My ostatní jsme poslušně nastoupili před operační středisko a vyčkávali rozkazu. Počasí ani dnes nevypadalo na pařák (kdo by to byl řekl na začátku listopadu) a tak jsem znovu nelitoval ani jedné z oděvních položek, které jsem si na sebe narval. Před stanem se pomalu začala stavět kolona. Mezi dva otřískané UAZy se postavila Caravelle (pro tisk) a před ní luxusní audina pro pana plukovníka (ta do kolony jaksi nezapadala). Vysílačkou umístěnou v batůžku jsem zahlásil Kavce 75 (operační, alias watch keeper) připravenost a po několika odskocích na toaletu se začaly věci dávat do pohybu. Dorazil pan podplukovník (velitel základny), prohlédl si nás, nastoupil do audiny a mohli jsme vyrazit.
Nejprve jsme zamířili na shromažďovací parkoviště. Kromě pana velitele sem měli přijet mraky novinářů (je to přeci největší tankové cvičení za posledních mnoho let), reportéři České televize a kdoví. S lehkým předstihem (krásných 40 minut) jsme zaujali kruhovou obranu a čekali na další dorazivší. Po dvaceti minutách projelo kolem hasičské auto a očividně o nás nejevilo zájem. Pak se dostavil pan plukovník a já začal přemýšlet, jak správně zastavit projíždějící vozidlo, aby to vypadalo akčně a nepokazil jsem prestiž naší jednotky. Můj jediný pokus a pár vteřin slávy překazila bílá oktávka, která si to kolem mě prohasila tak sedm pětek. Lehce v šoku jsem podal alespoň hlášení vysílačkou, že mi někdo projel kolem.
Zhruba po deváté nám bylo zaveleno k přesunu. Takticky jsem se přemístil k UAZu, vydrápal se na něj a vysílačkou zahlásil Hráče 53 v koloně (já tyhle slovní hříčky prostě miluju). Jelikož jely obě šajby hned za námi, bylo mi jasné, že frkání přes korbu (jak tomu bylo před tím) není na místě. Velmi obratně jsem začal poposmrkávat a doufal, že řev motoru je dostatečně hlasitý a Adam kryjící druhou stranu vozidla mi nedá přes hubu. Během jízdy jsme se chovali přesně tak, jak nám bylo nařízeno. Mířili jsme do zatáček a sem tam zahejbali kvérem. Že bych netrefil ani věžák nikdo neřešil. Důležitý byl zážitek publika z divadelního představení.
Dojeli jsme na první střelnici. Přesně podle plánu. A zaujali jsme strážní stanoviště. Přesně podle plánu. Tanky byly též na místě. Taky přesně podle plánu. Ale co nebylo podle plánu byla mlha, která se rozlévala nad střelnicí. U pěchoty není slabá viditelnost do půl kilometru žádný problém. Terče jsou sto až tři sta metrů. Ale u kanonů, které střílí na dva kilometry to trochu nevýhoda je. Přeci jen, rozptýlit po lese houbaře, kterého nikdo neviděl, to se špatně vysvětluje. Takže jsme čekali. Čekali jsme dvacet minut, půl hodiny, hodinu.
Za tu dobu chodily z věže a na věž různé hodnosti v různých věkových skupinách a různých pohlaví. Někdo měl v ruce desky, někdo mobil, někdy to bylo hrníček a cigáro (to byla vysloveně provokace). Po té hodině, co jsme tam čučeli, nám z tváří vymizely akční bojovné výrazy a postoj také nebyl zrovna předpisový a líbivý. S Jirkou a Honzou, s kterými jsme obývali několik metrů čtverečních, jsme pozorovali nedaleké stromy a zkoumali, jestli jsou koruny vidět víc, anebo méně nežli před pěti minutami. Bohužel jsme se shodli na tom, že mlha prostě neustoupí. Už jsme počítali s tím, že zde budem hlídat až do jara, když z věže vyšel pan plukovník a štrádoval si to na terasu s výhledem na střelnici. A co se nestalo? Mlha sice neustoupila, ale najednou se mohlo střílet. Čest houbařům.
