V lehkém strachu jsem večer před nástupem volal Petra (velitele) a s velkým prosíkem žadonil o drobet informací, které by se mi snad mohliy hodit. Něco už jsem měl sice zbalené, ale přeci jen, chtěl jsem mít jistotu, že jsem nic neopomněl. Po pár minutách jsem začal trnout. Petr, který zásadně spí na zemi bez spacáku a místo termoprádla si obleče druhé triko si zabalil dvoje maskáče, kabát, svetr a letním spacákem bude vybaven jen proto, že se mu zimní nikam nevejde. Ubezpečil mne, že na Doupově (kde budeme) možná uvidíme i sníh a bude tam určitě foukat a navíc, spíme ve stanech. Venku bychom však být neměli. Po několika dalších větách se se mnou rozloučil, popřál mi hezkou noc, a zavěsil. Díval jsem se na svůj hezky zabalený batůžek a celý jej znovu vyložil. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to zima. Do maskované krosny jsem nacpal další dvoje huňaté fusekle a jégrovy drtiče mrazu (nebo Jágrovy?).
I přes svůj značný náskok jsem stál na autobusové zastávce jako vůl. Jedinou linkou, která nejezdila, byla ta má, směřující na Letňany. Čekám deset minut, patnáct, dvacet (před pikolou, za pikolou) a pořád nic. Když už jsem se chystal poškodit budku a upozornit tak na svou nespokojenost, zastavilo ve žluté výseči, označené "bus", osobní vozidlo. Od volantu na mě mávala ruka v maskáčích a zvala mě dovnitř. Neváhal jsem. Popadl jsem ruksak a příruční zavazadlo (s rozměry vzducholodě) a narval se na přední sedačku. Tím dobrodincem byl náš výkoňák Petr. I on si postěžoval nad dopravní situací. I když mi bylo jasné, že včas opět nepřijdu, hřálo mě, že nebudu sám. A navíc, bez nejdůležitějšího člověka roty se odjet nemůže.
Nemýlil jsem se. Před budovou ošetřovny postávalo několik jedinců, kteří se, nejspíš dobrovolně, vystavovali dešti. Pozdravil jsem známé, představil se neznámým a odebral se za panem doktorem. Na chodbě, z které jsme pomocí batožin vytvořili překážkovou dráhu, jsem potkal zbytek týmu. Rozhodně nás nebylo mnoho, ale čas, který jsme trávili čekáním na vyšetření, tomu neodpovídal. Když jsem se i já dostal do lékařských rukou, šlo to celkem rychle. V jedněch dvěřích mi změřili tlak a výsledek jsem dostal na papírku (od minule stále neznají elektronickou komunikaci). V druhých dvěřich jsem papírek odevzdal, doktor ho přepsal do počítače a zahodil. Jsem schopen a chci nastoupit (naštěstí se zkoumá jen fyzické zdraví).
Bojová jednotka o necelých dvaceti lidech se odebrala na parkoviště, kam měl zanedlouho dorazit autobus. Po půlhodině konverzace s paní majorkou, která už musela odjet jsme se dozvěděli, že autobusák sice je na cestě, ale do Prahy mu chybí několik málo kiláčků (asi čtyřicet) a stojí v zácpě. Jestli by někdo chtěl zkoumat, jak se může Dejvický řidič octnout tak daleko před hlavním městem, vězte, že odpověď je jednoduchá, ale nepochopitelná. Jel totiž z Pardubic. Naštěstí naše parkingové zevlení narušila dorazivší dodávka, z které vystoupil mladší muž s bejsbolkou na hlavě a pracovník KVV. Nastalo obrovské překvapení. Že v dodávce najdeme zbraně, nečekal nikdo. Předávka spíše než fasování připomínala scénu z černého trhu. Proti podpisu jsem vyfásnul sapr, čtyři zásobníky a čištění. Když jsme měli kvér všichni, bílý Transporter zase odfrčel do neznáma a my přemýšleli s tím, že si s padesátosmičkami v rukách už můžem zajistit odvoz sami. K rebélii však nedošlo, autobus dorazil.
