho nezkoumali, protože program sobotního dne byl dopředu známý. Pěší výšlap k dělostřelecké tvrzi Bouda. Trasa nebyla dlouhá, ani náročná na orientaci (vedla po Jiráskově cestě). Ale byla celkem strmá a lesní terén neposkytoval komfortní cesty. Jediný, kdo s námi nemohl výlet postoupit byl Míra, který si pár týdnů předtím vyrobil během fotbalového zápasu na kotníku bouli a jeho chůza nevypadala nejplynuleji. S vidinou hopsání po kamenech se s námi v pokoji rozloučil a oznámil nám, že se s námi spojí až na Suchém Vrchu (přes který trasa vedla). Vybavil jsem se vodou, pláštěnkou, mikinou a samozřejmě foťákem a postavil se k ostatním na start. Lehce před devátou jsme se pustili do stoupání. Dostat se z šesti set metrů na skoro kilometr nad vodou byl závěr. První kilometr ne, protože cesta vedla po asfaltu a bylo nad čím se zastavovat. Ale po přesedlání na louku...
... jsme měli okamžitě všichni mokré boty. Velmi intenzivně zalévané zemské podloží si s nahromaděnou přírodní tekutinou už neporadilo a nechalo jí na obdiv kolemjdoucím. A to by nebylo, aby banda šesti chlapů těmi loužemi neprošla. Takže kromě hekání, nedostatku vzduchu v plicích a kapání potu jsme okusili ještě krásu čvachtavé obuvi. Tedy kromě Zdendy, který své nohy nazul do pevných a neprodyšných pohorek. První odpočinek jsme dali pod přístřeškem Hvězda, na druhém kilometru. Doplnili jsme tekutiny, načerpali síly a vydali se k vrcholu. I když obloha byla jako vymetená a předpovědi se naprosto minuly skutečnosti, my jsme byli schováni pod korunami stromů a chráněni před úpalem, úžehem a jinými slunnými nemocemi.
Během funění při stoupání jsem klukům vyprávěl, jak jsme během vojny chodili těmito končinami několikrát do měsíce. Někdy zatěžkáni nákupem, jindy strachem z pozdního příchodu na nádraží. Těch několik desítek let se na mé fyzičce podepsalo. Byl jsem rád, že jsem na zádech nesl místo několika bochníků chleba, cukru a mouky jen pár drobností. Pěšinu k Sucháči jsme vykamzíkovali a nahoře nalezli požárnickou soutěž. Zatímco devadesát procent přihlížejících byli oblečeni v kraťasech a krátkých tričkách, bojovníci s ohněm byli oblečeni ve služební kombinéze, na zádech měl konzervovanou dávku kyslíku, na hlavě helmu a před sebou úkoly různých velikostí a náročností. Opatrně, abychom snad nebyli vybráni za dobrovolníky, jsme se protáhli kolem závodů a setkali se na odstavném parkovišti Suchého Vrchu znovu s Mírou.
Následovala strastiplná cesta po šutrech, butrech a kamíncích. Nic moc pro zdravé nohy, natož pro pochroumaný Mírův úd. Bohužel jsme pokulhávání nepodpořili slovy pochopení a ujištění, že počkáme. Naopak jsme zraněného neustále vyzývali k rychlejšímu tempu, abychom stihli od dvanácti delší a intenzivnější poznávací trasu v podzemí tvrze. Mírovi to nečinilo nejmenších problémů. Natáhl nohy a před kasami jsme se ocitli s dostatečnou časovou rezervou. Do spletitých chodeb jsme se nakonec vydali skoro všichni, i když to tak na začátku nevypadalo. Míra se omluvil s tím, že delší zatěžování kotníku již nehodlá postupovat. Takže jsem si vlezl k okýnku a objednal šest lístků do třetí řady (vtip) a jedno pivko pro sebe (na spravení). S placením bylo trochu logistických problémů, ale nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme s několikaminutovou rezervou stanuli před betonovým vchodem. Vybavili jsme se teplými svršky (...prej na co budu potřebovat mikinu) a vyčkali příchodu průvodce. Rázně k nám napochodovala osoba v pětadevítkách a těžkých botech a na uvítání pojal velmi nepatřičně. Nejdříve nám oznámil, že většina z nás si dala pivo a toho, kdo bude přistižen při močení v betonových katakombách, bude bez milosti perzekvován. Druhá poznámka byla již otázkou a týkala se hromadného nošení roušek. To jsme s chutí odhlasovali jednoznačně a obličejový oděv nenasadili.
Prvotní studená vokální sprcha byla naštěstí jen jediným nemilým překvapením, které jsme pod zemí zažili. Průvodce, velký zastánce armády (dcera, zeť, bratr, teta, pratchán - všichni sloužili, anebo slouží) velmi zajímavě vyprávěl o železobetonovém komplexu, událostech (před i poMnichovských) i obecné historii. Většina obrovitých prostor zela prázdnotou, ale v některých místnostech byly i exponáty. K těm nám průvodce přihodil povídání a tu a tam dodal ještě kontrolní otázku. Na tu jsem odpovídal pouze jednou, protože dotazy byly velmi záludné. Například jsem netušil, že nejvzácnějším kouskem v místnosti plné vojenské techniky byla betonová kostka.
