Jak jsem hlídal pana plukovníka, aneb ebonitové tyče

3. díl: Pekelná služba

Na předposlední den cvičení (ještě, že jen na ten jeden) nám vyšla sedmihodinová strážní služba. Sice to není nic akčního, ale přeci jen, jsme rota strážní, takže skoky padákem anebo střílení raket není naším denním chlebem. Naše zelené družstvo (tak jsme byli hned na počátku dekorováni) mělo zajišťovat vjezd na základnu a hlídat autopark od sedmé hodiny ranní. Hned po snídani (k té byl již konečně tolik očekávaný tvarohový závin) jsme se v tvaru přemístili k plátěnému stanu, který představoval strážnici. Protože dodržování obecných směrnic strážní služby jsme považovali za nejdůležitější, zastavili jsme před vchodem a odkašláním na sebe zkoušeli upozornit. Přeci jen, vlézt na strážnici bez ohlášení nám připadalo trochu neomalené.

čtvrtek 09.11.2017 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) podzim / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / sraz, setkání / zábava /

Až když jsme spustili pořádné sborové zachrchlání, ukázal se ve vchodu do stanu voják, chvilku na nás koukal a pak se zeptal, proč nejdeme dál. Vstoupili jsme a ocitli se v hororové scéně. Na zmuchlané igelitové podlážce byly nánosy bahna a jezera vody, na jediném sloupu stanu byly nainstalovány dvě lampy (zářiče) a vpravo od vchodu stál stůl. Kromě tří židlí a jedné zmuchlané maskovací sítě nebylo na strážnici dalšího nábytku. Trochu nás překvapilo, že třísměnný provoz drželi dva, ale neřešili jsme to.

Zatímco se druhý ze strážných balil, přebíral od prvního Petr službu. Pokusím se to zkrátit a při tom Vás neochudit o ty nejdůležitější informace. Záznam služby obsahoval od minulého střídání jeden záznam. Převzetí. Strážení probíhalo v nepravidelných intervalech. I když to střídaný považoval za kompletní, Petr se přece jen na několik drobností optal. Díky tomu jsme se dozvěděli že dvě z třech vysílaček fungují, ale chrčení se ozývá pouze z jedné z nich. Na volací znak operáku a strážnice si nemohl vzpomenout, ale byl někde poznamenaný (byl připíchnutý na plachtě stanu - Amok 11 a Amok 30). Kontrola projíždějících vozidel v obou směrech se provádí pouze v případě, že nemají vojenskou poznávačku (pochopil jsem pak proč) a ve stanu je zima proto, že by někdo musel skočit pro naftu. A to je asi tak všechno. Pak se oba rozloučili a zmizeli.

Minutu, možná dvě, jsme zůstali nehnutě stát a pokoušeli se procitnout. Ne, bohužel se nám to nezdálo. Ale měli jsme tu svůj úkol a bylo potřeba jej plnit. Petr nás rozdělil do tří směn (po dvou mužích) střídajících se každou hodinu. Zatímco se první šťastlivci pohybovali po základně, zbytek byl zavřen v zatuchlém plátěném obydlí a zoufale se snažil najít místo (nemuselo být pohodlné, stačilo suché), kam by složil tělo. Museli jsme hodně improvizovat, ale povedlo se to. Střídavě jsme studovali směrnice (které naprosto neodpovídaly realitě), vedli spolu rozhovory a odpočívali. Po dvou hodinách jsem přišel na řadu i já s Hráškem.

Vylosoval jsem si bránu (vjezd) a zaujal hlídací pozici. Po třech minutách projelo auto, po dalších pěti znovu. Deset minut nato se první vrátilo a na základnu dorazila vojenská sanitka. Abych se jevil jako člověk, který má všechno pevně pod kontrolou, na každého řidiče jsem buď pokynul hlavou, anebo mávl na pozdrav. Ve většině případů se to setkalo s odezvou, jen muž v Range Roveru, který jezdil neustále sem a tam, mi po pěti průjezdech už neodpovídal. V času silničního klidu jsem se oddával relaxačním pohledům do listopadově zbarvené krajiny a pozoroval život základny. Pak se dostavil Petr s dvěma náhradníky a já předal (radši ani nebudu prozrazovat jak) službu.

