Honosně (v autech) jsme se přemístili, s lehkým zablouděním, asi o 300 metrů, kde se rozprostíral zámek města Žďár nad Sázavou a v něm byla nainstalována interaktivní výstava "Včela". Recepce, pokladna a prodej suvenýrů v jednom byl přístupný z několika míst, navíc byl širokánský pul v dosahu dvou vstupních dveří. Toto důmyslné situování nejdůležitějšího stanoviště způsobovalo mezi hejnem příchozích jisté komplikace. Po pětiminutovém setrvávání jsme například zjistili, že chumel, za který jsme se napojili, vůbec nečeká na prodej vstupenek, ale jedná se o partu v kabátech, sborově foukajících do papírových kelímků s kávou. Později, s jistou averzí, jsem se probojoval k pokladní a zakoupil vstupenky na dětskou atrakci.
Odložili jsme svršky a spolu se zavazadly je uložili do šatny. Podle instruktáže, podané u pokladny, jsme se probojovali skrz nádvoří až do druhé budovy, kde začal včelí svět. Holky, které byly nadšené, se zběsile ponořily do života v úlu. Výstava byla rozdělená do několika sekcí, které odhalovaly život dělnic, sběraček, trubců a samozřejmě té nejdůležitější - královny. Pomocí hraní, různých šoupátek, blikátek a informačních (hlavně obrazových) panelů jsme měli možnost se seznámit s bližšími detaily. Holky ale dlouhé postávání na místě a zkoumání moc neoslovilo a tak po chvilce začaly pobíhat sem a tam. Místo pracovitých včeliček tak začaly spíše připomínat blechy. Naštěstí rodiče, tedy včelka Lucka a čmelák tatínek jejich poskakování velmi úspěšně potlačovali.
Bohužel nebyla výstava tak obsáhlá, aby zaměstnala děti celé dopoledne. Když jsme se v celé sestavě sešli před úlem a ukončili sběr medu, bylo rozhodnuto, že podnikneme společný oběd. Restaurace Tálský mlýn, nacházející se nedaleko našeho kempu byla označena za dostačující. Protože posadit naší skupinu k jednomu stolu bylo zhola nemožné, rozdrobili jsme se po celé místnosti. Personál, který očividně takovýto nájezd hladovců nečekal, s obavami sledoval naše usazování. I když jsme s Luckou o jistých inovacích v oboru stravovacích služeb slyšeli, oznámení, která pronesla jedna ze servírek nás velmi překvapilo. Nechala se slyšet, že pan kuchař rozhodně nebude vařit pro každého z nás něco jiného a tudíž nám nabídne dvě polévky a tři chody z kterých si prostě budeme muset vybrat.
Spíš než objednávku jídla připomínala akce aukci. Slečna s nejsilnějším hlasem se postavila doprostřed místnosti, aby byla vidět a hlásila pokrmy. Pak sčítala zvednuté ruce a kalkulaci zapsala do velkého bloku. Tímto způsobem sebrala požadavky všech a odešla nadstandardní objednávku předat kuchaři. Své talíře jsme nakonec dostali v kratší době, než jsme čekali a musím říci, že jídlo bylo výborné. Při obědvání jsem se pokusil s neznámými o zdvořilostní konverzaci, ale naprosto jsem minul téma a byl poučen o nepřesnosti zadání, matematické pravděpodobnosti a existenci n-1 řešení. Opomněl jsem fakt, že se nebavím s kamarády, ale docenty a doktory.
Krom jiného se znovu probíral plán na následující odpoledne. Vytrvalý a nekonečný déšť mnoho možností nenabízel a všechny zastřešené atrakce, kavárny s dětským koutem a dětské světy byly nekompromisně zaplněny. Jedna z rodin tento problém vyřešila návratem domů. My jsme však ještě hůl nezlomili a čekali na zázrak. Tomu šla naproti s otevřenou náručí Petrova manželka, který téměř nepřetržitě žhavila drát telefonu a obvolávala kde co v okruhu patnácti kilometrů. Nic. Krátce a jednoduše nic. Po hodinových automobilových toulkách jsme hledání vzdali, dojeli zpět do kempu a připravovali se na návštěvu půlpárty (do jedné chaty se vešla jen polovina osazenstva). S Luckou jsme sice zvyklí na hromadné setkání, ale tady to připomínalo azylový dům. Postele, židle, schody i podlaha neprodyšně obsazeny. Já byl usazen ke stolu u kterého si hrál tatínek se synem šachy a docent z oběda chroupal brambůrky. Manželka s dětmi byla odeslána do druhého patra, že si tam děti hrají.
Naše setrvání nebylo dlouhé. Po chvilce se, kdy se parta kluků projevila mírně agresivněji, než bychom čekali, jsme se s Luckou ujistili, že naší chajdě je bez nás smutno. A toto rozhodnutí podpořil i výjev chlapečka, jehož zábavou bylo rozmetávat ostatním zábavu, ať byla jakákoliv. Lucka mi s plačící Terezkou oznámit, že úprk je akutní. My s Julinkou ještě chvilku pozorovali dění. Já se modlil, aby Julí vyřkla co nejdřív jakoukoliv potřebu. A stalo se. Julinka se ke mě naklonila, něco zamumlala do ucha (a já tomu naprosto nerozuměl), já popadl dcerku, hlasitě pronesl "no tak to musíme domů", narychlo se rozloučil a zmizel. Holky jsme dali spát a sami se připravovali na noc. Usínal jsem s přáním, aby nikdo nezaklepal na naše dveře s tím, že párty pokračuje u nás.
Nedělní pršení rozhodlo o tom, že nemá cenu dále setrvávat na tomto místě. Sbalili jsme se, nasnídali, lehce poklidili a odevzdali klíče. Vyčuhující Vašík nám prozradil, že Petr s Ilčou jsou již vzhůru a tak jsme se mohli rozloučit. Při odjezdu jsem stačil ještě trochu rozkopat trávník a hrozilo, že se ze Žďáru ani nedostaneme. Ale všechno dobře dopadlo, dieselové koně zařehtaly a auto se vyhouplo na asfalt. Kupodivu mokré počasí skončilo zhruba v půlce cesty. Na oblohu vylezlo sluníčko a cestu domů nám příjemně ozářilo.