Během jízdy se probíraly příhody, ke kterým došlo od minula. Samozřejmě nemám na mysli pouštění draků nebo skákání do listí. Událostí, které se prohnaly naším útvarem nebylo pomálu. Jelikož cesta na Doupov je dlouhá a navíc jsme jeli nějak zajímavě, povídání vystřídal odpočinek a dokonce došlo i na tradiční zastávku u pumpy. Samopaly jsme samozřejmě nechali na sedadlech. Někdo nedoporučoval jít si bagetu s kvérem v ruce. Ne snad kvůli rychlému zisku, důvodem byla ochrana života pana pumpaře. Po vydatném, igelitem obaleném obědě, jsme si znovu nasedali do transportu a pokračovali v cestě. Ta nekončila na Dlouhé, tolikrát okupované ubytovně, ale na základně tankového vojska.
Výhled z okna při příjezdu byl celkem vzrušující. Na stožáru se třepotala bojová zástava, plac s rozlohou Letenské pláně byl pokryt stany a vojenskou technikou a na rozbahněných cestách to jen lítalo. Projeli jsme kontrolní bránou a obdrželi přátelský pokyn od stráže. Hned za ní se rozprostíral autopark. Po pravé ruce stály vyrovnané T-72 a BVP, nalevo se těsnily nákladní vozidla různých značek a typů. Chvilku poté, co vzal řidič ostrou doleva a já se znovu posadil na sedadlo, míjeli jsme operační středisko. Nejsem genius, ale několik stanů pod maskovačkou, obehnaných ostatným drátem a tři páry antén nemohly prozrazovat něco jiného. Kouřícím kontejnerem s okny nemohla být nic jiného než kuchyně. Právě u ní jsme vysedali. Ocitli jsme se na vojenské základně, jako z oskarových filmů. Atmosféru dokonale podtrhovala přítomnost zhruba 400 profíků v plné zbroji.
Ubytováni jsme byli ve dvou stanech. Ale pokud si myslíte, že to byly klasické hnědé hadráky, stejně jako já se hluboce mýlíte. Přeci jen, jedenadvacáté století postoupilo i k nám. Nafukovací konstrukci obepínal pogumovaný, nepromokavý materiál, na zemi byly položeny šestihranné podlážky a místo slamníků jsme dostali skládací lehátka. Navíc byl stan vybaven topným tělesem (bufík na naftu), takže nám bylo nádherně. Jediným zádrhelem byl úložný prostor. Každému obyvateli byl vytyčen jen odkládací prostor pod bidlem. Tam jsme se museli se vším vejít. Dalo to sice zabrat, ale porvali jsme se s tím a po chvilce se po obvodě stanu válelo deset spokojených vojáků na postelích. Zatímco zvuky venku jasně svědčily o neustálém dění na základně, my jsme vyčkávali večeře (většinou v horizontálních pozicích). Úplné lenošení to přeci jen nebylo. Když jsem se dozvěděl, že se hledá spojař, dobrovolně jsem se přihlásil a začal se seznamovat s přístrojem. Na něco jsem si vzpomněl (jak se zapíná), ale přeladit frekvenci, to bylo pro mě tajemstvím. S odhalením mi naštěstí vypomohl Ondra, když vyšpionoval příručku.
Nakrmit na tak malém prostoru tak velký dav, to už chce plánovat. Právě proto jsme měli večeřové okno od 17:45 do 18:15. I s ostatním krmením to bylo obdobné. Časové rozpětí bylo pro některé členy jednotky tak klíčové, že si je ihned uložilo do hlavy. A my ostatní jsme chodili za Ondrou (ups, je to venku) pro informaci. Po večeři se s námi sešel velitel základny (major) a oficiálně nás uvítal na cvičišti 73. tankového praporu z Přáslavic. Krátce nám nastínil, jak to na základně chodí, co je pro nás připraveno, co se od nás očekává, co můžeme a co je nám zapovězeno. Velitel se také zmínil o složitosti skloubení našeho výcviku s jejich, protože na rozdíl od nás oni nedrží osmihodinové šichty. S jemným ironickým výrazem pronesl, že válka se přece nevede na směny. Popřál nám hodně štěstí a odešel. Na to si vzal slovo poručík (co byl zač nevím) a detailněji s námi probral plány na jednotlivé dny, které nás čekají. Něco vypadalo zajímavě, pár věcí nás nadchlo a samozřejmě nechyběly i kolonky harmonogramu, které bychom mohli klidně prospat (strážní směna).
