Naše zařazení do mailové skupiny způsobilo příval zpráv, oznámení a dotazů. Navíc rozliční adresáti dávali tušit, že se nedaleko pramene Sázavy setkáme s více než desítkou lidí. Zamluvili jsme si chatku, závazně potvrdili příjezd, nebylo kam couvnout. A abychom odstranili s Luckou i poslední zbytky obav, slíbili jsme si, že pokud se naše priority nebudou shodovat s plány skupiny, jednoduše se oddělíme a zařídíme se podle svého. Konečně se snad dočkáme návštěvy Zelené Hory.

Předpověď počasí neslibovala nic jiného, než nepřetržité proudy vody z oblohy. Ale to prorokovala i týden před tím a skutečnost byla nakonec jiná. Oblečení a výbavu jsme měli s Luckou vyřešenou, zbývalo vymyslet jen cestu. Nejideálnější se jevilo kodrcat se po D1 k Jihlavě. Z toho důvodu jsem poprosil manželku, aby s ratolestmi a bagáží dorazila před brány instituce kde pracuji. Měl jsem za to, že má cesta městskou hromadnou a následná jízda skrz Prahu bude zbytečné plýtvání časem. Pro změnu jsem se mýlil.

Lucka zaparkovala auto chvilku před tím, než jsem si odpíchnul a zbytku osazenstva popřál krásný víkend. Na plně nabitém telefonu jsem nahodil navigaci a šlápl na plyn. Doporučovaná trasa nesměřovala ale pří z města, ale zaplněnými ulicemi přes Vršovice a Strašnice. Doba cesty na displeji vesele naskakovala a já si trhal zbytky vlasů. Ušetřený čas byl v trapu. Ploužili jsme se v kolonách tak namáhavě, až z toho obě slečny usnuly. Když jsem byl opakovaně nucen ze sedmdesátky přejít na třicet, abych se vzápětí rozjel na devadesát, brali mě všichni čerti. Cesta se zdála být nekonečná.

Abychom si protáhli nohy, udělali jsme v Čáslavi krátkou zdravotní pauzu. Holky počůrali trávník kostela, obešli jsme náměstí, krapet zmokli a zase se naskládali do auta. Z původní šesté se příjezd posunul až na čtvrt na osm, ale potřebovali jsme to. Nevím, jestli jsme byli tak otupělí, ale cesta nám utíkala svižněji. Vedeni ukazateli jsme sjeli do křivolakých uliček a ocitli se v kempu. U brány jsme našli vzkaz, že tento vjezd je mimo službu a nahlásit se máme na druhé vrátnici. Ta se nalézala přesně na opačném konci. Ale těch pár metrů popojíždění nám už nemohlo vadit. Postavil se k okýnku a zaregistroval rodinu.

Podpis, platba a několik zodpovězených otázek však nebylo odměněno klíčem od chaty. Slečna recepční mi oznámila, že všechny klíče již nafasovala styčná důstojnice skupiny. Tudíž vstup musím žádat u ní. Z mailu jsme vyštrachali číslo a volali. Ozval se mladý ženský hlas, který nás uvítal a oznámil nám, že se dotyčná osoba nachází u hřišť a bylo by záhodno, abychom si pro klíče zajeli. Prohnali jsme naposledy vozidlo, okýnkem obdrželi klíče od chaty číslo osm a já naprosto luxusně zaparkoval. Na promočené trávě, čumákem do kopce.

Protože lehce poprchávalo a navíc byla tráva mokrá, nahnali jsme nejmladší členy do chaty a postupně odnosili věci do chaty. Chatka byla jednopodlažní, čtyřlůžková, vybavená toaletou a koupelnou, s malinkým (zato útulným) jídelním stolem a rohovou kuchyňkou. Hned na začátku nám bylo jasné, že noci nebudeme trávit společně, protože dvě spojená lůžka neposkytovaly dostatečný prosto pro dva dospělé a dva roztahující se capartíky. Abychom nemuseli v noci trnou strachy nad tím, že nám jedna nebo druhá dcera spadne ze schodů, obětovala se Lucka spát s holkama dole a já dostal luxusní a prostornou samotku v horním patře.