Zhruba v polovině prohlídky jsem se začal obávat trestu, který průvodce sliboval. Začínalo se mi totiž chtít na toaletu. Ovšem nudné chození po dlouhých a chladných chodbách nahradilo hopsání po schodech (navíc ozdobených krysami) a následný výlez na povrch. Troufám se říci, že většina posluchačů pobyt venku, i když oddělený mřížemi, uvítala a slunné počasí je zahřálo nejen na těle. Teplotní výkyvy však zmařily možnost průhledu mého objektivu a ten se nekompromisně orosil. Když jsem se opakovaně snažil otřít nahromaděný film ze skla a ono to nešlo, požádal jsem o radu Jiříka. Poprosil jsem ho, jestli by mi řekl, co s tím mám dělat. Jiřík se smutně podíval na povrch objektivu a pronesl: "no teď už nic". A bylo. Dofotil jsem.
Když jsme přecházeli mezi střílnami bunkru po povrchu, zaslechli jsme pár předzvěstí bouřky v podobě hromu. Obloha nad námi ale zůstala stále modrá a tak pro paniku nebyl důvod. Průvodce se s námi rozloučil, poděkoval za pozornost a upozornil nás na existenci mimořádné obchůzkové trasy v celkové délce šesti hodin. My jsme se nonverbálně shodli na faktu, že dvě a půl hodiny nám stačilo.
Nastal hlad. Výdejní okénko pokladny nabízelo samozřejmě i rychlé občerstvení v podobě klobás a dalších smažeností, ale nás zaujal jídelní lístek restaurace v Kramářově chatě. Saša zjistil, že dnes se podávají mimo jiné kynuté knedlíky. A já měl jasno. Zpáteční cestu jsme podnikli po jiné cestě, abychom se vyhnuli nekomfortním kamenům a přírodním schodům. Navíc Jiříkem ne zcela vhodně volené ponožky mu zapříčinily jisté potíže i při běžné chůzi. Zcela překvapivě byla cesta kratší, méně náročná a navíc nás dovedla přesně před vchod chaty.
Na rohožce, na pomezí vstupu a výstupu jsme řešili klasické rouškové drama. Prosklené dveře totiž vyžadovaly vstup pouze s ochranou. Pár metrů za nimi se ale pohybovali lidi bez hadru na obličeji. Takže jsem nacpal pusu do rukávu a zrychleně překonal ochranné pásmo. Nikoho jsem tím nepohoršil, nikým nebyl odchycen. Posadili jsme se k velkému stolu a čekali na objednání. Lístek obsahoval přesně ty položky, které našel Saša a tak rozhodování bylo dílem okamžiku. Dorazivší servírce jsme sdělili své touhy (gastronomické) a zcela překvapeně sledovali, jak si objednávají profíci. Martin si totiž naporoučel kompletní menu včetně kávy a dezertu a servírce prozradil, že položky hodlá konzumovat postupně, nikoliv najednou. Tak takhle se to dělá, aby člověk neseděl jak pecka a nečekal na probíhající personál.
Spokojen, příjemně nasycen a mírně unaven jsem vylezl a alespoň myslí se proplížil chodbami Stanice 916. Pro ostatní jsem byl jistě otravný, ale kdo nerad vzpomíná na místo, které ho spojuje s rozbitím deseti vajec, připálením točeňáku a vyhozením plného hrnce plesnivého špenátu. Míra, který se k nám znovu na oběd přidal (mezitím si hodil šlofíka na pokoji), nabídl tři místa k sezení při svozu do penzionu. Jeho pohostinnosti využil jen Jiřík (měl ty ponožky opravdu na pitchu). My ostatní, vybaveni stejnou fyzickou silou, ale s lepšími fuseklemi, jsme se pustili do sestupu po svých. Setkali jsme se znovu (po sprše) u stolu na terase penzionu.
Luxusní večeře se pomalu (velmi pomalu) proměnila na večerní zábavu. I když jsme měli k dispozici i několik karetních her, nedošlo k nim. Únava nesoucí se z předchozího večera přes celodenní výlet zanechávala své stopy. Navíc nás slunce rozdělilo ke dvou stolům. Naštěstí jsme jim zcela nepodlehli, i když bylo namále, a vydrželi jsme zase až do zavíračky. Martin dokonce položil i "velké voči" ze včerejška (umístěné ve sklenici). Tentokrát se s námi paní domácí na téma ochutnávky lahví odmítla bavit a my dostali na dobrou noc jeden pár PETek. Zbytek večera nebyl ve znamení divočiny, ale i přes to jsme za společnou věc pořádně zabrali.
Ráno jsme zabalili, zaplatili, rozloučili se a dopoledne, s kazícím se počasím (které později vyústilo v koupák na dálnici), vyrazili domů. Stejně jako tam, i zpět vezl Míra kromě mě i Jiříka. A stejně jako při předchozí cestě došlo ke změně cestujících. Jiřík si vlezl k Mildovi a Martinovi, Zdenda se oddělil na KLDR a Saša upaloval svou cestou. S Mírou jsme se rozloučili až na prahu našeho bytu.
Vážení členové našeho velkého bratrstva, kamarádi. Bylo mi potěšením se s Vámi setkat a trávit ve vaší společnosti těch několik hodin. Neodvažoval jsem se doufat, že by se Chlapská jízda mohla takhle vydařit. Mám na mysli hlavně četnost, protože s Vámi není možnost, že bych se nudil, anebo byl dokonce zklamán. Mějte se krásně. Nechci to zakřiknout, ale říct to musím. Budu se těšit příští rok při jubilejním setkání. Chlapům zdar!
PS: Nemůžu nezmínit, že nespočetněkrát opakovanou frází byl smysluplný výrok našeho pana premiéra, popisující snahu o pomoc naší přírodě. Druhým, často citovaným monologem, bylo audiovizuální pozvání Péťi Spešáka.