Rozchod na lůžka a věnovat se volnému času. Jelikož aktivity za uplynulý den nebyly fyzicky namáhavé, sprchu jsem nenavštívil. Přešmrdlal jsem si chrup, smyl šminky a zarochnil se do spacáku. Za poslouchání hovorů ostatních jsem odeslal esemesku domů a zavřel oči. I když bych moc rád napsal, že jsem se probudil až ráno, nebylo tomu tak. Polní lůžka byla pohodlná, ale textilie při pohybu po kovových součástech (když se někdo o píď pohnul) vydávala celkem nepřeslechnutelný skřípavý zvuk. A když k tomu přidám ještě hukot topidla, které se v pravidelných intervalech zapínalo a vypínalo. No, nebyla to zrovna klidná noc. Jediné, co nerušilo byl chrápot spolubojovníků (neuvěřitelné, ale pravdivé).
První den cvičení začal samozřejmě snídaní. Už tehdy jsem obdivoval chutnost jídla a velikost porcí. Od té chvíle jsem si kladl otázku, jak se můžou tankáni protáhnout tím malým otvorem při takovýchto náložích. Odpověď jsem nenašel, protože mou hlavu zaměstnal první úkol. Odebrali jsme se do stanu pana poručíka a šli si vyposlechnout, jak se plánuje, sepisuje a uskutečňuje doprovod VIP osoby (tzv. kilíčko). Ten nás totiž příští den čekal. Celý bojový rozkaz nám byl promítán ve formě prezentace. Já, jakožto uvědomělý voják jsem si samozřejmě dělal poznámky, ale protože informací bylo moc a já psal pomalu, zbyl mi jen nadpis a dva body, které jsem dvě hodiny nato už nepřečetl.
Po brífinku jsme měli, jako celá jednotka, nastoupit před jídelnu a vyčkat příjezdu dvou UAZů a posléze se věnovat nácviku doprovodu VIP osoby. První překvapivou změnou, která přišla, bylo zjištění nadrotmistra, že se všichni nevejdeme na vozidla. Tudíž dva členové musí zůstat při ostré akci doma. Ještě před odchodem na sraz jsem na sebe narval všechny zimní doplňky. Řítit se v listopadu Doupovskou krajinou na odplachtovaném vozidle a ještě k tomu ve stoje, to je celkem chladná věc. Svého vybavení jsem nikterak nelitoval. Kulich, rukavice i pět vrstev na těle hřálo. Jediným poškozeným místem byl obličej. Za následek to mělo moje téměř nepřetržité smrkání. Po hokejisticku. Ano, je to nechutné, ale už jste někdy viděli v akčním filmu smrkajícího vojáka?
Šofér s námi objel dvě střelnice, na kterých se má pan plukovník (ta VIP osoba) zúčastnit střeleb (jako pozorovatel, ne jako střelec) a pak zamířil k nedaleké Turči. Zde se zakempili Liberečáci (31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany) se svou protichemickou technikou. Sesedli jsme (já zmrzlý a neschopen pohybu jsem prostě spadnul) a s plynovou maskou a jépéčkem (už mi bylo jasné, proč jsme si tyhle zvěrstva nesměli zapomenout) jsme se zahlásili velmi pohodovému veliteli chemiků. Ten nám specifickou vojenskou mluvou (na jednu holou větu připadají minimálně tři slova sprostá) oznámil, že nás čeká školení a posléze kompletní procedura na téma odmořování jedince. Jako housata jsme se vydali za nadrotmistrem (snad si pamatuji tu šarži správně).
Instruktáž probíhala plynule a rychle. V igelitech (protichemických oblecích) nakráčíte sem, zbraně odložíte tady do stojanů, projdete tam a zpět sprchami, přičemž zvláštní důraz budete klást na masky (a ne na nohy). Posunuli jsme se o pár metrů dál. Sem hodíte celé JP a u stolku dostanete pytel na oblečení. S tím se dostavíte do stanu a pak už budete vědět. Pak padla celkem zajímavá otázka. Jestli prý máme ručníky. Zmateně jsme na sebe koukli v rozpacích, že jsme vojáci a ne plavčíci. Pan nadrotmistr se pousmál a prohlásil něco v tom smyslu, že to bude zajímavé, ale blíže to nerozpatlával. Tím školení skončilo. Později jsme se dozvěděli, že obsahem nemělo být detailní seznámení, ale jen chtěli zabránit tomu, abychom zmateně nepobíhali po place.