Vybalování nedalo dlouho zabrat, protože jsme toho moc nevlekli. Hračky se vešly do jedné tašky, oblečení do jezevce a několik málo potravin jsme naskládali kam se dalo. Dcerky jsme oblékli do toho nejpogumovanějšího co v šatníku měly, sami se také vybavili do deště a vylezli ven. Přesunuli jsme se na rozložité dětské hřiště nabízející různé druhy atrakcí (mrzačení). Mezi klouzačkami, houpačkami, lanovými mosty a bradly jsme se pozdravili s prvními rodinami. Děti si hráli a my jsme museli ozřejmit, jak jsme se na této párty vlastně ocitli. Ani Lucka, ani já nejsme bývalí studenti chemické školy. Nepracujeme s nikým, kdo tu je, anebo kdo má přijet. A nikoho neznáme. Až pak jsem prozradil, že jediného, koho znám, je Petr, protože jsme spolu před dvaceti lety prožívali zelenou pakárnu.

Rodin a dětí začalo s postupem času přibývat. Jediné, co mi bylo divné, že i když se blížila půl devátá a Petr mi oznámil, že dorazí kolem sedmé, stále ještě mezi námi nebyl. Dech mi vyrazila věta, kterou jsem zaslechl při našem odchodu do chaty (holky už byly unavené a my je šli uložit). Oznamovala, že na místě jsou již všichni a Petr nejspíš nepřijede. V tu chvíli jsme na sebe s Luckou mrkli a hledali alespoň malý důvod, proč se tak daleko od domova nacházíme. Jsou tu prolézačky, prší tu a nedaleká restaurace poskytuje občerstvení za hodně luxusní ceny (směrem nahoru).

Naštěstí nebylo tak černo, jak jsme si mysleli a mezitím co jsem lovil z kapsy klíče, projelo kolem nás černé auto, jemuž se sesouvalo boční okno. Na sedadle spolujezdce sice seděla nám neznámá mladá dáma, ale za volantem seděl usmívající se Petr. Krátce jsme se pozdravili a ujistili se, že se ještě uvidíme. Velký otazník nad přítomností jediného známého se rozplynul. Našli jsme konečně spojence.

V chatce proběhli rychlé přípravy na spánek, kdy Lucka navlékla holky do teplých svršků místo do nočních košil. Jedné stačila krátká pohádka, druhá slečna nehodlala ještě spát. A tak si Lucka vlezla také do postele a posloužila jako živý polštář. Já se co nejtišeji vyskřípal do patra a zalehl do postele. Prvních několik vteřin jsem se klepal (přeci jen, venku se ženili čerti a dřevěné obložení nebylo dokonalým izolantem) a pak usnul. Probudilo mě až ranní klapání bačkůrek o patro níž.

Honosně (v autech) jsme se přemístili, s lehkým zablouděním, asi o 300 metrů, kde se rozprostíral zámek města Žďár nad Sázavou a v něm byla nainstalována interaktivní výstava "Včela". Recepce, pokladna a prodej suvenýrů v jednom byl přístupný z několika míst, navíc byl širokánský pul v dosahu dvou vstupních dveří. Toto důmyslné situování nejdůležitějšího stanoviště způsobovalo mezi hejnem příchozích jisté komplikace. Po pětiminutovém setrvávání jsme například zjistili, že chumel, za který jsme se napojili, vůbec nečeká na prodej vstupenek, ale jedná se o partu v kabátech, sborově foukajících do papírových kelímků s kávou. Později, s jistou averzí, jsem se probojoval k pokladní a zakoupil vstupenky na dětskou atrakci.

Odložili jsme svršky a spolu se zavazadly je uložili do šatny. Podle instruktáže, podané u pokladny, jsme se probojovali skrz nádvoří až do druhé budovy, kde začal včelí svět. Holky, které byly nadšené, se zběsile ponořily do života v úlu. Výstava byla rozdělená do několika sekcí, které odhalovaly život dělnic, sběraček, trubců a samozřejmě té nejdůležitější - královny. Pomocí hraní, různých šoupátek, blikátek a informačních (hlavně obrazových) panelů jsme měli možnost se seznámit s bližšími detaily. Holky ale dlouhé postávání na místě a zkoumání moc neoslovilo a tak po chvilce začaly pobíhat sem a tam. Místo pracovitých včeliček tak začaly spíše připomínat blechy. Naštěstí rodiče, tedy včelka Lucka a čmelák tatínek jejich poskakování velmi úspěšně potlačovali.