Lehké pobrukování motorů se změnilo ve strašlivý řev a já se těšil na očekávanou podívanou. Ze zatáčky vyjely postupně tři tanky (četa). Jeden vlevo, jeden uprostřed, jeden vpravo. Tady se očividně se strategií nedá moc vymýšlet. Nuda to byla do té chvíle, kdy se kolem hlavně tanku blýsklo a za pár vteřin se ozvala rána. Spící se probrali, já se málem poto. Zatímco pravý krajník zoral pole dělostřeleckým granátem celkem třikrát a vykosil terč kulometem, tomu na druhé straně se očividně střílet nechtělo (možná že nebylo čím). Jak přesně měl manévr vypadat nevím, ale tanky se pohybovaly všemi směry, až nakonec zmizeli v bílém operu. Pár výstřelů bylo ještě slyšet, ale to bylo všechno. Mě udělalo radost nejvíce to, že se čekání konečně někam pohnulo. Pan plukovník se zdál velmi spokojený. V očekávání jsem hleděl na střelnici a pátral po další četě. Marně. Uplynula asi půl hodina a nuda se znovu ujmula vedení. Evidentně více tanků se pro ukázku nepodařilo sehnat.
Rachot se znovu ozval až po dalších 15ti minutách. To už pan plukovník nebyl sám. Na vyhlídku zavítali kameraman s reportérem a dvojice mladých študentů. Zatímco se televizáci pokoušeli chytit akční záběry, vysokoškoláci sosali z pana plukovníka moudrosti. Druhé kolo bylo odstartováno. Scénář stejný. S jediným rozdílem. Jeden z tanků dojel až k horizontu a tam prostě zůstal stát. Najednou se na věži ukázala bílá vlajka (to znamená nestřílet) a bylo po zábavě. Chvilku se nic nedělo a pak se na poli ukázalo vyprošťovací vozidlo s blikajícím majákem. Bylo jasné, proč tančík stojí. Zapadl.
Už jsme se báli, že se do tábora vrátíme až na večeři, ale k něčemu tak hroznému nedošlo. Pana plukovníka asi představení omrzelo, takže jsme dostali povel se stáhnout a pokračovat v cestě. Co bylo velmi pozitivní, že místo na druhou střelnici nás dovezl šofér na základnu. Obědová pauza. Naházeli jsme do sebe kopec jídla, chvíli se zastavili za klukama ve stanu a pak znovu strašili před operačákem. Vozidel kolony ubiylo. Česká televize měla patrně všechny materiály a odjela a jezdit s prázdným vanem taky nedávalo smysl.
Směr, kterým jsme se ubírali nebyl úplně ve shodě oproti původnímu plánu. Překvapilo nás to, ale rozhodně jen a jen mile. Místo na střelnici jsme jeli na návštěvu k chemikům. Evidentně se pan plukovník nechtěl dívat na další zapadlé pásové bojové vozidlo. Liberečáci byli v plné pohotovosti, všichni ve svých vesmírných oblečcích a každý na svém místě. My klasicky vyskákali z UAZů a postavili se čelem do směru, odkud hrozilo potencionální nebezpečí útoku. Například já jsem si vybral velmi vhodné místo za valem, za který jsem neviděl. Přilítnout z druhé strany granát, asi bych jen zamával.
Delegace vytvořila jakýsi shluk a nechala se provést po place starým známým nadrotmistrem, který nás včera odmořoval. Tak se stalo, že jsme za okamžik osiřeli a já tak mohl (samozřejmě po schválení velitelem) pořídit několik snímků. Čas se vlekl, když tu se tři odstavené tanky (jestli to byly ty ze střeleb nevím) daly do pohybu a celkem čistý zevnějšek si upravily v nedalekém bahně. Protože nás obkroužily a pospíchaly směrem k návštěvě, usoudili jsme, že bude následovat praktická ukázka čištění techniky. K tomu sloužily dvě dvojice velkých rámů postavených nedaleko.
První tank se důstojně postavil před čistící jednotku, pomalu se rozjel a s jistotou shodil hned první rám. Nikdy jsem tank neřídil, takže nemůžu kritizovat, ale byl to celkem pech. Že pro to neměl nejvyšší velitel zrovna pochopení svědčí fakt, že o řidiči prohlásil, že mu na příště “nechá řídit kolečko”. Ostatní tři rámy už žádnou újmu neutrpěly. Ani od prvního, ani od dalších tanků. A to vlastně bylo všechno. Další inspekce se už nekonala a my jeli už jen na základnu. Po návratu jsme se všichni těšili na hučícího bufíka, protože jsme zimy měli akorát dost. Celá naše služba se setkala s pochvalou. Prý jsme splnili všechno, co se od nás očekávalo (no za tyč se snad umí držet každej, ne?) a plukovník, podplukovník i nadplukovník (vtip) byl spokojený. Třikrát hurá, umím hezky stát jako sloup.
Večer jsem jen rozeslal ukořistěné fotky, najedl se a protože už jsem odmítl dál býti prasetem, vykoupal se. Úkol to byl celkem nelehký, ale s tím Vás nebudu zatěžovat. To se musí zažít.