Hurá zpátky na start. Tam chemičák zahlásil plyn-postřik (ale lidsky) a my jsme se začali vyšňořovat do pytlů. Poprvé v životě jsem měl oblek odpovídající velikosti, takže nasoukání nebyl nadlidský výkon. Po několika minutách šustění polypropylenu a výbuchů smíchu se jednotka stala rojem stejných tváří. Všichni jsme vypadali jako postavičky apokalyptického hororu.
Pan nadrotmistr nám oznámil, že jsme jednotkou právě se vracející z oblasti zasažené bakteriálními zbraněmi a budeme podrobeni měření kontaminace. Mezi námi procházel panáček s přístrojem, vybrané jedince “očmuchal” čidlem a prohlásil, že celá jednotka vykazuje zamoření. Proto budem dekontaminováni. Jako banda retardů (moc se v tom nedá chodit) jsme se dostavili na start odhmyzení. Celý prostor obývaly postavy ve skafandrech. Až jsem začal věřit v to, že jsme skutečně prošli chemickým mrakem. Postupoval jsem přesně podle návodu. Nejdřív jsem odložil samopal do stojánku, pak se prošel sem a tam pod sprchou, s Ondrou jsme si navzájem ošmudlali masky, já podle předpisů odhodil oblek a dostavil jsem se pro plátěný pytel. Zatím fungovalo všechno super. Až do té chvíle, než jsem jsem byl poslán do nejbližšího stanu.
Rázem jsem se ocitl v šatně. Krom laviček jsem tam našel několik vojáků z družstva v různých fázích vysvlečení. Abych ušetřil ostatní od zbytečných otázek a sebe neztrapnil, začal jsem si taky odkládat a podle instruktáže dával všechno do pytle. Celý svůj nynější majetek jsem pak vyhodil nohavicí ven. Postoupil jsem do druhé místnosti. Sprchy. Aha, tak proto ten ručník. Super na tom bylo, že všude byly cedulky s obrázky, takže se člověk nemusel ptát, co má dělat. Obličej se zavřenýma očima, u toho hodiny a 30s. Na tom nebylo nic nejasného. Takže jsem jen sledoval značky a plnil příkazy.
Problém přišel až v třetí části obřího stanu. Na podlaze jsem našel svůj pytel číslo šest (to jsem stačil nezapomenout) a zbývalo jen se usušit, obléknout a uvolnit místo dalším dekontaminovaným. Absence ručníku i jiného textilního nástroje sloužícího k usušení pokožky (krom použitého kapesníku) mě i ostatní vedla k použití papírových ubrousků. Z toho měl dohlížející náramnou radost, protože stoh povážlivě mizel. Nakonec se mi podařilo usušit (spíš rozpatlat) všechny záhyby, uvést se do jakž-takž suchého stavu, obléknout se a vypadnout. Každý, s kterým jsme se znovu setkali měl radost z toho, že dneska znovu odpadá návštěva sprch.
Poslední přichystanou činností dnešního dne byl rychlokurs BZ. Boje zblízka. Hned na začátku jsem neměl nejmenších pochybností, že ze mě po dvou hodinách nebude zabiják. Ale udělali jsme něco pro své tělo a procvičili jsme si koordinaci pohybu. Pak pan poručík ukázal několik technik ze života. Škrcení, podřezání, zlomení vazu. Zatímco Ondra, s kterým jsem cvičil, neprojevoval nejmenší problémy, já jsem klasicky bojoval spíš sám se sebou, nežli z protivníkem. Na některých jedincích bylo ovšem viditelně znát nadšení, ba odhodlání dotyčného dodělat (anebo oddělat?). Když daný čas uplynul, rozešli jsme se do svých stanů a chystali se na večeři.
Ta nepřinesla nic nového. Bylo to horké, bylo to velmi chutné a bylo toho hodně. Po večeři bidlová zábava různorodých témat a pak spánek. Hučení bufíku se mi pomalu dostávalo do mozku a už jsem jej nevnímal.