Nastalo znovu dlouhé studium a odpočinek. Během toho jsme hodnotili uplynulé dny a vyprávěli si příběhy ze života. Po dvou hodinách na mě znovu přišla řada a já byl tentokrát pasován do role šlapky. Prosím, nepředstavujte si mě jako sociálního pracovníka, nabízející potěchu vojákům ochotným v rámci několikaměsíčního odloučení od rodiny akceptovat jisté ústupky. Šlapkou mám na mysli pochodující stráž. V mém případě jsem měl dohlížet na autopark.

Autoparkem kolové vojenské techniky byla louka, s bahnitými, desítky centimetrů hlubokými vyježděnými kolejemi. Zaparkováno zde bylo několik tří a čtyř nápravových Tater v různých variantách. Cisterna, jeřáb, náklaďák, cosi jako zásobovací vůz. Jednotku doplňovala i sanitka a skoro jedna desítka UAZů. Pásová vozidla, takže BVP a tanky, byly sice také autoparkem, ale na ten jsme dohlížet nesměli. Druhou směnu jsem se tedy procházel v bahně, překračoval rigoly a obdivoval nánosy bahna na vozidlech. Celkem příznivým zjištěním byl fakt, že obejít celý hlídaný areál mi při volné chůzi trvalo asi pětadvacet minut. To znamenalo, že po druhém kolečku a chvilce mám padla. Jediné, co stojí za zmínku byla snad příhoda u jedné z Tater. Šlapal jsem si to vesele po své trase, koukal jsem hlavně pod nohy a najednou vidím tři vojáky u osmikolky. Jeden držel druhého na ramenou, druhý stál tomu prvnímu na ramenou a třetí to pozoroval a rázně gestikuloval pažemi. Snažil jsem se nepřekážet, ale nejspíš jsem vzbudil daleko více respektu, než který jsem očekával. Všichni tři se na mě podívali a jako přistižení študáci prosili, abych je nezastřelil, že ten náklaďák je jejich, ale zabouchli si klíčky. Usmáním jsem dal najevo, že se rozhodně bát nemusí. Že mám komoru a zásobníky prázdné jsem nehlásil. Chtěl jsem si ještě chvilku užít ten pocit.

Odchodil jsem dvě kolečka, chvilku postál na místě (neříkal jsem to?) a znovu se ocitl ve stanu. Jak už jsem říkal, časový plán, ve kterém jsme měli nárok si odebrat stravu, byl nekompromisní, vydali jsme se jakožto spící směna (logiku neradno hledat) s ešusem na žvanec. A tím to vlastně celé strážení skončilo. Počkali jsme na konec poslední směny, přivítali nové družstvo, předali jim službu trochu papírověji a šli na bidla.

Asi hodinu poté byl vyhlášen nástup. Z velké většiny nebyl určen nám, protože shrnoval úspěšnost vytyčených cílů tohoto cvičení a blízké plány. Vyhodnoceno bylo několik nejlepších a pokud pominu další povídání, byl dán rozchod. Pak za námi přišel pan major a přesvědčil nás, že i přes to, že v rozkaze o nás nebyla zmínka, přispěli jsme obrovskou měrou k fungování cvičení. Hmmmm.

Nastalo čekání na večeři tak náročné, že jsme se uchýlili k tak strašné věci, jakou byl slovní fotbal (i když nás to zachránilo). Je pravdou, že to nebyl zdárný příklad hry mládeže a hlasový záznam by se dal s jistými korekcemi uvěřejnit až po 22té hodině. Velkým překvapením pro nás bylo oznámení, že si máme dojít vyfasovat přídavky. Výkoňák nám to oznámil tak, že jsme dostali nějakou šunku a sýr, tak si to máme koukat odnést, ať mu to tam nezabírá místo. Samozřejmě jsme všichni nejdříve mávli rukou nad tím, že šunka určitě nebude šunkou. Ale opak byl pravdou. Do natažených rukou jsem dostal dvacet deka šunky, hermelín a paštiku, dvoje sušenky a ledovou kávu a plněný croissant. Každý, kdo si přinesl tuhle nadílku, na to zůstal s pochybami hledět.