Bohužel nebyla výstava tak obsáhlá, aby zaměstnala děti celé dopoledne. Když jsme se v celé sestavě sešli před úlem a ukončili sběr medu, bylo rozhodnuto, že podnikneme společný oběd. Restaurace Tálský mlýn, nacházející se nedaleko našeho kempu byla označena za dostačující. Protože posadit naší skupinu k jednomu stolu bylo zhola nemožné, rozdrobili jsme se po celé místnosti. Personál, který očividně takovýto nájezd hladovců nečekal, s obavami sledoval naše usazování. I když jsme s Luckou o jistých inovacích v oboru stravovacích služeb slyšeli, oznámení, která pronesla jedna ze servírek nás velmi překvapilo. Nechala se slyšet, že pan kuchař rozhodně nebude vařit pro každého z nás něco jiného a tudíž nám nabídne dvě polévky a tři chody z kterých si prostě budeme muset vybrat.

Spíš než objednávku jídla připomínala akce aukci. Slečna s nejsilnějším hlasem se postavila doprostřed místnosti, aby byla vidět a hlásila pokrmy. Pak sčítala zvednuté ruce a kalkulaci zapsala do velkého bloku. Tímto způsobem sebrala požadavky všech a odešla nadstandardní objednávku předat kuchaři. Své talíře jsme nakonec dostali v kratší době, než jsme čekali a musím říci, že jídlo bylo výborné. Při obědvání jsem se pokusil s neznámými o zdvořilostní konverzaci, ale naprosto jsem minul téma a byl poučen o nepřesnosti zadání, matematické pravděpodobnosti a existenci n-1 řešení. Opomněl jsem fakt, že se nebavím s kamarády, ale docenty a doktory.

Krom jiného se znovu probíral plán na následující odpoledne. Vytrvalý a nekonečný déšť mnoho možností nenabízel a všechny zastřešené atrakce, kavárny s dětským koutem a dětské světy byly nekompromisně zaplněny. Jedna z rodin tento problém vyřešila návratem domů. My jsme však ještě hůl nezlomili a čekali na zázrak. Tomu šla naproti s otevřenou náručí Petrova manželka, který téměř nepřetržitě žhavila drát telefonu a obvolávala kde co v okruhu patnácti kilometrů. Nic. Krátce a jednoduše nic. Po hodinových automobilových toulkách jsme hledání vzdali, dojeli zpět do kempu a připravovali se na návštěvu půlpárty (do jedné chaty se vešla jen polovina osazenstva). S Luckou jsme sice zvyklí na hromadné setkání, ale tady to připomínalo azylový dům. Postele, židle, schody i podlaha neprodyšně obsazeny. Já byl usazen ke stolu u kterého si hrál tatínek se synem šachy a docent z oběda chroupal brambůrky. Manželka s dětmi byla odeslána do druhého patra, že si tam děti hrají.

Naše setrvání nebylo dlouhé. Po chvilce se, kdy se parta kluků projevila mírně agresivněji, než bychom čekali, jsme se s Luckou ujistili, že naší chajdě je bez nás smutno. A toto rozhodnutí podpořil i výjev chlapečka, jehož zábavou bylo rozmetávat ostatním zábavu, ať byla jakákoliv. Lucka mi s plačící Terezkou oznámit, že úprk je akutní. My s Julinkou ještě chvilku pozorovali dění. Já se modlil, aby Julí vyřkla co nejdřív jakoukoliv potřebu. A stalo se. Julinka se ke mě naklonila, něco zamumlala do ucha (a já tomu naprosto nerozuměl), já popadl dcerku, hlasitě pronesl "no tak to musíme domů", narychlo se rozloučil a zmizel. Holky jsme dali spát a sami se připravovali na noc. Usínal jsem s přáním, aby nikdo nezaklepal na naše dveře s tím, že párty pokračuje u nás.

Nedělní pršení rozhodlo o tom, že nemá cenu dále setrvávat na tomto místě. Sbalili jsme se, nasnídali, lehce poklidili a odevzdali klíče. Vyčuhující Vašík nám prozradil, že Petr s Ilčou jsou již vzhůru a tak jsme se mohli rozloučit. Při odjezdu jsem stačil ještě trochu rozkopat trávník a hrozilo, že se ze Žďáru ani nedostaneme. Ale všechno dobře dopadlo, dieselové koně zařehtaly a auto se vyhouplo na asfalt. Kupodivu mokré počasí skončilo zhruba v půlce cesty. Na oblohu vylezlo sluníčko a cestu domů nám příjemně ozářilo.