Na vojně není nikdy samo s sebou. Začali jsme tedy pátrat, v čem je ten háček. Nejdřív padl návrh, že je to místo snídaně. Ale bohužel, snídani dostaneme. Pak se zrodila myšlenka, že se jedná o náhradu za dnešní večeři. A také nic. Výkoňák nám všechno vyvrátil. Prostě a jednoduše jsme tohle nafasovali jako všichni ostatní a je jen na nás, kdy se do toho dáme. Neuvěřitelné. Znovu jsem nechápal, jak se tankáni procpou tím otvorem.

A tím pro nás víceméně cvičení skončilo. Absorbovali jsme večeři, naposledy se vyspali na vrzajících, ale pohodlných lehátkách a ráno začali s balením. Když jsme obdrželi informaci, že pro nás přijede autobus v devět, obávali jsme se, že kolem poledního možná vyrazíme. Ale opak byl pravdou. Bílá karosa se na horizontu objevila naprosto přesně a my zpoza oken pozorovali bourání základny.

Před příjezdem do Prahy jsme zastavili kvůli předání materiálu, které se vlastně změnilo v hromadnou očistu obuvi a návštěvě benziny. Za branami Kbelského vojenského areálu jsme znovu do civilní dodávky naskládali zbraně, s jistou časovou prodlevou vyčkali výstupní lékařské prohlídky a rozešli se do civilu.

Na tomhle cvičení jsem měl příležitost vyzkoušet si život v opravdových polních podmínkách, na skutečné základně. A z tohohle pohledu to byla rozhodně pozitivní zkušenost.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

dobrá práce

Lukáš hodnotil(a) 18.12.2017 08:25:51

vynikající

Ondra hodnotil(a) 17.12.2017 22:00:01

dobrá práce

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 18.12.2017 08:33

Tak uz sis prodelal baheni lazen. Jinak stridani strazi takto probiha uplne normalne.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Plyn postřik v komfortu

Když jsem i po dvou absolvovaných vícedenních cvičeních a dvou odmítnutých jednodenních akcích dostal do rukou další povolávací rozkaz, velmi mě to udivilo. Tedy nejen mě. Zatímco svého šéfa jsem ubezpečil, že týdenní absenci pokryji dovolenou (stejně mi jí ještě hodně zbývalo), manželku jsem musel přesvědčovat delší dobu. Že to nedělám z rozmaru a neochotě býti s rodinou, ale kvůli udržování míru, budoucnosti našich dětí a všeobecnému blahu společnosti. I přes její broukání (které mi díkybohu zůstalo utajeno) jsem dostal povolenku a svému veliteli družstva jsem mohl potvrdil účast. V termínu šestého až desátého listopadu jsem se zúčastnil vojenského cvičení "Ebonite jevelin" (no jo, za totáče to mělo trapnější jména).

2. díl: Do tanku vtank

Podle rachotu, ozývajícího se za stěnami našeho obydlí, jsme usuzovali, že jediné Přáslavičácké oko není zamhouřené, natož aby spalo. Kolem nás jezdilo všechno, co mělo alespoň dvě kola. I my jsme měli ráno mírný kvapík, neboť nástup do eskadry byl téměř po snídani. Jedinou pohodu měli Ondra a Martin. Mírná odchylka v plánech, totiž nadbytek mužstva, jim dovolila věnovat se samostudiu a péči o svěřený materiál (a k tomu se zvládl jeden z nich i kurýrovat).

3. díl: Pekelná služba

Na předposlední den cvičení (ještě, že jen na ten jeden) nám vyšla sedmihodinová strážní služba. Sice to není nic akčního, ale přeci jen, jsme rota strážní, takže skoky padákem anebo střílení raket není naším denním chlebem. Naše zelené družstvo (tak jsme byli hned na počátku dekorováni) mělo zajišťovat vjezd na základnu a hlídat autopark od sedmé hodiny ranní. Hned po snídani (k té byl již konečně tolik očekávaný tvarohový závin) jsme se v tvaru přemístili k plátěnému stanu, který představoval strážnici. Protože dodržování obecných směrnic strážní služby jsme považovali za nejdůležitější, zastavili jsme před vchodem a odkašláním na sebe zkoušeli upozornit. Přeci jen, vlézt na strážnici bez ohlášení nám připadalo trochu neomalené.